„Naživo jsem ho dosud slyšel dvakrát a oba koncerty mi jednoznačně změnily život k lepšímu. Sice dílčím způsobem, ale zato nesmazatelně.“

„Opravdu mimořádná lisztovská interpretace, která se nenechávala příliš omezovat notovým zápisem, ale s o to větší empatií následovala myšlenku, která se za ním ukrývá.“

„Škoda, že ho pořadatelé nepřivezou častěji k nám do Prahy – například ve Vídni má v následující sezoně hrát v rozmezí tří měsíců hned dvakrát.“

V pátek 18. srpna v rámci Salcburského hudebního festivalu vystoupil klavírista Arkadij Volodos. Pianista, který už leta důstojně snáší srovnání s legendárními jmény zlatého věku dvacátého století, se nyní nachází ve svém nejsilnějším období. Ojedinělou virtuozitu se mu čím dál lépe daří integrovat do zralého, duchovního přístupu k interpretaci. Výsledkem je nenapodobitelná singularita, ale současně možná také jeden ze směrů, se kterým by se každý umělec měl seznámit a po svém vyrovnat.

Někdy zkraje léta jsem pocítil náhlou a hlubokou únavu – jednak jsem během roku věnoval neúměrně mnoho energie práci, která mě nenaplňovala, jednak jsem se nesmírně pomalu přibližoval k vlastním uměleckým cílům. Destruktivní životní styl určitě nepomáhal. Také jsem dlouhodobě velmi těžce nesl to všudypřítomné hudební PR na sociálních sítích. Tento prostředek se dá k propagaci vlastního umění pochopitelně využít i vkusně a autenticky, ale konkrétně mě Facebook ubíjel převážně následujícími situacemi: výkonní umělci, kteří označují autory hudebních recenzí ve svých příspěvcích; špatně zamaskovaný zištný záměr za charitativními koncerty; některá veřejná poděkování za udělenou cenu za účelem sebepropagace už jsou tak standardizovaná, plošná, a tudíž cizí, až je lze klidně vnímat jen jako klišé. Nějakou dobu jsem se zmítal ve splínu, hrál videohry a nedělal nic užitečného, pak jsem si definitivně smazal sociální sítě a začal si organizovaně připomínat, proč mám svůj obor tak moc rád. Připomínání mělo několik podob, ale už začínám být zase moc upovídaný, a tak to zkrátím: kromě jiného jsem si koupil vstupenku na klavírní recitál Arkadije Volodose v Salcburku.

Takový význam pro mě totiž Volodos v poslední době má. Znám ho dobře z nahrávek, naživo jsem ho slyšel zatím dvakrát (ve Štýrském Hradci a v Praze) a oba koncerty mi jednoznačně změnily život k lepšímu. Sice dílčím způsobem, ale zato nesmazatelně. Moje kladné zkušenosti s Volodosovými koncerty však mohou souviset i s nezdravými očekáváními, která může být obtížné naplnit. Každý umělec koneckonců má právo mít horší den, důležitá je i pozornost na straně posluchače. Navíc v ohledu té pozornosti jsem se nepřipravil moc dobře – celou předcházející noc jsem totiž probděl a po šesti hodinách ve vlaku jsem se necítil o nic odpočatější.

O nádherném Velkém sálu salcburského Mozartea se Michal Mašek vyjadřuje, že je svou velikostí (okolo osmi set míst k sezení) ideální pro klavírní recitály, a já s tím souhlasím. Arkadij Volodos vešel na pódium slabě a teple osvíceného sálu svou charakteristickou chůzí, jako by se vezl na běžeckém pásu a nenašlapoval vertikálními kroky. Působil silně, zdravě, nápadně štíhleji, než jak si ho možná většina z nás pamatuje. Zároveň jsem měl dojem, že si s sebou nese roli, ve které hodlá nějakou dobu setrvat i hudebně. Cyklus Música callada Federica Mompoua, ze kterého přednesl dvanáct částí, je velmi uzavřený do sebe, skromný v ohledu množství not, vlastně i kontrastů. Zdá se, že pianista neusiloval o tektonické ospravedlnění tak dlouhého sledu navzájem podobných skladeb. Byl to spíš jednotný introvertní blok, příležitost k pozastavení, meditaci. Atmosféra byla soukromá, ale zároveň formální, nebylo v ní nic kamarádského nebo rutinního. Hrál v záklonu, téměř výhradně opřený o opěradlo židle. To mu poskytovalo přirozenou dlouhou páku při tvorbě dojemných souzvuků a přitom řečí těla naznačoval, že není posluchačům uzavřený, nemá strach. Šlo o jedno z těch provedení, kdy posluchači dbají na udržení ticha v sále tak, jak to jenom jde.

Jako velikého obdivovatele Volodosových Lisztů (Sonáta „Po četbě Danta“, Ponurá gondola, Uherské rapsodie) mě na recitál nalákala asi hlavně Balada č. 2 h moll, S. 171, kterou měl uzavřít první polovinu programu. Hrál ji úplně jinak než v minulosti, ať už jde o rozhodnutí v dynamice, nebo třeba přidané noty v basu. Navíc tentokrát nezvolil tu tradiční hlubší verzi cody, skladbu uzavíral v triumfálním forte. Efektem nepohrdnul ani v jiných pasážích, ale nenašli byste tu nic kýčovitého, spíš šel s plným přesvědčením po byronovských gestech a mystických jevech. Třeba sestupující střídavé oktávy přes celou klaviaturu moje tělo až fyzicky rozrezonovaly, připomínaly nějakou nespoutanou přírodní sílu. Přechody mezi jednotlivými částmi skladby někdy prolínal, jindy je naopak radikálně předělil, dával je do různých časových vztahů. Z hlediska formy bylo snadné se zaposlouchat do dílčích úseků zvlášť – ať už do těch tragických, nebo těch milostných – a přesto každý z nich měl směr v rámci celkové výpravy; uplynulá rozhodnutí ovlivňovala sled budoucích událostí. Opravdu mimořádná lisztovská interpretace, která se nenechávala příliš omezovat notovým zápisem, ale s o to větší empatií následovala myšlenku, která se za ním ukrývá.

Po zahájení druhé poloviny s Volodosem na pódium vešla i uvaděčka a diskrétně umístila na podlahu diktafon. Totéž jsme mohli spatřit i na jeho pražském koncertě. O důvodu se můžu jenom domnívat, ale zdá se, že si klavírista své výkony nahrává pro účely osobního růstu. Tato část programu zahrnovala třináct Skrjabinových skladeb od raných až po ty poslední. Etuda fis moll, op. 8: č. 2 byla celá o zvuku a lyrice, žádné veliké vzrušení nebo výbušnost v návratu hlavního dílu. Nejsilnějším bodem celého koncertu pro mě byla kombinace Preludií H dur a es moll, op. 16. Ta ve mně rozezněla cosi osobního a přál jsem si, aby trvala déle. Směrem k těm pozdnějším miniaturám (op. 63, 71, 73) má posluchačská účast mírně opadla, nejspíš vlivem samotných skladeb, které neumím přijímat s takovou bezprostředností. Naopak z mojí oblíbené Sonáty č. 10, op. 70 jsem si toho zapamatoval hodně. Tón, pedalizaci… a vrchol skladby mě oslovil ještě víc než na jeho živé nahrávce z Carnegie Hall. Jediným omezením v ohromně přesvědčivém Vers la flamme pro mě byl možná až příliš kulturní bas na jinak krásně znějícím klavíru – většina té spalující síly se tak odehrávala ve vyšších polohách.

Mezi čtyřmi přídavky byly převážně menší, reflektivní kusy – Skrjabinova Mazurka e moll, op. 25: č. 3, dvě skladby od Mompoua (El lago a Secreto). Nejvíc na mě však zapůsobila, stejně jako asi na většinu posluchačů, Volodosova výrazně upravená verze Lecuonovy Malagueny. Obecně jsem podporovatelem jeho rozhodnutí hrát myšlenkově hlubší repertoár než v mládí, ale zároveň mi vždy bylo líto, že jsem alespoň jednu z těch absurdně virtuózních skladeb nemohl slyšet na vlastní uši. Ačkoliv by z tohoto názoru sám asi neměl radost, myslím, že by je měl hrát častěji. Už jsem slyšel stovky takových skladeb, ale on je povyšuje na úplně jinou disciplínu, slovy Horowitze je naplňuje „mefistovskou duší“. Dokud je bude hrát, bude připomínat mnohým z „největších virtuósů současnosti“, že třeba možná ještě stále mají prostor k dalšímu vývoji.

Snad to ode mě nebude neprofesionální, ale rád bych se podělil ještě o Volodosovu osobnější stránku, která nás s kamarádem překvapila. Když jsem dorazil do zákulisí, zrovna ho objímala jeho malá dcera a navzdory dlouhé frontě se s každým bavil klidně i několik minut a dával individuální odpovědi. Jeho ruka při stisku je jemná a překvapivě nepříliš velká. Na Prahu prý vzpomíná v souvislosti s obtížnou rudolfinskou akustikou, někdo mu údajně dokonce i říkal, že tam vůbec nebyl slyšet. V reakci na otázku, kterou Schubertovu sonátu má nejraději, se na chvíli zamyslel, a pak řekl, že si nedokáže vybrat. Vyfotil se s námi, podepsal mi noty na Sonátu D dur a dodal, že jeho živou nahrávku této skladby má brzy zveřejnit portál Medici. Ale to už se k němu začali prodírat nějací staří známí. Působil mimořádně zrale, přemýšlivě a zdálo se, že má šťastný a vyřešený život. To všechno bych u umělce s jeho schopnostmi snad ani nepředpokládal. Přestože ho jako hudebníka uctívám už dlouho, tentokrát jsem si poprvé uvědomil, že bych se ho možná nemusel bát přijmout jako jeden ze svých osobních vzorů. Škoda, že ho pořadatelé nepřivezou častěji k nám do Prahy – například ve Vídni má v následující sezoně hrát v rozmezí tří měsíců hned dvakrát…

Foto: SF / Marco Borrelli, Zbyněk Pilbauer