Semperova opera v Drážďanech chystá pro své diváky v aktuální sezoně celkem osm nových inscenací a na repertoáru má v této sezoně celkem třicet dva titulů. 20. a 21. února se hrály nová inscenace Poulencových Dialogů karmelitek (5. představení), která měla premiéru 31. ledna v tomto roce, kdy opera zazněla v Drážďanech vůbec poprvé (světová premiéra v La Scale 26. ledna 1957), a obnovená inscenace Dona Giovanniho z roku 2016 (24. představení). Oba tituly se v této sezoně hrají v jednom obsazení a každý zazní celkem šestkrát, oba lze také označit za zdařilé.

Rozhodne-li se dnes jakýkoliv operní dům uvést Don Giovanniho, musí si mimo mnoha dalších otázek zodpovědět především otázku podstatnou, zda uvedou pražskou nebo vídeňskou verzi této opery, nebo jakýsi průnik těmito verzemi, který se ovšem uvádí nejčastěji, přičemž základ většinou tvoří pražská verze, doplněná druhou árií Dona Ottavia Dalla sua pace a velkou árií Donny Elvíry Mi tradì quell‘alma ingrata.

Don Giovanni (Don Juan) i v 21. století je určitým archetypem muže, který svádí jednu ženu za druhou. Není divu, že na tento námět vznikla řada činoher, oper, baletů i muzikálů. Snad nejstarší dramatické zpracování je z pera španělského dramatika Tirsa de Moliny. Jeho Sevillský svůdce a kamenný host (tiskem poprvé roku 1630) je prvním dramatickým zpracováním postavy Dona Juana (Molinovo autorství je v posledních letech zpochybňováno). Po Figarově svatbě je to druhá opera, kterou Mozart zkomponoval na kongeniální libreto Lorenza Da Ponte (následovaly ještě Così fan tutte). Dona Giovanniho napsal Mozart pro Prahu, kde zažil obrovský úspěch se svou Figarovou svatbou. V pražském Stavovském divadle měla opera svou světovou premiéru 29. října 1787. V květnu následujícího roku pak byla opera na výslovné přání císaře Josefa II. uvedena ve Vídni a skladatel pro toto uvedení provedl v partituře některé změny, které vycházely zejména z možností vídeňského sólistického obsazení. E. T. A. Hoffmann nazval později Don Giovanniho „operou oper“.

Jako každé geniální a nadčasové dílo svádí Don Giovanni k různým provedením. Na nahrávkách (nejstarší komplet je z roku 1932) můžeme sledovat, jak se vyvíjela mozartovská interpretace. A protože v současné době je zaznamenáno na DVD více než třicet různých inscenací (o množství streamů ani nemluvě), můžeme si velice dobře udělat představu i o tom, jak lze operu různě interpretovat.

V Drážďanech zvolili vídeňskou verzi. Předehra opery nepřechází plynule do prvního dějství, ale je použita její koncertní úprava. Závěrečná „moralita“ je zcela škrtnuta a opera tak končí smrtí hlavního hrdiny. Kdo by čekal, že inscenace se bude odehrávat v dobových dekoracích a kostýmech (Španělsko 17. století), mýlil by se. Dnes režiséři, patrně vzhledem i k určité nadčasovosti libreta, operu hrají v naší současnosti nebo v jakémsi bezčasí.

V Semperoper byla režie svěřena významnému režisérovi Andreasi Kriegenburgovi, který se svým scénografem (Harald Thor) a kostymérkou (Tanja Hofmann) hraje operu v naší současnosti. Scéna má dva střídající se obrazy. Když se zvedne opona, ocitáme se ve zcela moderním výškovém domě, který později vyjede do provaziště, a zespodu se na jevišti objeví jakási restaurace se stoly a množstvím svícnů. Podobnou scénografii vidíme i na začátku druhého dějství, které se, dle partitury, neodehrává na ulici, ale opět v moderním Giovanniho bytě po bouřlivě prožité noci. Když nám tato scéna vyjede opět do provaziště, jsme v jakémsi temném prostoru, který mimo jiné představuje i hřbitov nebo pak závěrečnou scénu opery. Kostýmy jsou zcela současné.

Na začátku opery provádí při své árii Leporello jakousi selekci dívek, z nichž ty nejvhodnější vybere Giovannimu k jeho erotickým hrátkám. Dívek je sedm a procházejí celou operou jako jakýsi symbol Giovanniho neustálého hledání žen k pomilování. Protože se vše odehrává dnes, vidíme v rukou hlavních postav atributy dneška – Leporello výčet Giovanniho žen čte Donně Elvíře z tabletu, Giovanni ukazuje Zerlině své sídlo na mobilu. Nutno dodat, že ne vždy režisérovo herecké vedení souzní se zpívaným textem, ale to je dnes běžné. Kriegenburgova režie je velice propracovaná, rozehrává do nejmenších detailů vše, co se odehrává na jevišti v áriích, duetech a ansámblech, a dokonce i v báječně hraných recitativech (cembalo Giulio Cilona, kladívkový klavír Naomi Shamban), jako např. v domyšlené dlouhé scéně Dona Giovanniho v prvním dějství, která je plná španělských melodií (děj se odehrává v Seville a okolí). Výborným nápadem byl i převlek Masetta za jednoho z číšníků, aby tak byl přítomen závěrečné scéně prvního dějství. Každá z postav je výrazně charakterizována, Don Giovanni je cynik v tesilovém obleku (částečně si ho sundá až při „šampaňské“ árii), který si po zavraždění Komtura otře nůž od krve mrtvého do jeho kalhot. Jinak nemá moc velké charisma, rozhodně není prvoplánovým svůdcem (vedl jej k tomu tak režisér, nebo jeho představitel neměl dostatečný sexappeal?).

Představení trvalo skoro tři a půl hodiny a myslím si, že se nikdo ve vyprodaném hledišti nenudil. Opera má podtitul „dramma giocosa“ neboli hravé drama, a myslím, že z tohoto podtitulu i režie vycházela, když se snažila na mnoha místech akcentovat a domýšlet komické prvky. Diváci si vychutnávali nejen režii, ale i výborné hudební provedení opery. Operu stylově řídil Giulio Cilona, v roce 2016 ji nastudoval Omer Meir Wellber (orchestr byl oproti normálnímu provozu vyvýšen). Ne vždy vše bylo zcela pohromadě, např. svatba Zerliny a Masetta, ale vinu na tom má i režie, když zpěváky, kteří zpívají spolu, situuje každého na opačný konec velkého jeviště. Zpěváci jednotně nezpívali apoggiatury, pouze minimálně zdobili své party. Poslouchat Staatskapelle Dresden je radost vždy a nebylo tomu jinak ani nyní. Je to bezesporu jeden z nejlepších světových orchestrů. Protože se hrála vídeňská verze, slyšeli jsme i většinou nehraný duet Zerliny a Leporella z druhého dějství (opravdu patří k tomu nejslabšímu, co Mozart v této opeře napsal). 

Titulní roli zpíval i hrál poněkud vlažně Lucas Meachem, výborným Leoporellem byl Neven Crnić, Donnu Annu přesvědčivě ztvárnila Martina Russomanno, byť do této role mohla být obsazena dramatičtější zpěvačka, Dona Ottavia zpíval kultivovaně James Ley, Tara Erraught byla více než přesvědčivou Donnou Elvírou, Komturem byl Tilmann Rönnebeck, Masettem Vladyslav Buialskyi a nejslabším článkem v sólistickém obsazení byla Valerie Eickhoff jako Zerlina.

Jestliže Don Giovanni byl inscenován zcela moderně, režisérka Jetske Mijnssen svou inscenaci Dialogů karmelitek zasadila na konec 18. století do období Francouzské revoluce, kam je toto dílo situovány svými autory. Ze všech sólistů vynikala především Evelyn Herlitzius, jejíž průrazný soprán se dirigentce Marie Jacquot nikdy nepodařilo orchestrem „přikrýt“ (bohužel některé zpěvačky se v prostoru Semperovy opery ztrácely). Herlitzius je navíc nejen báječná zpěvačka, ale i vynikající herečka, která z role Madame de Croissy udělala hlavní hvězdu večera. O inscenaci podrobně referoval kolega Jan Sebastian Tomsa (ZDE), jehož výstižnou reflexi mohu v drtivé většině jen potvrdit.

Foto: Semperoper Dresden / David Baltzer, Jochen Quast

Facebook X E-mail WhatsApp