„Sir Gardiner si vybral Symfonii č. 5 g moll, kterou můžeme bezesporu zařadit mezi Koželuhova vrcholná díla.“

„Jako přídavek zvolil Jan Mráček téma z Nel cor più non mi sento od Niccolò Paganiniho.“

„Antonín Dvořák patří k celoživotním láskám sira Gardinera.“

Není mnoho světově proslulých dirigentů, kteří by si pro svůj koncert s Českou filharmonií vybrali výhradně české skladatele. Jedním z nich je sir John Eliot Gardiner, který má k české hudbě blízký vztah a na koncerty 1. až 3. února v Rudolfinu si proto vybral jen české skladatele dvou různých epoch. Přidáme-li k tomu ještě sólistu Jana Mráčka, pak lze konstatovat, že nám Česká filharmonie připravila jeden z vrcholů letošní sezóny.

Sir John Eliot Gardiner je hudbymilovnému publiku znám především jako jeden z velkých znalců staré hudby, který se mimořádně zasloužil o její historicky poučenou interpretaci. Přesto, řekněme si upřímně, fakt, že si na úvod svého koncertu vybral dílo Leopolda Koželuha, bylo zcela jistě překvapením. Přestože Koželuh byl ve své době jedním z nejznámějších skladatelů, publikující v celé Evropě, honosící se titulem dvorního skladatele a komorního kapelníka. V oblibě mohl soutěžit dokonce s Mozartem, přičemž na současných koncertních pódiích se s jeho dílem setkáme jen zřídka. Avšak Koželuh byl skladatel neobyčejně plodný. Vždyť jenom symfonií napsal třicet. Dvacet dva klavírních koncertů a šest oper, přičemž celkem činí soupis jeho díla přes 250 skladeb, u nichž je jeho autorství jisté a dalších 220 skladeb, kde je autorství diskutabilní. Sir Gardiner si vybral Symfonii č. 5 g moll, kterou můžeme bezesporu zařadit mezi Koželuhova vrcholná díla. Je to jediná symfonie v mollové tónině, tím se odlišuje od všech ostatních a podporuje její hlubší, závažnější vyznění. Symfonie má všechny typické rysy Koželuhova příklonu k vídeňskému klasicismu a je mimořádně výrazově působivá. To se podařilo dirigentovi velmi dobře zdůraznit. A Česká filharmonie se pod jeho taktovkou překonávala.

Ve zcela jiném stylu je Fantasie pro housle a orchestr g moll od Josefa Suka. Fantasie patří k mladším Sukovým dílům. Suk se v ní uvolnil, náročné, virtuózně koncipované houslové sólo je doprovázené až symfonicky pojatým orchestrálním partem. Přestože je fantasie jednovětá, velmi zřetelně se dělí na tři části, tempově označené. Po Allegru impetuoso přichází líbezné Andante con moto aby v Allegru noc spirito v mohutné gradaci vyvrcholila. Skladba se tak podobá spíše houslovému koncertu. Již kvůli vysoké technické náročnosti sólového partu. Ten přišel zahrát Jan Mráček, jeden z našich nejlepších mladých houslistů. Mráček je technicky velmi dobře připravený, ale kromě toho dokáže být i výrazově velmi emotivní. Jeho housle dokáží vyjádřit celou škálu emocí, jeho sólová hra v souzvuku s flétnou patřila k těm nejsilnějším. Bohužel, housle by se měly lépe vydělovat z orchestrálního pozadí. Při fortissimech, a těmi sir Gardiner nešetřil, zvuk houslí zanikal, stejně tak při příliš hlasitém zvuku tympánů. Nicméně výsledný dojem byl skvělý a orchestru i sólistovi se dostalo zasloužených ovací.

Když ani po osmé; nechtělo publikum Rudofina pustit sólistu domů, došlo ještě na přídavek. A čím dokázat lépe technickou vyspělost, než dílem kouzelníka houslové hry. Jako přídavek zvolil Jan Mráček téma z Nel cor più non mi sento od Niccolò Paganiniho. Provedení se nedá hodnotit jinak, než naprosto úžasné. Ta bouře ovací byla zcela zasloužená.

Druhá půle večera patřila Antonínu Dvořákovi a jeho Symfonii č. 5 F dur. John Eliot Gardiner se svého času vyznal: „Antonín Dvořák patří k mým celoživotním láskám a vážím si možnosti provést tentokrát jeho přelomovou 5. symfonii, jíž se přihlásil k hlavnímu symfonickému proudu své doby. Slyšíme tu Dvořáka mladistvého, nadšeného, plného života a touhy po hudebním objevování a zároveň už ve způsobu kompozice a jejím zpracování pozorujeme hotového mistra. Z čistě hudebního hlediska i z pohledu Dvořákova života je pro mne Pátá symfonie dílem zcela jedinečným.“ Dvořákova Pátá představuje zlomové dílo v utváření skladatelova osobitého stylu. Je dovršením řady autorových raných symfonií, na nichž lze sledovat postupný vývoj skladatelovy hudební řeči, a zároveň počátkem řady Dvořákových symfonií vrcholných. V Dvořákově tvůrčím vývoji znamená výrazný pokrok směrem k přesvědčivému zvládnutí formálního uspořádání jednotlivých vět a ke schopnosti výrazně formulovat jejich tematický materiál. Symfonií F dur se Dvořák stává jedním z prvních skladatelů, kterým se podařilo rehabilitovat útvar klasické symfonie, zdánlivě již překonaný, a naplnit ho novým, moderním obsahem. Na dirigentovi bylo vidět, že dílo studoval skutečně s láskou. To se projevilo i v podání orchestru. Dechové nástroje předváděly dokonalou souhru. Violy, violoncella a kontrabasy i vysoká dřeva skvěle frázovaly. Můj sluch sice trochu zarážely ostré dynamické přechody, zvláště v Allegro ma non troppo, což mi nešlo dohromady s pastorálním charakterem první věty, ovšem již druhá věta, Andante con moto, bylo jemným pohlazením.

Sir John Eliot Gardiner patří ve svých 79 letech k žijícím legendám klasické hudby. Jeho dirigentský styl je velmi úsporný, vede však orchestr přesně a dokáže jej vytáhnout ke špičkovému výkonu. Koncerty České filharmonie pod jeho vedením toho byly nejlepším důkazem.

*******

Foto: Petra Hajská