„Může to znít odvážně, ale od první chvíle jsem směřovala k tomu, že chci být sólistkou. A zatím jsem toho nikdy nelitovala.“

„Kromě toho se snažím propagovat klasickou hudbu ve školách, navštívila jsem jich v Americe asi sto.“

„Za to, jak mě Moravská filharmonie ocenila, jsem nesmírně vděčná, protože uznání od kolegyň a kolegů je tím největším darem.“

Mladá americká houslistka Aubree Oliverson, sólistka červnového festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž, hrála s Moravskou filharmonií Olomouc a dirigentem Františkem Mackem Dvořákův Koncert a moll. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz probírá své americké zkušenosti od studií přes první úspěchy po hostování u řady tamních orchestrů, uvažuje nad konkurencí a prozrazuje, kde se setkala s dirigentem Mackem. Upřímně hovoří o důležitosti pedagoga, který by měl v ideálním případě mladému umělci vštípit pokoru, pracovitost a lásku k hudbě. A nakonec s poukazem na Antonína Dvořáka naznačuje, čím to je, když hudba zní libě. 

Říkává se, že náhody neexistují. A možná na tom něco je. Před několika měsíci jsem, vyčerpaný psaním, bezcílně bloumal po internetu. A kdoví proč mě zaujalo video s neznámou mladou hudebnicí, chystající se zahrát Houslový koncert a moll Antonína Dvořáka. Kolik takových nahrávek se toulá prostorem… Proč mě napadlo si právě tuto dopřát, aspoň na chvíli? Když se ozvaly první tóny, zbystřil jsem; chvíle se protáhla na půlhodinu. Zaskočila mě vroucnost projevu, překvapil ušlechtilý tón. 

Pro jistotu jsem video přeposlal Václavu Hudečkovi: „Opravdu hraje to děvče tak krásně, jak se mi zdá?“ Když přišla odpověď, že „slečna zní až překvapivě česky“, začal jsem po ní pátrat. Ukázalo se, že pochází z Ameriky, jmenuje se Aubree Oliverson a čerstvě ji zastupuje uznávaná agentura Askonas Holt. Nad touto informací jsem zbystřil podruhé. A uložil si ji do povědomí.

Uplynul nedlouhý čas a k mému údivu jsem při pročítání programu, jaký nabídl letošní ročník mezinárodního festivalu Hudba v zahradách a zámku Kroměříž, zahlédl její jméno. Moje zvědavost se přetavila v rozhodnutí, že se na její koncert s Moravskou filharmonií Olomouc musím vypravit. Jak se asi o Aubree Oliverson dozvěděl dirigent František Macek, zároveň hudební dramaturg zmíněného festivalu? A bude její výkon naživo, viděný a slyšený z bezprostřední blízkosti, stejně znamenitý? Zaujme dívka publikum, získá na svou stranu orchestr? Dost otázek na to, abych na ně získal odpovědi přímo na místě.

Je pátek 28. června 2024. Vedro k zalknutí. Když venku, v Květné zahradě neboli Libosadu, tak tím spíš ve Velkém skleníku, kde se událost koná. Po zkoušce je bezpodmínečně nutné doplnit tekutiny, dodržet pitný režim. Proto zvu neokázale pohlednou blondýnku, která se nelíčí a nenosí náušnice, do protějšího bistra na sklenku. A na rozhovor. 

Na vaší webové stránce i v dalších zdrojích jsem našel informace o tom, kde jste studovala, s kým a kde jste hrála, jaký je váš repertoár. Všechny postupně probereme. Ale nikde jsem, Aubree, neobjevil údaj o tom, odkud pocházíte. Ani sdělení, jak a proč jste se dostala k hudbě.

Pocházím z města Orem, které leží na břehu jezera Utah, takže je jasné, ve kterém z amerických států se nachází. Maminka byla učitelka, tatínek amatérsky muzicíroval. Měla jsem proto k hudbě blízko. A brzy, v mých pěti letech, mě rodiče zapsali do místní hudební školy, která mě po čase doporučila ke kvalitnějšímu pedagogovi. Dojížděla jsem za ním oddaně do většího města, hudba mě totiž tou dobou už úplně pohltila.

A jak čtu ve vašem životopisu, bylo to znát. V pouhých jedenácti letech jste vystoupila jako sólistka s místním orchestrem Utah Symphony. Pamatujete si, co jste tehdy hrála?

Samozřejmě, na takové okamžiky se nezapomíná. Předvedla jsem, nevím jak dobře, první větu z Koncertu pro housle a orchestr Dmitrije Kabalevského. Pokud vím, autor ji v roce 1948 psal s vědomím, že je určena mladým interpretům, poprvé ostatně zazněla v podání osmnáctiletého houslisty. Takže byla, inu, jen přiměřeně těžká. Každopádně se mnou byli asi spokojeni, protože jen o dva roky později, ve třinácti, jsem se k Utah Symphony vrátila. Tentokrát s Čajkovského Koncertem pro housle a orchestr D dur, který jsem už zvládla celý.

Aby ne, když jste si mezitím upevnila sebevědomí vystoupením v newyorské Carnegie Hall. Pravda, jen v menším z tamních sálů, tedy ve Weill Hall, ale i tak to musel být pro dvanáctiletou dívenku silný zážitek…

To rozhodně. Podařilo se mi tam vystoupit díky tomu, že jsem předtím zvítězila v mezinárodní interpretační soutěži, která se jmenuje American Protégé International Strings Competition. A taky mě pozvali do vysílání National Public Radio, jmenovitě do jejich pořadu From The Top. Začalo se o mně trochu vědět…

Co bylo dál?

V šestnácti jsem se dostala na studia a o dva roky později se mi podařilo získat nejvyšší ocenění pro studenta uměleckých oborů na středoškolské úrovni, jaké lze ve Spojených státech obdržet. Jde o U.S. Presidential Scholar in the Arts Award.

Zkrátka, zázračné dítě… Cítila jste se tak?

Ale vůbec ne. Pomohlo mi to ale dostat se do péče úžasného pedagoga, se kterým jsem v kontaktu dodnes. Jmenuje se Robert Lipsett. Poznali jsme se, když jsem v Los Angeles studovala na tamní Colburn Academy, a pak jsem pokračovala jako žákyně na jeho katedře v rámci Colburn Conservatory of Music.

Tady vám, Aubree, vstoupím do řeči, protože si musíme ujasnit rozdílnost v americké a naší terminologii. To, co nazýváte Akademií, byla v našem slovníku nejspíš konzervatoř, zatímco vaše Conservatory, na kterou jste byla následně přijata, se víceméně rovná naší vysoké škole, tedy Akademii múzických umění. To jen pro pořádek. Ale řekněte, čím byl pro vás profesor Lipsett tak důležitý?

Podle mě mohl sám uspět jako sólový houslista nebo skvělý komorní hráč, ale rozhodl se věnovat především vyučování. A má za sebou skvělé výsledky. Řada jeho žákyň či žáků uspěla ve významných soutěžích. Například Tamaki Kawakubo získala roku 2002 na Čajkovského mezinárodní soutěži ve svém oboru druhé místo, když první nebylo uděleno. A William Hagen se umístil jako třetí na Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Pan profesor je dodnes aktivní, přestože mu je už sedmdesát sedm let. Mně se věnoval skoro celou dekádu a kromě technických dovedností mi vštípil to nejdůležitější, co může pedagog žákovi předat. Pokoru, pracovitost a lásku k hudbě, která překoná všechny potíže, se kterými se člověk potkává.

Předpokládala jste během studií, že se stanete členkou některého z orchestrů, časem třeba i koncertní mistryní, anebo jste byla od počátku rozhodnutá pro sólovou kariéru?

Může to znít odvážně, ovšem odvážnému, jak známo, štěstí přeje, a tak jsem od první chvíle směřovala k tomu, že chci být sólistkou. A zatím jsem toho nikdy nelitovala.

Kromě „výpadů“ do Evropy, kde máte na kontě například turné s Renaudem Capuçonem či Jean-Yves Thibaudetem, anebo série mexických koncertů s Gilem Shahamem, jste poznala snad všechny symfonické orchestry v Americe, o kterých na dálku skoro nic nevíme. Pozornost se přirozeně upíná na pověstnou „velkou pětku“, působící od New Yorku přes Boston do Chicaga či Clevelandu, ale obdiv jiného druhu si zaslouží i tělesa, která bychom u nás nazvali regionální…

Je pravda, že jsem jich vystřídala hodně. Počítejte se mnou. Hrála jsem se symfoniky z Columbusu, New Caroline, Des Moines, New Havenu, Orange County, ale taky z Pasadeny, Salt Lake City, Culver City, Burbanku, Beach Cities, Topanga Canyon, San Fernando Valley. Už to je dobrý tucet. Přidejte k němu American Youth Symphony, Aspen Philharmonic Orchestra, Innsbrook Festival Orchestra… Ke každému z nich chovám obdiv za snahu šířit klasiku ve svém okolí. Vytvářejí podhoubí, ze kterého těží absolutní špičky v oboru. Se všemi jsem se něco naučila, jsem za to nesmírně vděčná. Kromě toho se sama snažím propagovat klasickou hudbu ve školách, navštívila jsem jich napříč Amerikou asi sto a v každé dětem nejenom hraju, ale i vyprávím. Asi jsem po mámě něco z jejích učitelských vloh zdědila…

Zmínila jste se o Aspenu, kde každoročně probíhá významná Akademie, rozuměj mistrovské kurzy, vedené renomovanými interprety. Jak jsem se dozvěděl od dirigenta Františka Macka, seznámili jste se právě tam. Souhlasí?

Ano. Poprvé si mě prý všiml v orchestru, složeném z účastníků, ve kterém jsem nejen hrála, ale účinkovala i jako koncertní mistryně. O dva roky později mě už slyšel jako sólistku. Vzájemné kontakty pokračovaly ve Vídni, kde František s rodinou žije a kde já jsem měla možnost absolvovat postgraduální studia. Výsledkem je moje účinkování na kroměřížském festivalu, ale také na festivalu Allegretto Žilina, pořádaném tamními filharmoniky, k nimž František Macek nastoupil jako šéfdirigent. 

Můj pocit, že vaše hra je výjimečná vřelá, dokonce vroucná, jaksi až nepochopitelně česká, slovanská, se mi plně potvrdil při poslechu vašeho provedení Dvořákova houslového koncertu, do kterého jste vložila mnoho emocí i energie. A žasl jsem, co po jeho doznění následovalo. Což o to, ovace ve stoje se stávají až snobským zvykem; ne vždy odpovídajícím výkonům na pódiích. Kroměřížský standing ovation ale nebral konce – a co především: celý orchestr se nespokojil s obvyklým odklepáváním, ale dupal, volal bravo, doslova bouřil nadšením. Přiznám se, že něco takového jsem slyšel snad poprvé.

Za to, jak mě Moravská filharmonie ocenila, jsem nesmírně vděčná, protože uznání od kolegyň a kolegů je tím největším darem, jaký se člověku může přihodit. Ráda se sem budu kdykoli vracet. Tím spíš, že nyní žiju relativně nedaleko, v Berlíně. A věřím, že budu pozvána i s jiným, třeba i diametrálně odlišným repertoárem. Kromě Dvořáka či Bacha, Brahmse, Haydna nebo Čajkovského mám totiž docela široký záběr. Od baroka, jmenovitě Pergolesiho, přes Weinberga, Korngolda či Brucha až po Barbera. A nejvíc mě baví objevovat takzvané maličkosti mistrů, tedy skladby od slavných skladatelů, které se kdovíproč hrají málo a přitom jsou báječné.

Jak postupujete při studiu skladeb, které jsou naopak notoricky známé? Těch, které tvoří „povinnou“ součást repertoáru, bývají často vyžadovány, ale zároveň je už zahrál a natočil snad každý, kdo v oboru něco znamená, takže je těžké se nenechat ovlivnit, jít svou cestou…

Snažím se o to následujícím způsobem. Když mě nějaká skladba zaujme, začnu tím, že si ji poslechnu v nejrůznějším podání. Pak ale sluchátka odložím a ponořím se do partitury. Začnu své pojetí budovat podle vlastních představ. Sama, zavřená ve zkušebně. Dodnes mám ale i vzácnou možnost konfrontovat svůj názor s panem profesorem Lipsettem. Buď se za ním vydám do Los Angeles, nebo konzultujeme přes Zoom, protože covid nás všechny naučil využívat nové technologie.

Před časem jste díky velkorysým mecenášům hrála na housle značky 1743 Sanctus Seraphin, nyní máte k dispozici dokonce model Giovanni Battista Guadagnini. A co je důležité, k tomu i smyčec z dílny proslulého Jean „Grand“ Adama. Nově vás zastupuje významná umělecká agentura s celosvětovým dosahem. Ocenili vás na prestižním festivalu ve Verbier. Zdá se, že výstup na hudební Olymp máte na dosah, zároveň na něm však fičí ze všech stran v podobě ostré konkurence. Především, ale nejenom asijské. Co je podle vás zapotřebí, aby se mladá sólistka probojovala až na naprostý vrchol?

Víte, Jascha Haifetz, jehož jméno mimochodem nese katedra v Colburn, na které jsem vystudovala, kdysi vyprávěl poučnou historku. Za mlhavého, sychravého večera spěchal na svůj recitál do Carnegie Hall. Límec vysoko zdvižený, klobouk do čela naražený. A na ulici ho oslovil chodec, který sice směřoval právě na jeho koncert, ale Mistra nepoznal: „Pane, jak se dostanu do Carnegie Hall?“ Haifetz, už plně soustředěný, mu odsekl: „Musíte cvičit, člověče, pořád dokola cvičit!“

Měl pravdu. Ale to přece, jak oba víme, nestačí…

Dobře. Tak si pomohu výrokem, který prý kdysi pronesl Antonín Dvořák za svého pobytu v Americe. Zeptali se ho, čím to je, že jeho hudba zní tak libě. A on řekl: „Protože v každé notě je kousek mojí duše…“

Foto: Miroslav Pilát, Petr Šamánek, Balazs Kiss photography, Jeanie Van Wagoner, Facebook Aubree Oliverson, Marina Chen