„Chvíli trvalo, než si ucho zvyklo na kladívkový klavír.“

„Tuze sympatické bylo, jak tempově nehrál na jistotu a šel do atraktivního rizika.“

„Hlavní výtkou by nejspíš bylo dynamické přebuzení mnohých doprovodných figurací.“

Dirigent, klavírista a pedagog, zároveň flétnista a operní režisér, zkrátka renesanční člověk Vojtěch Spurný představil své hráčské umění 7. března v kostele sv. Vavřince na Malé Straně. Na klasicistní kladívkový klavír zahrál díla Beethovenových současníků i samotného Beethovena. A večer pod hlavičkou Pražského jara byl této hlavičky čistě interpretačně jistě hoden.

Večerní pořad však hned v úvodu mírně zklamal. Ve vztahu ke zmíněné hlavičce by návštěvník patrně očekával větší informační servis než jen soupis hraného repertoáru a agenturní životopis vystupujícího umělce. Vzhledem ke způsobu posazu ve svatovavřinecké síni, kdy nejbližší divačky seděly za klavíristou ani ne metr, a navázné atmosféře intenzivní vzájemnosti nicméně bylo lze mít naději, že přijde osvětlující a zasvěcující průvodní slovo. To před úvodní skladbou – Leopold Koželuh: Sonáta f moll, op. 38: č. 3 – nepřišlo. Přišlo však (a velmi poutavé, vřelé, informující, vtipné) před kompozicí Utrpení francouzské královny, op. 23 Jana Ladislava Dusíka. Dozvěděli jsme se, že autor se s dotyčnou Marií Antoinettou znal a že skladbě vtiskl vskutku velmi slyšitelný osobní podtón. Spurný pak v průběhu skladby hlásil její program vztahující se k dění před královninou popravou, např. Královnino uvěznění, Její myšlenky na bývalou slávu či Rozsudek smrti. Posluchač tak obdržel možnost prožít příběh a Dusíkova skladba se stala jistě nejpoutavější z celého večera. Určitým „vlastním gólem“ ale zároveň bylo, jak nápadně kontrastovala v míře uvedení do děje s ostatními kusy večera, které komentovány nebyly. Po zážitku s Dusíkem by si posluchač jistě přál podobné zpřítomnění i u dalších skladeb. (Došlo na ně ještě u Beethovenových Šesti variací G dur, WoO 70, u zbylých děl už ne.)

Vojtěch Spurný hrál kromě zmíněných kompozic ještě dvě sonáty z Beethovenova opusu č. 14 (č. 1 a č. 2) a vyvrcholením se stala Sonáta g moll, op. 34: č. 2 Muzia Clementiho. Všichni skladatelé byli vzájemnými současníky – nejpozději z nich se narodil Beethoven (*1770) a nejdříve z nich zemřel Dusík (†1812), můžeme tedy hovořit o hudebněstylové nápadné podobnosti a spřízněnosti, byť samozřejmě vnitřně kontrastní a pestré přinesené skladby byly.

Chvíli trvalo, než si ucho zvyklo na kladívkový klavír. Kromě toho, že zvuk je oproti dnešním křídlům jaksi měkčí a určitě slabší, zhýčkané ucho si také všimlo pocitové rozladěnosti nástroje – nebylo úplně zřejmé, zda se jedná o charakteristiku nástroje jako takového, nebo zda je instrument skutečně prostě nedostatečně naladěný. Vzhledem k panu ladiči, který se klavíru pověnoval během přestávky, a pocitu rozladění, který se v druhé půli večera vypařil, však téměř lze tvrdit, že šlo o druhý zmíněný aspekt.

Pokud jde o vlastní umělecký výkon, Spurný se děl chopil s evidentní chutí a gustem a na podkladu obecné radosti z muzicírování a ani náznakem na sobě nedal znát případnou nervozitu; vždyť je to zkušený hudebník… Tuze sympatické bylo, jak tempově nehrál na jistotu a šel do atraktivního rizika; značné množství zvolených temp bylo až hraniční, ale umělec si s nimi poradil, přičemž hodí se zmínit, že noty si otáčel sám – diváci místy trnuli, když se například stalo, že pravou rukou ve zběsilém tempu prováděl sestupný lauf a levou poslepu „šmátral“ po stránce. Patrně ale věděl, co dělá, protože levačka ho nikdy zásadně nezklamala. Interpretaci lze označit za suverénní, Spurný pěkně vypichoval význačné hudební nápady a přesvědčil tím mimo jiné o kvalitě kompozic. Výkon pak výborně vygradoval směrem k závěru, kdy Clementiho kus byl patrně nejobtížnějším. Spurného jako by však vysoké nároky skladby spíše vyburcovaly a „nahecovaly“ k ještě nebojácnějšímu pojetí.

Místy mi nicméně připadalo, že tempová vyhrocenost přece jen jde na úkor. Na úkor čeho? Obecně řečeno čistě technické kvality. Konce mnohých frází umělec tzv. „spolykal“, o perličkové technice vyrovnané hry v rychlém tempu plně nepřesvědčil. S tempy také nezbylo na větší úhozovou diferenciaci a nejspíš hlavní výtkou by bylo dynamické přebuzení mnohých doprovodných figurací.

Celkově ale šlo o večer plný noblesy. Nádherný nástroj, schopný umělec, důstojné prostory a příjemné průvodní slovo se zasloužily o jednoznačně úspěšné vyznění koncertního večera.

Foto: ilustrační / Ilona Sochorová, Daniel Pinc