„Skladatelé byli současníci a neměli to ve své domovině lehké. Kabeláč tvořil v obou totalitách, v nacistické a socialistické. Šostakovič zažil jak léta slávy, tak příkoří.“

„Kabeláčova Symfonie č. 5 je monumentální, silně emocionální. V páteční večer se ujal provedení Robert Kružík a sopránového partu se zhostila Jana Šrejma Kačírková. Její výkon byl excelentní a neuvěřitelně vyrovnaný a bezpečný.“

„Dirigent modeloval symfonii jako postupně narůstající proud, se zvyšující se intenzitou napětí, které dovedl do euforického závěru.“

Dramaturgie brněnské filharmonie připravila pro své abonenty řady Filharmonie v divadle I pro květnový koncert zajímavou dvojici: symfonie skladatelů Miloslava Kabeláče a Dmitrije Šostakoviče. Nabídla publiku srovnání jejich pátých symfonií a svému symfonickému orchestru velmi obtížná, zato efektní a duchovně vyzrálá existenciální a monumentální díla. Recenzovaný koncert se odehrál jako druhý v řadě, v pátek 13. května v Janáčkově divadle.

Skladatelé byli současníci a neměli to ve své domovině lehké. Miloslav Kabeláč žil v létech 1908 až 1979 a tvořil v obou totalitách, v nacistické a socialistické. Ani jedné neměl v úmyslu se poddat, což mu vyneslo minimální možnost uvádění děl, a tedy existenční problémy a poté téměř zapomnění. Renesanci prožívá až v posledním době. Dmitrij Šostakovič žil v létech 1906 až 1975 a zažil jak léta slávy, tak příkoří. Dobu, kdy Stalin likvidoval intelektuální elitu, jen zázrakem přežil a na situaci reagoval právě pátou symfonií, kterou složil v roce 1937.

Miloslav Kabeláč byl dosud málo hraný a teprve nyní se mu dostává pozornosti. Nebyl po chuti ani nacismu, ani socialismu, nesloužil nikomu, než hudbě. Na programu byla jeho Symfonie č. 5 b moll „Drammatica“, op. 41, pro soprán (bez textu) a velký orchestr. Dílo monumentální, silně emocionální, které dokončil v roce 1960 a bylo provedeno o rok později Českou filharmonií pod taktovkou Karla Ančerla, pěvecký part zpívala Libuše Domanínská. Od té doby se symfonie nehrála. V páteční večer se ujal provedení dirigent Robert Kružík a sopránového partu se zhostila Jana Šrejma Kačírková. Její výkon byl excelentní a neuvěřitelně vyrovnaný a bezpečný. Skladatel nakládá s lidským hlasem jako s hudebním nástrojem, je součástí orchestru. Part je postaven pouze na vokalizaci a má obrovský rozsah a emoční výpověď. Připomíná židovské naříkavé zpěvy a používá jak melodické postupy, tak intervalové skoky, koloraturu, ozdoby i krajní vysoké tóny, konkurující žesťům. Další charakteristikou zpěvu je zaklínání, zejména v hlubokých polohách, které sopranistce překvapivě dobře znějí. Pěvkyně všechny technické nástrahy zvládla pevným, kulatým, tmavým sopránem s blyštivým odleskem a dokázala partu dát emocionální hloubku.

Symfonie je rozdělena do částí 1. Andante patetico – Allegro, 2. Presto, 3. Adagio, 4. Andante – Allegro. Je uvozena tympány a hlavní téma patří houslím, které žalostně svítí pod vedením Marie Petříkové a často využívají ostinátní rytmy, které podporují melodické vstupy lesního rohu (Nicolas Perez, USA), impresionistické flétny (Petr Pomkla), hoboje (Barbora Trnčíková), klarinetu (Lukáš Daňhel) a fagotu (Jozef Makarovič). Velké expozé mají žestě, které excelují ve fanfárových částech, zejména v poslední větě, která krátce motivem malé tercie cituje Janáčkovu Sinfoniettu, snad záměrně, snad intuitivně, kdo ví, a opakuje ji v závěru i soprán. Působivé jsou i něžné a éterické vstupy dvou harf (Ivana Švestková a Katerina Holub, ukrajinská harfistka, která po útěku před válkou našla angažmá v Brně) a efektní sólo dostal i klavír (Radim Pančocha). Dramatičnost zajišťovaly smyčce ostinátními rytmy, ale i mohutnými unisono vstupy violoncell (Lukáš Polák) a kontrabasů (Marek Švestka). Na své si přišla i bohatě zastoupená skupina perkusí, jejímiž vstupy dílo dosahovalo dramatičnosti a euforicky vrcholilo. Dirigent Robert Kružík měl provedení díla promyšlené co do účinku a pracoval s dlouhými, postupně vystavěnými frázemi, které zvolna gradovaly v pomalém tempu a v obrovském napětí, zejména v pianissimu třetí věty. Tím dostala symfonie emoční sílu a v kombinaci s exponovanou pěveckou linkou útočila na posluchačovu vnímavost.

Symfonie č. 5 d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče zazněla po přestávce, kdy orchestr nastoupil v ještě větším obsazení. 1. Moderato – Allegro non troppo nastupuje energickým tématem, které po čase střídá pomalá melodická široká plocha v houslích, po kterých si téma předávají dechové nástroje. Příležitost užít si melodické sólo dostávají postupně, kdy se také pomalu zvedá napětí, vyjádřené rychlým rytmem, znásobené údernými žesti a početnou sekcí bicích, která vykresluje ostrý pochod plný strachu. Sladká melodie flétny emoce konejší, přebírají ji klarinet, hoboj a fagoty s lesními rohy. Závěr patří prvním houslím Marie Petříkové, které svítí a lehounce se nesou prostorem a spolu s pikolou vedou melodii do klidu. 2. Allegretto má charakter scherza v tanečním tříčtvrtečním taktu, ale pitoreskního a zkarikovaného. Třetí věta Largo je nejobsáhlejší a nejzávažnější. Z pomalého pianissima ve smyčcích vyrůstá postupně široká klenutá fráze, nabírající stále větší napětí, proud hudby se postupně rozšiřuje a nad ním svítí flétnové sólo z pomoci pikoly, pak se objevuje jemný tón hoboje a klarinetu v nadýchané impresi, kterou podporují hluboké fagoty. Proud hudby charakterizovalo unisono smyčců a dokreslovala ho jemnost harfy a celesty a dovedla ji do klidu v intencích Puškinovy básně Znovuzrození. Poslední věta Allegro ma non troppo je naplněna durovým energickým pochodem. Klidné sólo lesního rohu zklidňuje emoce za podpory dechů a něžných houslí, pohodu narušil z piana se zvedající pochod v ostinatu za podpory mohutného zvuku tympánů.

Dirigent Robert Kružík modeloval symfonii jako postupně narůstající proud, se zvyšující se intenzitou napětí, které dovedl do mohutného euforického závěru. Orchestr dokázal motivovat k sevřené soustředěnosti a k emocemi nabitému výkonu, který strhl obecenstvo k nadšenému ohlasu. Program málo obvyklý, ale brněnské obecenstvo si už navyklo, že dramaturgie koncertů je závažná a neobvyklá, a je natolik vyspělé, že ji dokáže ocenit.

*******

Foto: Vojtěch Kába