„Maďarský dirigent Zsolt Hamar je mistrem svého oboru.“

 „Těleso vyzařovalo klidnou a sebevědomou sílu, která si je vědoma svých kvalit a svého poslání.“

„V ten večer se odehrál výjimečný a náročný program. Ne každý posluchač je schopen takový nápor hudby unést, rozklíčovat a zažít.“

Moravská filharmonie Olomouc připravila svým posluchačům výjimečný večer. Velikonoční koncert, který se konal 28. března v Redutě, přinesl vrcholné hudební dílo Johanna Sebastiana Bacha: Ricercar a 6 z cyklu Hudební obětina v instrumentaci Antona Weberna a Umění fugy v orchestraci Ericha Bergela. Jedná se o složitá polyfonní díla hudební literatury a jejich přednes je prubířským kamenem interpretačního umění. 

Moravskou filharmonii Olomouc řídil její současný šéfdirigent Zsolt Hamar. Maďarský dirigent, disponující bohatými zkušenostmi, je mistrem svého oboru. Hudební ředitel Maďarské národní filharmonie a nositel Rytířského kříže a Ceny Ferenze Liszta Maďarské republiky, je jistě nezpochybnitelnou kapacitou. Hanácký orchestr ho zaujal natolik, že s ním vypracoval a olomouckému publiku předvedl ten nejnáročnější program.

Vtírá se podezření, že to celé nebylo jen tak, pouze z uměleckých důvodů. Odznáčky na klopách umělců a nyní i té dirigentově, hovoří jasně. Byly k dispozici i u šaten a proto se spontánně objevily i na šatech obecenstva. Vyjadřovaly sounáležitost s filharmonií a hráčům byly znamením hrdosti na značku, za kterou vystupují. Tiše a ukázněně, s plným soustředěním. Těleso vyzařovalo klidnou a sebevědomou sílu, která si je vědoma svých kvalit a svého poslání. A Bachovo dílo k tomu bylo ideální příležitostí. Johann Sebastian Bach je světovým hudebním velikánem a jeho hudba základem polyfonní hudební kultury. Zesnul už v roce 1750, nepřestává však inspirovat své následovníky. Snad zejména skladatelé 20. století byli Bachovou hudbou fascinováni.

Cyklus Hudební obětina, BWV 1079 obsahuje tříhlasou a šestihlasou fugu, deset kánonů a čtyřvěté triové sonáty pro příčnou flétnu, housle a generálbas. Vídeňský skladatel Anton Webern, představitel Druhé vídeňské školy, zinstrumentoval v roce 1935 Ricercar a 6 z tohoto cyklu kompoziční technikou Klangfarbenmelodie, čímž vytvořil zcela nové dílo. Tímto byl zahájen neobyčejný večer, věnovaný mistru barokní polyfonie. Jeho hlavním znakem je, že téma je přednášeno jednotlivými, nejprve dechovými nástroji, z nichž každý nástroj dechové skupiny hraje jen několik tónů hudební myšlenky – ta plynule přechází z jednoho nástroje na druhý. Vzniká tak podivuhodná barevná linka, zdánlivě se měnící jako pod odleskem slunečních paprsků. Vyžaduje to přesnou souhru za plného soustředění hráčů. Po dechových nástrojích dostávají příležitost nástroje smyčcové, aniž by dechové nástroje přestaly hrát, a polyfonní struktura se tak proplétá a svazuje do pevného hudebního tkaniva.

Umění fugy je posledním dílem Johanna Sebastiana Bacha a vrcholným dílem barokního vícehlasu. Bylo vydáno v roce 1751 a představuje všechny techniky kontrapunktu. Čtrnáct fug a čtyři kánony, z nichž poslední, který je čtyřnásobnou fugou, Bach nedokončil, fascinovalo mnohé, ale jen rumunský skladatel Erich Bergel provedl v bukurešťském vězení na novinovém papíře její orchestraci; následně emigroval do Německa. Poslední fugu se mu podařilo v roce 1985 nahrát v Budapešti spolu s celým dílem a s Klužskou filharmonií. Celý opus provedl ještě v roce 1987 s vídeňským rozhlasovým orchestrem ORF a v roce 1991 s Vídeňskými filharmoniky, v obou případech koncerty osobně dirigoval. 

Provedení Umění fugy bylo večer 28. března v Olomouci rozděleno do dvou částí. Nejprve zazněly Čtyři jednoduché fugy, které zahájily první housle Patrika Sedláře a postupně se zapojovaly s opakováním tématu druhé housle, violy, violoncella a kontrabasy a poté dostaly příležitost se postupně prezentovat jednotlivé dřevěné nástroje. Pak se situace obrátila a ve třetí a čtvrté fuze téma postupovalo opačným směrem od violoncell a kontrabasů až k prvním houslím, nato převzal žezlo fagot Jana Dvořáka a postupně se představil i klarinet Aleše Janečka, hoboj Radka Mattuše a brilantní flétna Petra Hladíka, podložená violoncellem. Po houslích a violách následovala cizelovaná práce s dynamickými vlnami, aby se celý orchestr vzepjal do fortissima a utichl v diminuendu. Všechny nástrojové skupiny dostaly příležitost. První housle hrál primárius Patrik Sedlář, druhé housle vedl Michal Mareš, Pavel Hána zastupoval skupinu viol, sólové violoncello hrál Nikita Ruzhavinskij a Pavel Harnoš kontrabas. 

V další části zněly Tři kontrafugy, nejprve hlavní téma a poté totéž téma v inverzi, a to v tečkované variaci. K dřevěným nástrojům se postupně přidaly housle a lesní rohy a pečlivě propracovaným nárůstem dynamiky se celý orchestr v pevném a úderném zvuku vzepjal do majestátního fortissima a valil se jako tok široké řeky. V dalších Variacích zaujala dramatičnost hudby i žalostná, touhou naplněná melodie v houslích Patrika Sedláře. Následovaly Čtyři jednoduché fugy, obsahující v částech VIII. a IX. dvojité fugy, a poté v dílech X. a XI. dvě trojité fugy. Orchestrální hlasy se proplétaly v barevném spektru jednotlivých nástrojových skupin, kde dominovaly především intonačně precizní lesní rohy, vedené Radkem Malým, které hudebnímu vyjádření vtiskly pevnost a lesk.

Po přestávce auditorium mírně prořídlo; i to byl důkaz náročnosti programu. Ne každý posluchač je schopen takový nápor hudby unést, rozklíčovat a zažít. Je to nátlak jak na psychiku posluchače, což v dnešní povrchní době může být problémem, tak na schopnosti i mentální připravenost hudebníků, kteří nemají často příležitost hrát tak závažný program.

Ve druhé části programu zazněly části XII. až XV., a to Čtyři dvouhlasé kánony ve formě fugy, a to postupně Kánon v oktávě, Kánon v decimě, Kánon v duodecimě a Zrcadlový a argumentační kánon. Jednotlivé nástroje opět dostaly příležitost, především violoncello Nikity Ruzhavinského a flétna Petra Hladíka, která si vychutnala brilantní běhy a trylky. Následovala část XVI. se Zrcadlovou kontrafugou v provedení rectus a inversus a poté část XVII. se Zrcadlovou fugou pro čtyři hlasy, opět rectus a inversus. Závěrečnou čtyřnásobnou fugu – část XVIII. – Bach nedokončil a znění, které olomoucké publikum slyšelo, bylo dokončeno Erichem Bergelem. Byl to impozantní a velebný kolos, s mírnou, ale nezvratnou akcelerací a gradací, se zapojením všech nástrojů, nad kterými se leskly barvy lesních rohů a trombonů. Obecenstvo tento zážitek nakonec dokázalo ocenit a sál bouřil ovacemi.

Dirigent prokázal, že orchestr Moravské filharmonie je vysoce profesionální umělecké těleso, schopné realizovat ta nejobtížnější díla, a to na vysoké umělecké úrovni, a že se vyrovná prestižním evropským tělesům. A byl to důkaz, který si chystal již při tvorbě dramaturgie na letošní sezónu. „Dirigent Zsolt Hamar si prosadil do letošní dramaturgie tento titul, neboť dobře věděl, jakou má hodnotu i účinnost. Osobně se s autorem Erichem Bergelem znal a Umění fugy už provedl v roce 2001 v Pécsi. Uvedení s Moravskou filharmonií Olomouc domluvil s manželkou skladatele a ta se měla koncertu zúčastnit. Ale bohužel v tomto období respiračních onemocnění se musela z návštěvy Olomouce omluvit,” uvedla na vysvětlenou dramaturgyně Moravské filharmonie Ivana Kalina Tabak.

Velikonoční program v Olomouci lze označit za velmi netradiční a naprosto nepodlehl dobovému vkusu publika. Namísto pašijí zněla ta nejsložitější a nejhodnotnější Bachova hudba a orchestr prošel úspěšně náročnou uměleckou zkouškou. Stejně tak prošlo zatěžkávající zkouškou i publikum, ale ti, co o přestávce rezignovali, mají čeho litovat.

Foto: Facebook / Moravská filharmonie Olomouc