„Vizuální efektivita scény byla v kontrastu se statičtějším vedením postav, kde se právě odhalily ještě velmi rané začátky zkušeností Shirin Neshat, která se rozhodla zvolit si novou operní kariéru.“

„V hlavních rolích Aidy a Radamese zazářili ruská sopranistka Elena Stikhina a polský tenorista Piotr Beczała, oba nechali svůj hlas krásně rozeznít ve všech polohách a postavám vtiskli dramatický esprit.“

„Významný francouzský dirigent Alain Altinoglu dovedl orchestr opět k vysoké interpretační úrovni, analyticky, stylově, ve velké škále barev a s ostře vyhraněnými emocemi.“

Srpnový návrat íránské režisérky Shirin Neshat na Salcburský festival, kde před pěti lety debutovala inscenováním opery Aida Giuseppe Verdiho, nebyl dobrou volbou záměrů vedení prestižní rakouské přehlídky. Publikum přijalo režii jejího nového nastudování 12. srpna 2022 ve Velkém festivalovém domě v Salcburku rozporuplně a s negativními reakcemi, velmi podobně i 27. srpna. Romantické operní drama s Vídeňskými filharmoniky ovšem úspěšně hudebně nastudoval Alain Altinoglu a pěvecky v hlavních rolích oslnili ruská sopranistka Elena Stikhina a polský tenorista Piotr Beczała.

Když se konala v roce 2017 premiéra Verdiho Aidy na Salcburském festivalu, titulní roli ztvárnila s velkým úspěchem slavná rusko-rakouská sopranistka Anna Netrebko. Významná íránská výtvarná umělkyně a filmařka žijící v New Yorku tehdy v Salcburku debutovala i z pozice operní režisérky. Svým přístupem k dílu vyvolala Shirin Neshat na slavné přehlídce ovšem velmi smíšené reakce publika i s potupným bučením návštěvníků vůči režii.

Po čase byla inscenátorka vyzvána k úpravě své koncepce, dle svého letošního vyjádření před uvedením produkce na festivalu se více soustředila na intenzivnější vztahy mezi postavami a komplexnější vystižení charakterů postav Aidy, Amneris a Radamese. V Salcburku ovšem také přiznala, že svou začínající režijní tvorbu vnímá v úzké souvislosti se svými autorskými výtvarnými díly, ve kterých prostřednictvím zakomponování fotografií a videí do instalací usiluje o zachycení napětí mezi náboženstvím a politickým režimem. V Salcburku se Shirin Neshat upřímně zamyslela nad svým výkladem Verdiho opery: „Domnívám se, že příběh Aidy by mohl v současnosti být jen stěží aktuálnější. Podíváme-li se do dění v Íránu, na Ukrajině, v Rusku nebo kdekoliv jinde na světě, kde jsou lidé oběťmi politiky systému či diktatury…“

Slavnou operu Aida složil Giuseppe Verdi údajně na objednávku pro nové egyptské operní divadlo v Káhiře, které bylo otevřeno v roce 1869 u příležitosti oslav zahájení provozu Suezského průplavu. Okolnosti vzniku díla, které patří k nejvýznamnějším skvostům operní historie, však byly komplikované.

Když egyptský místokrál Ismail Pasha zahajoval v roce 1867 egyptskou expozici Universelle v Paříži, navštívil tehdy v Opeře Le Peletier i představení opery Don Carlos Giuseppe Verdiho. Skladatele posléze požádal, aby  zkomponoval ódu pro slavnostní otevření Operního domu v Káhiře. Giuseppe Verdi však jeho nabídku odmítl. Vedení káhirské scény si zvolilo Verdiho operu Rigoletto, jejíž světová premiéra se sice uskutečnila 11. 3. 1851 už v Teatro La Fenice v Benátkách, ale pro zahájení sezony 1. 11. 1869 v Káhiře byla velmi vhodná.

Slavnou dramatickou operu Aida o čtyřech dějstvích složil Giuseppe Verdi v letech 1870 až 1871. Při komponování vycházel inspirativně z námětu francouzského egyptologa Augusta Marietta. S ohledem na výslednou podobou libreta měl Giuseppe Verdi nejdříve po boku svého kolegu z dřívější spolupráce na opeře Don Carlos, jímž byl francouzský libretista Camille du Locle. V Egyptě však upřednostnili italštinu, a navíc také Giuseppe Verdi údajně zvažoval únorovou premiéru Aidy v roce 1872 v Teatro alla Scala. Manažer káhirské opery Paul Draneth ovšem úspěšně zasáhl, aby se premiéra opery uskutečnila v Egyptě. Giuseppe Verdi se posléze obrátil na svého vydavatele Giulia Ricordiho se zájmem, aby libreto napsal Antonio Ghislanzoni. Žádosti libretista následně vyhověl. Kostýmy a dekorace byly zhotoveny v Paříži. Operu hudebně nastudoval dirigent Giovanni Bottesini a světová premiéra se konala 24. 12. 1871 v Operním domě v Káhiře.

Letošní Salcburský festival nabídl mezinárodnímu publiku nové nastudování Aidy v režii Shirin Neshat v důvěře, že její pojetí strhne diváky a získá si jejich přízeň. Ovšem i tentokrát byla její režie přijata po skončení představení 27. srpna ve Velkém festivalovém domě nejen s aplausem, ale i s potupným bučením návštěvníků.

V aktuálním výkladu opery, ve starém Egyptě zajaté etiopské princezny Aidy, do níž se zamiloval egyptský vojevůdce Radames, režisérka Shirin Neshat vyzdvihla témata cti, lásky, vlastenectví a zrady s akcentem na oběti diktatury či politických systémů.

V hlavních rolích Aidy a Radamese zazářili ruská sopranistka Elena Stikhina a polský tenorista Piotr Beczała, oba nechali svůj hlas krásně rozeznít ve všech polohách a postavám vtiskli dramatický esprit. Velké pěvecké výkony podali francouzsko-švýcarská mezzosopranistka Ève-Maud Hubeaux a uruguayský basista  Erwin Schrott, Amneris a Ramfisovi dodali také noblesu. S úspěchem zpívali oba italští kolegové, basista Roberto Tagliavini Krále Egypta a italský barytonista Luca Salsi etiopského krále Amonasra.

Vizuální efektivita scény byla ovšem v kontrastu se statičtějším vedením postav, kde se právě odhalily ještě velmi rané začátky zkušeností Shirin Neshat, která se rozhodla zvolit si novou operní kariéru.

Celkově velmi slabá analytická hloubka při ztvárnění charakterů, téměř mizivé mimické rozehrání postav nahrazené převažující strnulostí ve tvářích a pomalé rozpohybování postav se podepsaly na slabé dynamice příběhu. Z mladé generace na sebe upoutali větší pozornost belgická sopranistka Flore van Meerssche a italský tenorista Riccardo Della Sciucca.

Scénograf Christian Schmidt navrhl abstraktní, tonálně ponurou scénu, která propojila v architektonicky pojaté koncepci interiérů, exteriérů a fantazijních asociací velmi výrazně volnou uměleckou tvorbu režisérky. Videoinstalace a fotografické projekce spojily symbolicky dění v příběhu a společenské utrpení v různých vizuálních podobách.

Zejména videoinstalace s barvami ukrajinské vlajky byla dominantní. Kostýmní výtvarnice Tatyana van Walsum vsadila na specifickou charakteristiku postav, které vynikaly elegancí nebo expresivitou či kontrastní chladnou strohostí. Tým obohatili v inscenaci i světelná designérka Felice Ross, choreograf Dustin Klein a dramaturgyně Yvonne Gebauer.

Ve scénické atmosféře byl citelný permanentní a emocionálně svárlivý stav, s paralelami až k bojům mezi Egypťany a Etiopany ve starověku se symbolickým přesahem atmosféry bojů mezi národy ve světě napříč staletími až do současnosti. V rozličných situacích poukázala režisérka na složité vztahy mocných a bezmocných, spory mezi ženami a muži, touhy a sny jednotlivce, který se střetává s diktaturou vládnoucí společnosti.

Koncertní sdružení sboru Vídeňské státní opery vystoupilo především v rolích Egypťanů, kněží, kněžek, důstojníků, vojáků a zajatců. Sbormistr Huw Rhys James dovedl členy tělesa k výjimečnému výkonu plnému pestré škály barev. Na provedení se podíleli velmi dobře také interpreti Letní akademie Vídeňské filharmonie Angeliky Prokopp. Významný francouzský dirigent Alain Altinoglu, který zná skvěle Vídeňské filharmoniky i ze spolupráce z Vídeňské státní opery, dovedl orchestr opět k vysoké interpretační úrovni, analyticky, stylově, ve velké škále barev a s ostře vyhraněnými emocemi. Hráči korunovali jeho grandiózní interpretaci krásou melodií a sól ve vrstevnatém znění, kterému nechyběl živel dynamiky příběhu. V koordinaci s jevištním děním vytvořil dirigent s tělesem jednotu velké dramatické opery.

Foto: SF / Ruth Walz