„Večer měl nejen zajímavou náplň, ale také gradaci.“

„Esfahani hrál lehce, s nadhledem, dobře komunikoval s ostatními nástroji.“

„Byl to koncert, který se charakterem vymykal z řady běžných orchestrálních koncertů.“

Filharmonie doma je název abonentní řady, která se odehrává v sídle brněnské filharmonie, v Besedním domě. Tentokrát hostoval cembalista Mahan Esfahani, aby spolupracoval na skladbách, které vznikly ve 20. století; Hans Krása, Francis Poulenc a Mieczysław Weinberg nástroj cembala hudebně rehabilitovali. Filharmonii Brno dirigoval německý dirigent Alexander Liebreich a reflektovaný druhý koncert, který se uskutečnil v pátek 23. února, Český rozhlas Vltava poskytl v přímém přenosu.

Večer měl nejen zajímavou náplň, ale také gradaci. Jako první zazněla skladba terezínského autora Hanse Krásy Komorní hudba pro cembalo a sedm nástrojů, kterou složil ještě před válkou. Na dechové nástroje hrálo pět hráčů, kteří z většiny obsluhovali ještě další nástroje: Emil Drápela první klarinet, Věra Drápelová druhý klarinet a Es klarinet, Lukáš Daňhel třetí klarinet a basklarinet, Jiří Sedláček čtvrtý klarinet a altsaxofon, Ondřej Jurčeka trubku. Dále hráli Lukáš Polák na violoncello a Martin Sedlák na kontrabas. Cembalo bylo otevřené a umístěno před diváky na pódiu tak, že dirigenta téměř nebylo vidět. Ale při koncertě je podstatné hlavně slyšet a to, co znělo z pódia, stálo za to.

Skladba má dvě členěné věty. První věta Bewegt – Ruhiger (Tranquillo), Sehr rhytmisch, Ruhig zaujala především barevností a polyfonními postupy. Cembalo znělo podivně ztlumeně, se zvonivým témbrem a vytvářelo kontrastní plochy oproti ostatním nástrojům. Motorický rytmus, hravost a virtuozita byly hlavními znaky cembalistovy interpretace. Hrál lehce, s nadhledem, dobře komunikoval s ostatními nástroji. Zvukovou materii oživoval saxofon a fanfárové vstupy trubky. Druhá věta je skutečně velmi členěná – Sehr ruhig (gehend) – Allegro – Ruhig – Wieder sehr bewegt (Marsch) – Allegretto – Viel ruhiger – a jsou zde variace na dobově oblíbenou píseň z Krásovy hudby ke hře Adolfa Hoffmeistera Mládí ve hře z roku 1935. Dnes nám tato melodie nic neříká, přesto se příjemně poslouchala, když ji uvedl saxofon a následně violoncello. Následná melodická linie byla už zpracována poněkud agresivně, což silně kontrastovalo s něžnými, až nesmělými vstupy cembala. Výsledná souhra přinesla svěží a překvapivou barevnost a příjemnou rytmiku.

Následovalo Concerto champêtre (Venkovský koncert) francouzského skladatele Francise Poulenca z roku 1928. Byl napsán pro cembalistku Wandu Landowskou, která oživovala zájem o cembalo a zasloužila se o to, že se stalo ve dvacátých letech součástí soudobých koncertů. Přímo tento koncert se stal předmětem velkého zájmu a zapříčinil, že cembalo se stalo součástí moderního orchestru. První větu Allegro molto – Adagio – Allegro molto zahájil Pavel Wallinger sólem na housle a dal prostor fanfáře lesních rohů. Ztišené cembalo, jež jakoby hrálo jen na jednu strunu, působilo „autisticky“, cembalista hrál virtuózní pasáže, které zněly jako komunikace s orchestrem z dálky. Fortissimo lesních rohů, diskuse flétny s ostatními dřevěnými nástroji, fanfára trubky, co zahájila pochodové tempo, a následný vstup do sebe uzavřeného cembalového projevu, to vše dohromady vytvářelo dráždivý kontrast a napětí. Druhá věta Andante. Mouvement de Sicilienne přinesla pomalou kantabilní melodii, kterou přerušují sólové vstupy cembala. Třetí větu Finale. Presto très gai zahajuje cembalo citací úryvku z Händelovy Páté suity pro cembalo, kterou přerušuje motiv trubky a fortissimo vpadajícího orchestru. Zaujme opět kontrast a dialog sólového, ztišeného cembala s dravostí a razancí orchestru a cembalo s flétnou do ztracena ukončují skladbu. Publikum bylo nadšené a sólista ještě přidal skladbu Henryho Purcella Ground in c minor, kterou hrál celou na loutnový rejstřík.

Po přestávce bylo cembalo postaveno tak, že se stalo součástí orchestru. Společně zahráli Symfonii č. 7 pro smyčcový orchestr a cembalo, op. 81 Mieczysława Weinberga z roku 1964. Opět se tu objevuje dialog orchestru s koncertantním cembalem, skladba je vystavěna na půdorysu concerta grossa. Pětivětá skladba je koncipována tak, že od první věty Adagio sostenuto jsou ostatní (2. Adagio, 3. Andante, 4. Adagio sostenuto a 5. Allegro) hrány attacca, takže vzniká celistvý, jednolitý proud hudby. V něm se objevuje jak názvuk na barokní melodii, tak kontrapunktický spodní proud hudby, tak i židovská melodika následně v dramatickém spádu. Ústřední instrument je tu spíše součástí orchestru, přesto se dokáže prosadit jak melodikou, tak ostinátním rytmickým opakováním a virtuózními pasážemi.

Byl to koncert, který se charakterem vymykal z řady běžných orchestrálních. Sólista Mahan Esfahani má íránské kořeny, vystudoval v Praze u cembalistky Zuzany Růžičkové a získal si publikum pokusem o češtinu. Vstřícnost projevil i o přestávce, kdy se ochotně bavil o způsobu hry na cembalo. Prozradil, že je to nástroj Filharmonie Brno a že má čtyři rejstříky. Jejich použití a barvu zvuku si ladil v průběhu hry sám, podle vlastní imaginace.

Dovětkem dodejme, že s cembalistou spolupracoval a nástroj mu i v průběhu koncertu hlídal Petr Šefl, nástrojař a technik, který se zabývá i stavbou cembal a udržuje v chodu originální nástroje po celé Evropě. Hodnotil brněnský nástroj jako velmi kvalitní originál a vyzvedl moudrost vedení filharmonie, že nepodlehli moderní vlně pořizování nových kopií nástrojů. „Tato moderní originální cembala se nesmí vyřazovat, protože na soudobé tovární kopie se nedá hrát hudba 20. století, která je pro tyto moderní originály přímo napsaná, chybí jim totiž jedna celá oktáva. Jestliže se zbavíte těchto originálů, hudbu dvacátého století si už nezahrajete,“ varoval stavitel před unáhlenými nákupy průmyslových kopií. Zkrátka není cembalo jako cembalo a historická hodnota vždy vítězí nad sebemodernějšími instrumenty.

Foto: Filharmonie Brno / Jakub Joch