„Rodiče svěřili Franze s důvěrou Josefu Prokschovi, aniž tušili, že jeho výukou prošel i tehdy budoucí velikán Bedřich Smetana.“

„Byv jako učitel hudby ve významné berlínské rodině finančně zajištěn, mohl se Bendl věnovat ve volných chvílích skládání.“

„Firma Steinway se rozhodla mu uspořádat americké turné, osud však virtuosovi toto vyvrcholení profesní dráhy nedopřál.

Když přišel roku 1833 na svět, pár stovek nadšenců zakládalo Chicago a Britský parlament zrušil otroctví; když o jednačtyřicet let později umíral, začala se v Paříži stavět bazilika Sacré-Cœur. Jak vzdálený se nám může tehdejší svět zdát… V čase ano, nikoli však v prostoru. Vždyť klavírní virtuos, ale taky skladatel a pedagog Franz Bendel byl naším krajanem. Narodil se v Krásné Lípě, hudbu studoval u Smetanova učitele Proksche, jedna z jeho mší měla premiéru v Praze. Ač v encyklopediích považován za Němce, patří k nám svými kořeny i hudebními počátky.

V době Bendelova narození bylo Schönlinde, jak se tehdy díky naprosté převaze německy hovořícího obyvatelstva Krásná Lípa nazývala, čerstvě povýšeno na město. Přestože leží v krásné krajině na rozhraní Českého Švýcarska a Lužických hor, dlouho si Schönlinde chlapcovu přízeň neudrželo. Víc než toulky okolní přírodou ho přitahovaly první lekce, jimiž ho tatínek, učitel v místní škole, uváděl nad klavírem do světa hudby. Když rodiče pochopili, že v synovi dřímá výjimečný talent, smířili se s tím, že jim odejde za lepším školením do Prahy. Podařilo se jim zajistit Franzovo přijetí do školy, kterou v pražském Čejkovském paláci, na rohu ulic Liliová a Anenská, provozoval slepý pedagog, skladatel, klavírista, varhaník a klarinetista Josef Proksch. Rodák z Reichenbergu, dnešního Liberce, Bendelovým proto blízký svým původem ze sudetského pásu na severu Čech. Franze mu s důvěrou svěřili, aniž tušili, že Prokschovou výukou prošel i tehdy budoucí velikán české hudby Bedřich Smetana.

Pravděpodobně díky Prokschovým stykům a rozhodně díky jeho vřelému doporučení se následně vynořila před mladičkým Franzem Bendelem ještě lákavější perspektiva. Přesunul se do Výmaru, kde se zařadil mezi žáky samotného Franze Liszta, který prý ocenil, jak poctivě ho Proksch na hudební dráhu připravil tím, že ho nevychovával jen k povrchní virtuozitě, ale vštípil mu i důkladné základy. Z těch Bendel později těžil jako skladatel a rozvíjel je v pozici pedagoga. Ve Výmaru jej navíc obohacovaly kontakty se spolužáky, například s budoucím komponistou a dirigentem Wendelinem Weissheimerem. Mladší o pět let než Franz, zařadil se Weissheimer k těm, kteří podlehli vlivu bouřliváka Richarda Wagnera. Podle jeho vzoru se zajímal o velká historická témata, která by sloužila jako námět pro opery. Dokonce se mezi nimi našel motiv prýštící z knihy dávných německých rebelů, jakými byli počátkem 16. století odbojný šlechtic Florian Geyer a neméně vzpurný kněz Thomas Müntzer. Společně sepsali obdivný traktát o Janu Žižkovi, který Weissheimera silně zaujal, ale ke komponování nakonec nepřiměl. Možná i proto, že byl zaměstnán neustálým dirigováním, které jej přivedlo nejen před orchestry v deseti německých městech včetně Berlína či Mnichova, ale též do milánské Scaly.

Vraťme se ale k Franzi Bendelovi. Zatímco ve Vídni, Praze i Pešti hořely během revolučního roku 1848 barikády, pruský Berlín vyzařoval klid, z něhož těžila i vědecká obec. Patřila k ní dynastie lékařů z nižší šlechty, která poskytla neukotvenému rodákovi ze severních Čech práci i výdělek na dlouhých patnáct let. Hrabě Otto von Westphal jej ve své rodině zaměstnal jako učitele hudby. Byv finančně zajištěn, mohl si Bendel ve volných chvílích dopřát rozkoš prýštící ze skládání. Jako vynikající klavírista, který se díky svým vystoupením těšil veřejnému obdivu, se zaměřil především na skladby pro tento nástroj. Vzniklo jich sto, což ovšem představovalo jen čtvrtinu celkového díla, které po sobě Franz navzdory krátkému životu zanechal. Když se později jeden z vydavatelů ohlížel za Bendelovou tvorbou, vyzdvihl skutečnost, že „autor klavíru rozuměl důvěrně a komponoval s hlubokým vhledem do jeho možností coby svébytného nástroje“.

Během půldruhé dekády, kterou až do roku 1863 Franz Bendel ve službách berlínské rodiny strávil, se jednou vypravil do Prahy. Došlo k tomu díky tamnímu uvedení jeho mše, která patří v rámci skladatelova díla spíš k výjimkám. V zajetí své interpretační virtuozity přece jen vesměs dával přednost skladbám rozverným, často ovlivněným dojmy, jaké načerpal na cestách. Především Alpy, do nichž se rád vydával, mu byly inspirací. Namátkou ke Schweizer Bilder, op. 137 či k Am Genfer See, op. 139, o vzpomínkách v tónech jako byl Souvenir d´Innsbruck (Tyrolliene de Salon), op. 90 ani nemluvě. Sluší se ovšem zmínit též jeho variace na operní témata, jmenovitě na Gounodova Fausta a Markétku anebo Meeyeerberovu Afričanku. Třikrát, v opusech č. 8, 45 a 47, se Franz věnoval motivům z českých lidových písní.

Bendelovi se dařilo rovněž v roli pedagoga. Možnost učit mu nabídli dva dobově významní kolegové, kteří měli dost odvahy na to, aby ke své vlastní hudební dráze přičlenili ještě založení a provozování hudebních škol. Prvním, kdo Franze vybídl ke spolupráci, byl o patnáct let starší Theodor Kullak. Pocházel z východního Pruska, dnes polského území, a z rodné Poznaně se vydal za hudebním vzděláním do Vídně, kde se ho ujali Carl Czerny a Otto Nicolai, jeden ze zakladatelů orchestru Vídeňských filharmoniků. Poté se Kullak přesunul do Berlína, kde si otevřel Neue Akademie der Tonkunst. A získal pro ni mezi pedagogy i Franze Bendela, který se ovšem brzy přemístil do elitního učiliště pro budoucí klavírní virtuosy, jaké roku 1866 v Berlíně založil a čtyři roky řídil jiný zajímavý hudebník. Karl či Karol Tausig pocházel ze židovského prostředí Varšavy, zařadil se ve Výmaru mezi žáky Franze Liszta a s hrdým odkazem na své vlastní vzdělání vytvořil v Berlíně projekt nazvaný Schule des Höheren Klavierspiels. Na obou školách, jak Kullakově, tak Tausigově, prošel Bendelovýma rukama bezpočet žáků, z nichž nelze opominout minimálně dva. Amerického nadšence pro klasickou hudbu Silase Pratta, ročník 1848, který se ve dvaceti vydal za svým snem do Německa, kde se mu přání stát se výtečným klavíristou splnilo. A zajímavou Louise Strantzovou, o generaci starší než Pratt, jež se kromě klavíru a komponování věnovala i poezii, takže byla její cesta za hudbou klikatější. Jedna z jejích básní, Ukolébavka aneb Wiegenlied, zaujala jejího pedagoga Franze Bendela natolik, že ji zhudebnil.

Ctižádost, ale i snaha získat pro svoji hudební kariéru nová odbytiště, která se po ukončení úvazku v rodině berlínských intelektuálů jevila jako nadmíru aktuální, zavedly Bendela až za moře. Vydal se do Ameriky, kam byl pozván k účinkování na akci, z jejíhož rozměru se mu tajil dech. Jejím iniciátorem byl skladatel a vojenský kapelník Patrick Gilmore, který se účastnil války Jihu proti Severu a vytěžil z tohoto prožitku zorganizování tzv. National Peace Jubilee. Hudební oslavy na počest míru, dosaženého na americké půdě poté, co nasákla krví šesti set tisíc vojáků z obou stran. Pocta se odehrála roku 1869, pět let po ukončení konfliktu, v Bostonu. A vzbudila tak nadšený ohlas, že se kapelník o tři roky později, v roce 1872, nadýchl k dalšímu koncertu pod širým nebem, věnovanému tentokrát World Peace Jubilee, rozuměj konci prusko-francouzské války. Oslavil jej orchestr čítající tisíc hudebníků, ale taky za své jediné návštěvy v Americe též Johann Strauss mladší coby dirigent. A rovněž Franz Bendel u klavíru.

Měl zjevně úspěch, protože se mu firma Steinway rozhodla roku 1874 uspořádat americké turné, jež mělo sestávat z osmdesáti koncertů po celé zemi. Osud však virtuosovi toto vyvrcholení profesní dráhy nedopřál. V Bostonu, kde měla šňůra vypuknout, onemocněl tyfem, propadl se do vysoké horečky a za čtyři dny, 3. července 1874, skonal. Hudební Praha to vůbec nezaznamenala, žila totiž tou dobo zcela odlišnými událostmi. V Prozatímním divadle se odehrály premiéry dvou oper, poprvé zazněly Smetanovy Dvě vdovy a Dvořákův Král a uhlíř. Jakýsi Franz Bendel, ač původem náš krajan, byl zcela a navždy zapomenut.

Foto: Wikipedia / volné dílo, Wikipedia / Z thomas / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Wikipedia / Eduard Gaertner / volné dílo