„Matejčova hra, v níž se vedle muzikality a virtuozity snoubí intelekt i emoce, působí na posluchače nově, mladistvě, neotřele, vůbec ne pietně vůči vzorům.“

„Dvořákova Osmá symfonie vyzněla v podání konzervatoristů mladistvě, graciézně, jiskřivě.“

„Obrovskou práci odvedla v přípravě Symfonického orchestru Pražské konzervatoře jeho vedoucí a pedagožka Miriam Němcová.“

Talent, dychtivost, radost z tvoření hudby, rozhled a slušnost – tím vším je obdařen houslista Daniel Matejča, který v úterý 13. září vystoupil na Dvořákově Praze. Se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře a dirigentem Petrem Altrichterem se představil jako sólista v Čajkovského Houslovém koncertu D dur. Vedle toho zazněly i Polovecké tance Alexandra Borodina a Osmá symfonie Antonína Dvořáka.

Liberecký rodák Daniel Matejča, sedmnáctiletý student gymnázia a současně druhého ročníku HAMU ve třídě Ivana Štrause, zapůsobil ve finále Concertina Praga před dvěma roky jako zjevení. Zralý výkon patnáctiletého mladíka, který rok předtím vyhrál Kocianovu houslovou soutěž, vzbudil pozornost a hudební svět začal tohoto mladého muže sledovat. Když mu pak před rokem neuniklo ani vítězství v mezinárodní televizní soutěžní show Virtuosos V4+ a letos v červenci ho porota prestižní soutěže Eurovision Young Musicians ve francouzském Montpellier rovněž považovala za nejlepšího z účastníků, je zřejmé, že Daniel se stává velkou nadějí – a jen s mírnou nadsázkou řečeno – i nastupující hvězdou své generace. Potvrdil to i na úterním koncertu.

Proslulý Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského je znám z mnoha provedení a nahrávek, navíc v tomto případě vyvstávají i konotace s jiným koncertem mladého interpreta – Václava Hudečka, který právě před padesáti lety hrál tento koncert na Pražském jaru s Davidem Oistrachem. Ale nebudeme srovnávat. Sluší se zaznamenat, jak se s tímto prvotřídním a nesnadným dílem vyrovnal Daniel Matejča (a konzervatoristé). Dle nadšených reakcí publika na výtečnou. Mohu potvrdit. Bezvadné zvládnutí techniky, zpěvný, zvonivý tón, vášnivost výrazu i celková energie ozvláštnily Čajkovského do nejvyšší míry. Matejčova hra, v níž se vedle muzikality a virtuozity snoubí intelekt i emoce, působí na posluchače nově, mladistvě, neotřele, vůbec ne pietně vůči vzorům, spíše člověka napadá přirovnání k „rozhněvaným mladým mužům“. I proto mi možná v některých partiích chybělo více lehkosti, ovšem Matejča není křehké stvoření a jeho hra působí velmi mužně, jak ostatně posléze potvrdil i v přídavku od Eugèna Ysaÿe.

Kadence v první větě vyzněla právě takto – jistě, s obdivuhodnými vysokými tóny, po ní se s orchestrem rozehrál k rozklenuté zpěvnosti, ocenění zaslouží jeho přechody k lyrickým partiím. Finále první věty bylo tak strhující, že tentokrát je nutno obecenstvu prominout, že se nezdrželo potlesku, ba ani provolávání bravo. V pomalé větě upoutal Daniel Matejča ztišeností, vyzpívanou bolestí, minuciózními trylky a okouzlující zpěvností. Výborným partnerem mu byly skvělé flétny a klarinety. Ve třetí větě si dal záležet na úvodním sólu, které vrcholilo ve virtuózně zahraném partu, v němž se vyrovnal s technickými nástrahami, a společně s orchestrem a dirigentem dovedli Čajkovského dílo ke strhujícímu závěru. Daniel Matejča hrál skvěle a ovace vestoje si zasloužil. Přesto zmlsané ucho v některých partiích postrádalo průraznější, zvonivější, lesklejší zvuk houslí. To ovšem sebelepší houslista neovlivní, ani kdyby se rozkrájel. Třeba někdy v budoucnu některý z finančních domů ty guarnerky nebo stradivárky zapůjčí.

Symfonický orchestr Pražské konzervatoře složený ze současných studentů, mezi nimiž nechybějí už známá jména jako Kristian Mráček, Marek Pavlica, Adam Klánský, Filip Kubita, hrál výborně, obrovskou práci odvedla v přípravě jeho vedoucí a pedagožka Pražské konzervatoře Miriam Němcová, na niž pak navázal Petr Altrichter, který orchestr vedl svými typicky rozevlátými velkými, ale srozumitelnými gesty. Těleso hrálo v Čajkovském velmi pozorně, ztišeně, citlivě reagovalo na změny dynamiky. Velmi dobrý, spolehlivý výkon! I když se někdy něco nepovedlo, entuziasmus, energie a ochota podat co nejlepší výkon to napravily. To se projevilo už v Borodinových Poloveckých tancích, v nichž zaujala měkkost smyčců, pečlivé nasazování dechů, cit pro vykroužení melodií a vystižení hudební atmosféry.

Nesnadný úkol na sebe konzervatoristé vzali uvedením Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, op. 88, B. 163, Anglické. Skladba, kterou hrají ty nejlepší světové orchestry, vyzněla v podání konzervatoristů mladistvě, graciézně, jiskřivě. Samozřejmě že ne všechno vyšlo stoprocentně, ale zapálenost, snaha i schopnosti předvést co nejlepší výkon byly více než zřetelné. Petr Altrichter orchestr chápavě podněcoval, hráči jeho gesta vnímavě přetavovali do hudebního ztvárnění. Pochvalu zaslouží jak dechy (flétna, klarinet, hoboj, výborná trubka v introdukci čtvrté věty), tak smyčce, jejichž smělost, jiskrnost a půvab nahrazovaly lesk těch nejlepších světových orchestrů, které na něm ovšem pracují léta. Plný a sametový zvuk smyčců se ozýval zejména v druhé větě, v níž v sólu zazářila Gabriela Barillová jako koncertní mistr. Opomenout nechci ani výborná, temně znějící violoncella (koncertní mistr Adam Klánský). Po noblesní, roztančené třetí větě se zaskvěl v úvodních fanfárách čtvrté věty trumpetista Martin Misár, opět si pozornost vynutila skvělá cella. Na výborně strukturovaných frázích i celých plochách se významně podílel dirigent – jeho návodná, čitelná gesta byla hráčům ku prospěchu. A díky všem vystupujícím jsme byli svědky vskutku českého, romantického, vroucného a pokorného Dvořáka.

Foto: MHF Dvořákova Praha