„Když kytara, tak rovnou španělská hudba.“

„Sestavit takto rafinovaně, vnitřními souvislostmi propletený program nebylo rozhodně snadné.“

„Sympatickým rysem interpretačního výkonu byla přesnost v souhře a po výrazové stránce dobrá orientace v hudbě schumannovského ražení.“

Pojem poznání si zpravidla spojujeme s hledáním něčeho nového, co tu ještě nebylo. Nemusí tomu tak však být vždy. Smysluplně poznávat totiž můžeme i věci staré, o kterých jsme nevěděli nebo jsme si jich prostě dosud nevšimli. Dramaturgie komorního cyklu orchestru Prague Philharmonia právě toto brala v úvahu v začátku své 31. koncertní sezony. Zašla však ještě dál, když vedle poznání neznámého uplatnila ještě dva zajímavé dramaturgické tahy – svoji pozornost soustředila současně na jiné nástroje a na španělskou hudbu.

Těmi „jinými nástroji“ se zde rozumí ty, které ač všem dostatečně známé sólově, nejsou na koncertních pódiích v rozmanitých komorních sestavách zcela obvyklé, tak jako například housle či klavír. Dramaturgie Prague Philharmonia těch „jiných nástrojů“ má pro nadcházející sezonu pro své sympatizanty připravenu celou řadu. Vzpomeňme například basklarinet, anglický roh, kontrafagot, violu d´amore a další. V případě koncertu na úvod komorního cyklu K, konal se 23. září 2024 v sympatickém prostředí barokního refektáře Profesního domu na Malostranském náměstí, se tímto jiným nástrojem stala kytara.

A když kytara, tak rovnou španělská hudba, což je ten třetí dramaturgický tah. V komorní sestavě s univerzálně zaměřenými a vždy pohotovými členy Fama Quartetu v Praze vystoupili dva sóloví umělci – renomovaný španělský kytarista Àlex Garrobé a klavíristka Bethany Danel Brooks, převážně ve Filadelfii působící mladá umělkyně s přes oceán široce rozkročenou uměleckou kariérou, která k nám přijela s objevným, respektive ve zdejších koncertních sálech neznámým španělským repertoárem. 

Sestavit takto rafinovaně a vnitřními souvislostmi propletený program rozhodně nebylo snadné. Nicméně se to podařilo a stálo to za to. Vznikl večer kultivovaný, poslechově a společensky přívětivý, jímž provázela vitální Martina Sermain, rovněž autorka obsáhlých průvodních textů v koncertním programu. 

Úvodní skladbou večera byl čtyřvětý Kvintet pro kytaru a smyčcové kvarteto e moll, G 451 (Allegro commodo, Adagio, Minuetto con moto, Allegretto) od původem italského, nicméně ve španělsku ukotveného barokního skladatele Luigiho Boccheriniho. Je to hudba průzračná, příjemného vyznění, nicméně náročný oříšek pro interprety, zejména v tom artikulačně a dynamicky skloubit čtyři smyčcové nástroje se subtilní kytarou. 

Následovalo instrumentální Trio pro housle, violoncello a kytaru č. 1 D dur, op. 1 od ryzího Španěla Antonia Ximéneze Brufala. Jeho hudba je rovněž lehčího, odpočinkového výrazu, i s dynamickou vyrovnaností to zde umělci měli snazší. Dílo má dvě kontrastní věty (Allegro moderato a Rondo Presto), svojí instrumentační koncepcí však poněkud neobvyklé. Dominuje part houslí, kytara vystupuje jako harmonizující činitel, který ovšem na mnoha místech nepostrádá sólistické melodické ambice. Basová linka na způsob bassa continua je svěřena violoncellu.     

Soudobou španělskou tvorbu v programu reprezentovala Tre divertimenti pro housle a kytaru, op. 68 Salvadora Brontose, tedy jen instrumentální duo.  Zde, v subtilní komorní souhře, se typová odlišnost obou nástrojů projevila naopak pozitivně, jako účinný prvek zpřehledňující hudební dialog.    

Celá druhá polovina večera patřila Kvintetu pro klavír, dvoje housle, violu a violoncello A dur. Jeho autorem je méně známý španělský skladatel druhé poloviny 19. století Celestino Vila de Forns. Toto rozsáhlé, pro nás neznámé dílo je inspirováno duchem středoevropské klasicko-romantické syntézy (zejména typem formální výstavby, charakterem motivického materiálu), nelze si zde nevšimnout vlivu takových kompozičních veličin, jako je například Robert Schumann (sám autor se k němu hlásí). Sympatickým rysem tohoto interpretačního výkonu byla naprostá přesnost v souhře a po výrazové stránce dobrá orientace v hudbě schumannovského ražení. 

Je dobré vrátit se ještě k výkonu španělského kytaristy. Že to bude dobrý instrumentalista se dalo předpokládat. Osvědčil se však i jako zkušený komorní hráč, zejména tím, jak s jistotou zvládal přechody mezi různými typy určení svého nástroje, tedy mezi sólovou jednohlasou hrou nesoucí procítěnou kantilénu a četnými akordickými figuracemi, kterými skladatelé účelně obohacovali smyčcovou ensemblovou fakturu.

Foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna

Facebook X E-mail WhatsApp