„Velmi potěšující byla skutečnost, kolik lidí přišlo narozeniny konzervatoře oslavit.“

„Zvuková stránka koncertu byla ošetřena nejlepším možným způsobem.“

„Volba náročné baletní partitury, stejně jako pokus o spojení baletu a dramatu, nebyly pro mladé interprety ideální volbou.“

Multifunkční aula Gong v Ostravě se stala místem setkání nejstarších i nejmladších generací, které spojuje jedna instituce: Janáčkova konzervatoř. Sedmdesáté narozeniny přišlo oslavit přes tisíc absolventů a pedagogů, kteří zaplnili prostornou aulu téměř do posledního místa. Komponovaný večer v podání současných studentů a absolventů ostravské konzervatoře nabídl hudební, taneční a dramatické umění. Režii večera měl na starosti Peter Gábor. Koncert se konal jako součást MHF Leoše Janáčka, který v tomto týdnu v Ostravě vyvrcholil.

Kořeny ostravského hudebního školství jsou mnohem staršího data a často u nich stáli žáci Leoše Janáčka – František Míťa Hradil, Eduard Marhula apod. Ostravská konzervatoř nevznikla na zelené půdě: nejprve byla v roce 1953 založena Vyšší hudebně-pedagogická škola, ze které o šest let později vznikla Státní konzervatoř. Díky vynikajícím pedagogům se z ostravské konzervatoře brzy stala líheň talentů, jejichž jména se pevně zapsala mezi nejvýznamnější interprety klasické hudby. 

Janáčkova konzervatoř své sedmdesátiny oslavila ve velkém stylu. Režie se ujal zkušený Peter Gábor, který večer rozdělil na hudební a tanečně-dramatickou část. Úvodní slovo měla na starosti Anna Bangoura. Mladá moderátorka náročně stylizovaný text uvedla slušně. Zdravici pronesla také ředitelka Janáčkovy konzervatoře Soňa Javůrková, její projev bohužel nevyzněl zcela přesvědčivě.

V hudebním bloku se představil Symfonický orchestr Janáčkovy konzervatoře Ostrava pod taktovkou dirigenta Petra Šumníka. Těleso složené ze současných studentů konzervatoře doplnili posluchači ostravské Fakulty umění. V muzikantských řadách šlo zahlédnout také členy Janáčkovy filharmonie. Hudební dramaturgie vsadila na pestrost a eleganci. Největší ohlas vyvolaly árie a dueta v podání mladičké sopranistky Zdeňky Kotkové, barytonisty Lukáše Bařáka a Marty Chily Reichelové, která o svých kvalitách přesvědčila v árii Una voce poco fa z opery Lazeník sevillský Gioacchina Rossiniho. Její soprán má nevšední barvu a medový nádech. Marta Chila Reichelová zvládla veškerá intonační a technická úskalí árie a potěšila přiléhavým hebkým výrazem.

Spolehlivě si s árií Non Piu andrai poradil Lukáš Bařák, který kromě průbojného hlasového fondu uplatnil i své jevištní divadelní zkušenosti. Jeho pevný, nosný a přirozeně naturální baryton patří k největším nadějím tuzemské operní scény. Bařák se v Mozartovi dozajista v budoucnu neztratí ani v nejvýznamnějších produkcích. Marta Chila Reichelová upoutala také v árii Mein Herr Marquis z operety Netopýr Johanna Strausse. Tato ostravská absolventka operního zpěvu si vedla s jistotou, která svědčila o promyšlené a citlivé výstavbě árie.

Společně se trojlístek sólistů představil v závěru hudební části přípitkem Brindisi z opery La Traviata Giuseppe Verdiho. Doplnili je tenorista Petr Němec a sopranistka Agnieszka Bochenek-Osiecka. Ideální tečka za první hudební částí, jíž dominovaly populární operní a operetní ukázky. Stručné a svižné árie podepřely zejména výkony pěveckých sólistů, orchestr pod Šumníkovou taktovkou si v intonaci a přesné souhře vedl solidně, byť se střídavým štěstím. 

Druhou část večera vyplnilo jediné dílo. Balet Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva představili společnými silami studenti tanečního a hudebně-dramatického oddělení. Choreografie etablované Olgy Borisové-Práčikové se snažila vylíčit známý příběh prostřednictvím výběru baletních výjevů a čísel. Kombinování s hereckými sekvencemi se ovšem neukázalo jako příliš zdařilé. Celkový dojem působil roztříštěně a nesouvisle, Gáborova režie se nepokusila o sevřenější tvar a představení se rozpadlo do série jednotlivých čísel. V činoherních výkonech šlo vesměs o více či méně deklamované fráze studentů dramatického oddělení, které s přirozeným hereckým projevem měly málo společného. 

Ono to ani nebylo vzhledem k režijní koncepci možné. Nepomohla ani kolísavá intonace a souhra, kterou orchestr hledal daleko častěji než v první polovině večera. Nebýt profesionálních hráčů a posil v orchestru, výsledek by byl rozpačitý. Můžeme rovněž polemizovat s obsazením titulních baletních rolí, kdy zejména výkon Julie bohužel nekorespondoval se zdařilými kreacemi tanečnic v méně exponovaných úlohách. 

Volba náročné baletní partitury, stejně jako pokus o spojení baletu a dramatu, nebyly pro mladé interprety ideální volbou. Kdyby se dramaturgie druhé části večera vydala méně komplikovanou cestou a spojila svižná kratší baletní čísla s odlehčenější hudbou, výsledek by zřejmě nepůsobil tak úmorně. 

Z kapacitních důvodů se koncert odehrál v multifunkční aule, jež není akusticky nejvhodnějším prostorem k hudebním produkcím. S touto potíží si naštěstí organizátoři koncertu poradili znamenitě: zvuková stránka koncertu byla ošetřena nejlepším možným způsobem. Také ji ohlídali nejzkušenější ostravští hudební režiséři pod vedením osvědčeného Františka Mixy, Radka Roubala apod. 

Oslava sedmdesátého výročí ostravské konzervatoře nakonec dopadla dobře. Nejde jen o to, že se něco na jevišti podaří či nepodaří. To je běžné v každém lidském povolání. S chybami se musí počítat, díky nim se můžeme poučit a dělat příště věci jinak a třebas lépe. Velmi potěšující byla skutečnost, kolik lidí přišlo narozeniny konzervatoře oslavit. Vidět tolik legend, absolventů a pedagogů na jednom místě se nepodaří každý rok. Večer nazvaný 70 let v plné kráse se zapíše do historie Janáčkovy konzervatoře. Pamatovat si budeme zejména půvabné výkony mladých pěveckých sólistů, úmorné vedro v sále a přes tisíc lidí, pro které je umění smyslem života.

******

Foto: Dalibor Válek