„Ani v rychlejším tempu se neztratil jediný tón, ve variacích doslova čarovala s důrazy, frázováním, obdivuhodná je její přesnost a současně oddanost partituře.“

„Ztišené téma zahrál orchestr měkce, kolébavě, se vší schubertovskou něhou, zpěvně, s umírněnou dynamikou, o to působivěji.“

„Se samotnou hrou je pevně spjat i osobní vklad mladé klarinetistky. Vyzařuje skromnost až plachost, která však mizí s prvními zahranými tóny.“

Vystoupení klarinetistky Anny Paulové, neokázale vyzrávající ve skutečnou hudební osobnost, je ozdobou každého koncertu, na který je pozvána. Nezaváhal ani Pražský komorní orchestr, s nímž na pražském Žofíně provedla v pondělí 14. listopadu skladby Gioacchina Rossiniho a Wolfganga Amadea Mozarta. Orchestr samostatně přednesl Pátou symfonii Franze Schuberta.

Ve hře Anny Paulové se snoubí půvab dívčí i interpretační. Skromně působící klarinetistka má na svém kontě významné úspěchy, ať už je to laureátství v Soutěži Pražského jara z roku 2015, vítězství v Soutěži Nadace Bohuslava Martinů v následujícím roce, nebo letošní Gold Medal na Manhattan International Music Competition. Je absolventkou pražské HAMU, na své alma mater v současnosti pokračuje doktorským studiem. Jen pár dnů před pražským vystoupením hrála na festivalu Salon de Virtuosi v Bohemian National Hall v New Yorku. Kdo má zkušenost s posuny časového pásma, musí před touto mladou dámou smeknout.

Na počátku večera naladila posluchače až rozverně. Rossiniho Introdukce, téma a variace pro klarinet a orchestr přednesla s bezprostřední lehkostí, radostně, uvolněně. Je potěšením naslouchat jejím vykrouženým tématům, lahodnému tónu, trylkům přirozeným jak dech. Ani v rychlejším tempu se neztratil jediný tón, ve variacích doslova čarovala s důrazy, frázováním, obdivuhodná je její přesnost a současně oddanost partituře. Anna Paulová dokáže být v každé skladbě různého období jiná, má velký cit pro stylovost a to dokázala i v Rossinim. Orchestr ji doprovázel ohleduplně, výborně ctil kratší pauzy předepsané skladatelem, ve variacích zněl výmluvný dialog, se sólistkou se dobře shodl. Bylo to více než příjemné otevření večera.

Jen o tři roky mladší – z roku 1816 – Symfonie č. 5 B dur Franze Schuberta přinesla jinou atmosféru. Pražský komorní orchestr, zkušené těleso s více než sedmdesátiletou tradicí, vedené koncertním mistrem Leošem Čepickým, zněl v první větě Allegro svižně, ani ve forte neztratil odlehčenost, plasticky vystoupilo hlavní posluchačsky vděčné téma. Volná věta vyzněla velmi pěkně. Ztišené téma zahrál orchestr měkce, kolébavě, se vší schubertovskou něhou, zpěvně, s umírněnou dynamikou, o to působivěji. I v této „nejkomornější“ symfonii si Schubert pohrává s tématy a rozvíjí je jak ve svých pozdějších velkých symfoniích. Půvabný menuet třetí věty připomínal dvorskou muziku, závěrečné Allegro vygradovalo v souhře, plném zvuku, vypracovaném frázování. I vzhledem k prostředí, kde se koncert konal – sál na Žofíně rozhodně nepodporuje úzký kontakt posluchačů s interprety, navíc rozptyluje jeho zdobná přeplácanost –, nelze napsat, že by se jednalo o převratný umělecký zážitek. Takové se přihodí možná jednou za pár let. Ovšem každodenní umělecká praxe doprovázená i existenčními starostmi, která umí zprostředkovat krásnou hudbu v setrvale kvalitní interpretaci, je velmi potřebná a svým způsobem nedocenitelná. Pražský komorní orchestr o to usiluje už desítky let a přináší svým posluchačům úlevu, radost z hudby a zábavu v tom nejlepším slova smyslu.

To však neznamená, že v Koncertu pro klarinet a orchestr A dur, K. 622 Wolfganga Amadea Mozarta bych si neuměla představit orchestrálně ještě propracovanější, ještě odlehčenější fráze. Celkově však hra souboru vyzněla ukázněně, byl dobrým partnerem skvělé sólistce. Anna Paulová hraje na basetový klarinet, kterému skladatel tento koncert určil. Fyzicky těžký nástroj ovládá Anna znamenitě. Před dvěma roky si ho v tomto Mozartově koncertu vyzkoušela s PKF – Prague Philharmonia a už tehdy bylo zřejmé, jak široký zvukový rejstřík nástroje tomuto dílu svědčí. Asi nejproslulejší a nejoblíbenější skladba klarinetového repertoáru zní v podání Anny Paulové jistě, s perfektní artikulací, přirozeným frázováním, v ohromné škále dynamického výrazu – od sebevědomého tónu přes ženskou křehkost po vlasové pianissimo na hranici slyšitelnosti, kterému nelze takřka uvěřit. Myslím, že tato zvuková kvalita je jedinečnou předností interpretky. Se samotnou hrou je pevně spjat i osobní vklad mladé klarinetistky. Vyzařuje skromnost až plachost, která však mizí s prvními zahranými tóny. A tohle spojení bývá velmi přitažlivé až kouzelné.

Jako přídavek zahrála Anna Paulová část z volné věty Mozartova Klarinetového kvintetu A dur. Znovu okouzlila posluchače dýchajícími frázemi i nádhernými, jemně znějícími tóny, které jsou ozdobou její hry.

Foto: Petra Hajská