„Za prvé jsem nemohl uniknout, za druhé jsem ani nechtěl. Jelikož i v širším kruhu rodiny se hudbě věnují téměř všichni, přišlo mi nelogické dělat něco jiného.“

„Když mám o prázdninách čas, snažím se najít nejlevnější let kamkoliv, třeba jen přespím na letišti a druhý den letím zpátky. Je úplně jedno, kam to je, hlavně, že se proletím. Čím více přestupů na trase, tím líp.“

„Přijde mi, že hudebníci, kteří dávají důraz hlavně na techniku a na zvukovou stránku nedbají, se dnes prosazují čím dál méně.“

Violoncellistovi Adamu Klánskému je dvaadvacet let. Na pozvání Dvořákovy Prahy vystoupí se svým otcem Ivanem Klánským ve čtvrtek 21. září v Centru Bořislavka. Jak se mu daří propojovat široké hudební zájmy, které se pohybují mezi sólovou, komorní a orchestrální hrou, probíráme v následujícím rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. Mimochodem, Adam se nedávno nejen přiblížil svému životnímu snu být členem České filharmonie, ale jako sólista se octl i na listině mladých Kruhů přátel hudby. Pokud v některém českém či moravském městě uvidíte na plakátu jeho jméno, nenechte si koncert tohoto talentovaného hudebníka ujít.

Kolikátý Klánský junior jste v pořadí?

Pátý. Mám čtyři starší bratry a mladší sestru. Kromě nejstaršího bratra se všichni věnují klasické hudbě.

Takže vy jste nemohl uniknout…

Za prvé jsem nemohl uniknout, za druhé jsem ani nechtěl. Jelikož i v širším kruhu rodiny se hudbě věnují téměř všichni, přišlo mi nelogické dělat něco jiného. Nehledě na to, že na základní škole mi předměty jako matematika, fyzika či chemie nic neříkaly. I proto jsem od útlého věku směřoval ke konzervatoři a hudební dráze.

Sice říkáte, že matematika vám nešla, ale logické myšlení vám bylo dáno. Podobně jako tatínek hrajete šachy a máte rád dopravní prostředky. Také ovládáte zpaměti jízdní řády?

Po tatínkovi jsem zdědil vášeň k číslům – sbírám všechno, co má nějaké číslo. Šachy mě tatínek naučil v útlém dětství, ale hraju je jen na amatérské úrovni, abych obstál v partiích se sourozenci a spolužáky. Taťka hrál v mládí šachy závodně a tomu nemůžu konkurovat. Jízdní řády jsem se dříve zpaměti učil, ale v dnešní době už to nemá moc smysl, když je možné si spojení vyhledat během pár vteřin v telefonu. Navíc se grafikony mění každého půl roku…

Ale cestujete rád…

Velmi rád. Nejčastěji jezdím autem, protože z koncertů mimo Prahu bych se v noci domů jinak nedostal. Udělal jsem si řidičák hned, jak to bylo možné, a řízení mě baví čím dál víc. Nejlépe si ale odpočinu ve vlaku, když se vykloním z okna a koukám do krajiny. Fascinuje mě také letecká doprava, i když tu samozřejmě nevyužívám tak často. Mám teď nový koníček a to je vyhledávání levných letenek. Když mám o prázdninách čas, snažím se najít nejlevnější let kamkoliv, třeba jen přespím na letišti a druhý den letím zpátky. Je úplně jedno, kam to je, hlavně, že se proletím. Čím více přestupů na trase, tím líp.

Kdy jste se poprvé dotkl violoncella?

V pěti letech. Bylo mi vybráno rodiči, já skoro ani nevěděl, jak ten nástroj vypadá. Jelikož jsem byl ještě ve školce, nebral jsem cvičení jako povinnost, ale zábavu.

Říkáte, že je báječné, když má člověk v průběhu života výborné učitele, ale že nejdůležitější učitel je ten první. Moc pěkně mluvíte o paní učitelce Hroníkové. Co vám tahle dáma dala?

Jednak skvělé technické základy a především radost z hudby. Ona přesně věděla, jak na kterého žáka, byla skvělá psycholožka. Hodně jsme si povídali o hraní i o tom, kam to chci jednou dotáhnout. Ve všem mě podporovala, do ničeho mě nenutila a často jsme se smáli. Ale úplně nejlepší bylo, že jsme s ní a s dalšími žáky společně jezdili na různé soutěže v Česku i po Evropě, takže se neustále cvičil nový repertoár a hlavně jsme neustále veřejně hráli, což je pro každého muzikanta strašně důležité. Znám učitele, kteří nepustí žáka hrát veřejně, dokud provedení skladby není úplně perfektní. Myslím si, že to není dobrý přístup. Paní učitelka nám umožňovala obehrávat si třeba ještě ne úplně dotažené skladby před menším publikem, třeba v domovech seniorů, a tím jsme se učili bojovat s trémou.

A kdo vás pak učil na konzervatoři?

První tři roky Michal Kaňka, další tři roky Petr Nouzovský. Nyní jsem ve druhém ročníku na pražské HAMU, zpátky u pana profesora Kaňky. Je skvělé, že oba hodně hrají především sólově a vědí, jak ze studenta udělat hotového hráče, který je pak schopen vystoupit sólově s orchestrem. Nezaměřují se primárně na techniku, protože student už by měl být na konzervatoři po této stránce připravený. Spíš vedou své žáky k tomu, aby dokázali při koncertě publiku něco předat. V tom mi oba moc pomohli.

Jak violoncellista získá ten nádherný vřelý zvuk?

Myslím, že jde o to, aby člověk ten hezký zvuk najít chtěl. Někteří hráči se spokojí s tím, že zahrají, co je v notách. Najít na svém nástroji ten ideální zvuk je velmi důležité, jde především o představu tónu, což nacvičit úplně nejde. Někdo tuto problematiku řeší poslechem různých nahrávek, chozením na koncerty a poté napodobováním oblíbených interpretů. Já se snažím při hraní vycházet z vlastní představy a „nekopírovat“ nápady jiných, protože každý má jiné dispozice, a snažit se hrát stejně jako někdo jiný, asi nemůže fungovat. Ideální pak je, když se hráč může při vystoupení soustředit jen na tvorbu hezkého tónu. Přijde mi, že hudebníci, kteří dávají důraz hlavně na techniku a na zvukovou stránku nedbají, se dnes prosazují čím dál méně. V tomto právě vnímám důležitou roli učitelů v útlém dětství, kteří by ideálně měli co nejdříve rozpoznat, jestli je žák zvukové představy schopen a dostat se tak na nejvyšší úroveň. Protože když se na ni pak dotyčný nedostane, má při dnešní konkurenci v hudebním světě smůlu a neuživí se.

Studujete na HAMU, zároveň ale hrajete v České filharmonii. Jak k tomu došlo?

V roce 2019 jsem úspěšně prošel konkurzem do Orchestrální akademie České filharmonie, akademické působení mi skončilo letos v červnu. Bylo mi to líto a tak jsem se přihlásil k červnovému konkurzu, který byl však vypsán na pozici koncertního mistra. Konkurz vyhrál skvělý cellista Ivan Vokáč, který již v orchestru působil na postu zástupce koncertního mistra. Mně se podařilo, spolu s Matějem Štěpánkem, získat dostatek bodů na přijetí a byla nám nabídnuta místa po dvou členech orchestru, kteří odcházeli do důchodu. Nyní mi od září běží roční zkušební doba a v orchestru tak po akademickém období můžu plynule pokračovat.

Co vám pro další působení v České filharmonii dala zkušenost v Orchestrální akademii?

Především možnost zjistit, jak vlastně funguje orchestr, na jehož koncerty jsem léta chodil. Je zajímavé, že violoncellisté jsou snad jediná skupina ve filharmonii, která zve cellisty akademiky do své ladírny, takže jsem měl možnost po celou dobu být s kolegy v kontaktu. Také jsem poznal, jak skvěle funguje management České filharmonie, a to mě upřímně uchvátilo. Nejde jen o to, jak orchestr hraje, ale i o to, jak je o členy orchestru postaráno. I díky tomu je dnes u nás tento orchestr absolutní špičkou.

V rámci Dvořákovy Prahy vystoupíte s tatínkem na společném koncertě v Centru Bořislavka. Máte možnost si s ním pravidelně zahrát? A hrajete s profesorem Ivanem Klánským, nebo se svým tatínkem?

Hraju se svým tatínkem, samozřejmě. Nedá se říct, že bychom hráli pravidelně, ale už jsme měli několik rodinných koncertů, na nichž vystupují všichni sourozenci, kteří právě mají čas, a to pak hraju nejen s taťkou, ale i s bratrem Lukášem. Od loňska figuruju na Listině mladých umělců v rámci Kruhů přátel hudby, díky čemuž mám možnost hrát sólově na různých místech republiky, ale je pravda, že s taťkou moc často ne, protože má zase svoje koncerty, a tak se málokdy termínově shodneme. V poslední době hraju často se spolužačkami Aničkou Knoulichovou a Maruškou Šumníkovou.

Je koncert na Bořislavce pro vás nějak výjimečný?

Bude to můj první recitál na velkém festivalu, takže si této příležitosti velice považuji. Posluchači samozřejmě uslyší díla Antonína Dvořáka. Zazní jeho menší kusy – Rondo a Klid lesa, před tím zahrajeme Sedm variací na téma z Mozartovy Kouzelné flétny, které napsal Ludwig van Beethoven. Ve druhé části koncertu uvedeme dílo, které mám osobně velmi rád a často ho hraji, a to je Sonáta A dur Césara Francka v úpravě pro violoncello a klavír.

Jak blízko máte ke komorní hudbě?

V posledních letech se jí zabývám čím dál víc. Loni jsem se stal členem Ševčíkova kvarteta, se spolužačkami z konzervatoře jsme založili klavírní Trio Gaudium, se kterým jsme od této sezony také na listině Kruhů přátel hudby. Momentálně se snažím skloubit hru orchestrální v České filharmonii, hru sólovou a dvě komořiny. Není to úplně jednoduché, ale zatím to časově vychází.

Je pro muzikanta metou být členem České filharmonie?

Pro mě určitě. Každý má nějaké vysněné místo a představy do budoucna. Pro mě je možnost hrát v České filharmonii něco, o čemž jsem dlouho snil, a jsem rád, že se mi to vyplnilo již na první konkurzní pokus.

Potkáváme se tedy pro vás ve šťastné době…

Bezesporu. Pokusím se letos skloubit zkušební dobu v orchestru se studiem, ale práce v České filharmonii je pro mě samozřejmě prioritou a velkým závazkem.

Foto: Martin Pochman, Kateřina Šubínová, Facebook / Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, Facebook / Live City, Dominik Bachůrek, Facebook / Chopin festival