„Výborně zastoupené a namíchané hlasy souboru vytvářely velmi autentické zvukové vlny, vzájemně se prolínající a lehce přes sebe převalující.“

„Pokud by se z kolektivního výkonu mělo něco vyzvednout na piedestal, potom je to disciplína zpěváků, vzájemný respekt a společný cit pro prováděná díla.“

„Z velké části přinášel program úvahy nad křesťanskými motivy vzkříšení a zmrtvýchvstání Krista. Pomyslně sledoval přesun energií na hranicích tohoto a jiných světů.“

Sváteční svatováclavské zastavení festivalu Lípa Musica přivedlo jeho diváky vůbec poprvé do České Kamenice, městečka, které je tak trochu pozapomenutou perlou severních Čech. V kostele svatého Jakuba staršího zde vystoupil vokální soubor Cappella Mariana. Přenádherný děkanský chrám je unikátním trojlodním renesančním skvostem v jinak tak často barokizovaných Čechách. Právě sem se více než jinam hodil program večera, který primárně těžil z děl 16. století. Prostředí i hudba si nadmíru konvenovaly.

Cappella Mariana je tak trochu dramaturgickým starým známým festivalu, protože se soubor na programu festivalu objevuje takřka každoročně. Má to samozřejmě svou logiku, protože festival je kromě jiného silně orientován na duchovní hudbu, jíž je Cappella Mariana v tuzemsku zásadním představitelem. Geograficky byl program svatováclavského koncertu zaměřen na Anglii, která ve zmíněném století prodělávala svou složitou, velmi specifickou a řádně dramatickou cestu k náboženské reformě. Bouřlivou dobu svého vzniku však hudba skladatelů Thomase Tallise, Wiliama Byrda, Johna Shepparda a dalších vědomě potlačovala nebo překlenovala. V dílech tak nebylo nijak přítomno politikum a historické reálie. Naopak se hudba navracela k písmu a náboženským textům majícím universální platnost a svým způsobem nadkonfesní ráz. V tomto duchu se nesl nejen úvod večera, ale celé koncertní pásmo. To bylo mistrnou ukázkou renesanční a postrenesanční (alžbětínské) polyfonie.

Výborně zastoupené a namíchané hlasy souboru, který mírně v průběhu měnil svou sestavu od čtyř až po šest zpěváků, vytvářely velmi autentické zvukové vlny, vzájemně se prolínající a lehce přes sebe převalující. Proto také jen těžko upozornit na individuální pěvecké výkony. Dalo by se jistě napsat o přirozené energii a snad autoritě vedoucího souboru Vojtěcha Semeráda, o čistotě a sdílnosti tenoristy Tomáše Lajtkepa nebo o nad celkem ansámblu čnějícím sopránu Hildy Gulyás, ale nebylo by to zbytečné? Šlo přeci více než v jiném žánru o projev ansámblu jako celku. Splynutím všech hlasů i vzájemnými oscilacemi byla vytvořena ona zvláštní a silná energie, která zněla pospolu i pospolitě. Pokud by se tedy z kolektivního výkonu mělo něco vyzvednout na piedestal, potom je to disciplína zpěváků, vzájemný respekt a společný cit pro prováděná díla.

Obdobně souhrnně by se dalo psát i o vlastním programu, který nebyl vystavěn kontrastně, nýbrž tak, aby působil jako celek, jedna nádherná zvuková vlna. I proto bylo vlastně příjemné, že se mezi jednotlivými kusy netleskalo. Souboru to bylo ostatně plnohodnotně nahrazeno srdečným potleskem v závěru. Z velké části program přinášel úvahy nad křesťanskými motivy vzkříšení a zmrtvýchvstání Krista. Pomyslně sledoval přesun energií na hranicích tohoto a jiných světů. V přístupu souboru k tématu si podávaly ruce pokora s tušenou a neexaltovanou radostí.

Koncert byl duchovním obětím, které začalo hned v úvodu a uchváceného posluchače nepustilo dříve než na samotném konci. Z dramaturgie koncertu výrazně vybočovalo jenom poslední (před přídavkem) uvedené dílo The Lamb od Johna Tavenera, které bylo jistým únikem z meditativnosti celého pásma. Tavenerovo dílo poskytlo příležitost nahlédnout do nečekaných možností angažmá polyfonie v soudobé hudbě. Tento kus celý koncert jaksi omladil, vyvedl publikum ze starých forem a bylo to jiné, ale rovněž netušeně krásné, hluboké, a přesto sdílné. Možná takto zajímavých skladeb mohlo být uvedeno více, i když by tím byla narušena zmíněná meditativní linka koncertu. Posluchač by byl ale jistě v nejlepším slova smyslu u vytržení.

Foto: Lukáš Marhoul