„Koncert doplněný o rakouského dirigenta a izraelské klavírní duo dostal parametry světové události.“

„Klaviatury se staly závodištěm.“

„Dirigent měl do detailu logicky vypracovanou agogiku a smysl jak pro údernost hudby, tak pro jímavost zpěvných částí.“

Filharmonie Bohuslava Martinů nabídla českou klasiku v mezinárodním podání. 7. března v zlínském Kongresovém centru zazněly skladby Antonína Dvořáka Karneval a Symfonie č. 9 e moll „Z nového světa“ a Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů. Představilo se klavírní duo z Izraele Sivan Silver a Gil Garburg a u dirigentského pultu stanul rakouský dirigent Florian Krumpöck.

Filharmonie Bohuslava Martinů je těleso ctižádostivé a na každém koncertě předkládá svým posluchačům kvalitní dramaturgii i její provedení. Ve čtvrtek 7. března nechyběl posluchačsky osvědčený program, doplněný vrcholným dílem patrona tělesa Bohuslava Martinů. Že oba skladatelé mají světový ohlas a že jejich tvorba je sázka na jistotu, je zcela zřejmé. Koncert doplněný o rakouského dirigenta a izraelské klavírní duo tak dostal parametry světové události.

Karneval. Koncertní předehra, op. 92 Antonína Dvořáka je dílo efektní. Dirigent Florian Krumpöck jím zahájil koncert s energickým forte a v rychlém tempu. Postupně si vyhrál s agogikou, přinesl měkká piana, hladivá legata i jímavé houslové sólo v podání koncertního mistra Pavla Mikesky; spolu s dřevěnými dechovými nástroji a s nostalgickým anglickým rohem Naděždy Škrabalové a harfou Amelie Tokarské navodili romantickou atmosféru, připomínající scény z Rusalky. Závěrečná část zase zněla ve forte a v rychlém tempu do energického finále, které kontrastovalo s předchozí romantickou částí.

Koncert pro dva klavíry a orchestr, H. 292 Bohuslava Martinů má tři části, 1. Allegro non troppo, 2. Adagio a 3. Allegro. Dvě proti sobě postavená klavírní křídla a za každým klavírista, takový obrázek a uskupení je pro posluchače atraktivní, přesto se málo vídá, což je škoda. Koncert Bohuslav Martinů napsal v roce 1943 v exilu v New Yorku pro klavírní duo Pierra Luboshutze a Geniu Nemenoff, kteří byli jeho přáteli. Náročnost klavírních partů je důvodem, proč se koncert hraje velmi zřídka. Zlínská filharmonie si pozvala jako hosty izraelské klavírní duo, jež tvoří manželský pár: Sivan Silver a Gil Garburg. Klavíristé působí na univerzitě v Berlíně a v rakouském Grazu. Na dotaz, zda jim říkají něco jména někdejšího českého klavírního dua Věra a Vlastimil Lejskovi, chvíli váhali, ale pozitivně zareagovali na dotaz na Mezinárodní soutěž pro klavírní dua v Jeseníku, kterou tito někdejší brněnští klavíristé založili. „Ano, o té soutěži víme, několik mých studentů z Grazu se jí účastnilo. Ale pokud mám dobré informace, ta soutěž prý byla zrušena. Jestli je to pravda, je to hrozná škoda, nechápu to, dělalo to městu Jeseník čest…” kroutila hlavou klavíristka.

Manželé středního věku jsou technicky perfektně vybaveni a interpretačně jsou spolu dokonale propojeni. Při provádění koncertu to bylo zřejmé; jejich hra působila, že vychází z jednoho centra. Klaviatury se staly závodištěm, na kterém ve zběsilém tempu běhaly ruce dvou umělců. Synkopovaný rytmus je podporoval v orchestru a vytvářel hutnou zvukovou materii, ze které občas vykoukly sólově flétna a lesní roh. Druhá věta Adagio je elegie, zahajují nejprve klavíry pomalými akordy, navazuje klarinet a sólový fagot spolu s dalšími dechovými nástroji. Zaujme smutné violové sólo a následná malebná část v provedení dechovými nástroji. Klavíry se prolínají a střídají v sólovém vyjádření, načež oba vplynou do orchestru. Následuje impresivní část, ve které se prosazuje zejména první klavír v podání Gil Garburg, která oslňuje zvonivými a virtuózními běhy. Třetí část Allegro zahájil orchestr jásavě v tanečním rytmu a klavíry nastoupily společně ve virtuosních bězích. Jejich vzájemné laškování bylo prodchnuto radostí z muzicírování, orchestr dokresloval atmosféru v accelerandu, kdy se zdálo, že někdy klavíristům nestačí. Vše vyústilo do široké plochy, ve které se křídla stala součástí orchestru. Sólový vstup druhého klavíru zahájil opět konverzační soupeření, které přešlo do crescenda a následného náhlého závěru.

Publikum vycítilo výjimečnost právě vyslechnutého provedení a zahrnulo umělce nadšenými ovacemi. Přídavek byl jeho logickým důsledkem a tentokrát to bylo čtyřručním provedením dravé a energické skladby Malagneña kubánského skladatele Ernesta Lecuony. Po produkci se klavírista Sivan Silver vyjádřil ke svému obdivu k Bohuslavu Martinů: „Miluji Bohuslava Martinů, je to úžasná hudba, tryská ze srdce a je světová! Hráli jsme už tento koncert v Paříži, Lodýně i jinde a jsme z něho nadšení. Martinů je skutečný světový skladatel!” Oba manželé se shodli ve společném dojmu z prostředí. „Zde ve Zlíně nás překvapil orchestr, je výjimečně dobrý a dokáže přirozeně reagovat na sólisty. A také je tu dobrá akustika, i když to na zkouškách působilo prázdně, teď, když je sál plně obsazený, se zvuk nese a odráží výborně.” pochvalovali si prostředí koncertního sálu manželé.

Po přestávce se dočkalo publikum evergreenu ve formě Symfonie č. 9 e moll, op. 95 „Z nového světa” Antonína Dvořáka. Nadšení publika z krásné hudby se plně přelévalo do orchestru, jehož hráči dávali do projevu své srdce. Dirigent měl do detailu logicky vypracovanou agogiku a smysl jak pro údernost hudby, tak pro jímavost zpěvných pianových částí. 1. věta Adagio – Alegro molto zaujala měkkým pianem houslí Pavla Mikesky, zpěvnou flétnou Jany Holáskové, nosným nářkem hoboje Jany Lapkové i pevnými trombony a lesními rohy. 2. věta, ikonické Largo, zakolísalo na začátku nejistým nasazením žesťů, ale jímavý přednes anglického rohu Naděždy Škrabalové vše napravil krásným nosným tónem ve vroucím podání. Ostatní nástroje přejímaly niterný výraz, aby ho dovedly až do ztišeného konce věty. 3. věta Molto vivace nastoupila v rychlém tempu celého orchestru, ze kterého se vylouply dřevěné nástroje v rustikální radostné melodii spolu se smyčci. Varovné lesní rohy se poněkud nepotkaly v intonaci, ale orchestr vzápětí připravil půdu pro další větu. 4. věta Allegro con fuoco. Zde na začátku dominují žestě v úderné fanfáře, kterou se ale nepodařilo hráčům zahájit jednotně. Je předurčená k tomu, aby dirigent orchestr hnal dopředu v divokém tempu, který zastavil až nářek klarinetu Jiřího Kundla, v zápětí se rozezpívaly smyčce i dřevěné nástroje, aby se v diminuendu se zklidnily. Velké oblouky frází vyklenul orchestr do vypjatého vrcholu, jemuž dominovaly trombony i lesní rohy. Následná klenba melodické linky byla tvořena plochou měkkých houslí a sladkých dřev, předcházející mohutnému finále, které dirigent vedl do kontrastního dramatického závěru.  

Koncert byl pro publikum atraktivním zážitkem a návštěvníci odcházeli spokojeni jak s dramaturgií, tak s výkonem orchestru. Zlínská filharmonie ví, jak svým návštěvníkům udělat radost.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín / Dominik Bachůrek