„Rusalka není víla; je obrazem čisté nevinné duše, cizince v neúprosném, bohužel již odlidštěném světě.“

„Znělý, zdravý hlas Veroniky Holbové podporuje dojem z konkrétní prezentace, neakcentující nijak zvlášť snovost, poetičnost.“

„Martin Gurbaľ nemá barvu hlasu patřící skutečnému basu; vyvažuje to však lidskostí, kterou postavě otce (spíše než vodníka) dává.“

Současná ostravská Rusalka je tamním dvanáctým nastudováním díla během stoleté historie souboru. Za inscenací stojí plnou vahou své muzikality Jakub Klecker. Hodně výrazná je však i její vizuální stránka, dílo scénografa Davida Baziky, kostýmní výtvarnice Ha Thanh Špetlíkové a režiséra Radovana Lipuse. Pomáhá v příběhu podtrhnout ryze současná témata, pocity a apely.

Národní divadlo moravskoslezské se pokusilo dát publiku obojí, co k Dvořákově a Kvapilově Rusalce patří – na jedné straně pohádkové postavy a kouzlo přírody a na straně druhé i existenciální podtón. Zdůrazněním kontrastu mezi idylickým světem víl a lidskou civilizací se ovšem nakonec přece jen trochu překryla poetičnost a impresivnost zhudebnění, která v některých jiných inscenacích jednoznačně dominuje. A pak je tu záměr podívat se na operu z trochu jiné strany a ukázat na tragicky osamělou otcovskou postavu Vodníka, jemuž – slovy režiséra – „milovaná dcera navždy fatálně a mylně uniká do krutého lidského světa“. Přílišné upírání pohledu tímto směrem by asi nebylo nutné, zdůrazňuje totiž vedlejší motiv. A možná také prozrazuje režisérovu empatii směrem k mužskému a otcovskému prostředí. Režisérka žena by třeba akcentovala zase jiné momenty, kdo ví… Naštěstí si je tato režie vědoma i hloubky, čistoty a velké hodnoty jiného, nosnějšího vedlejšího motivu: Rusalčiných slov „lidská duše, Bůh tě pomiluj“, která zaznívají v závěru jako smířlivé odpuštění namísto možných výčitek a proklínání.

Titulní roli při první premiéře zpívala ve čtvrtek Veronika Holbová. Před několika málo lety vítězka Dvořákovy karlovarské pěvecké soutěže, od letošního podzimu nová členka ostravského operního souboru, v Ostravě žačka sopranistky Evy Dřízgové-Jirušové, dosud u ní studující… Hned Rusalka – to je vynikající start. A její ztvárnění Rusalky je výborné, pěvecky naprosto jisté, radost poslouchat, pohybově přirozené. Znělý, zdravý mladodramatický hlas Veroniky Holbové nicméně podporuje dojem, který tato inscenace celkově vyvolává: dojem z velmi konkrétní prezentace, neakcentující nijak zvlášť snovost, poetičnost. Rusalka v podání této mladé pěvkyně je hlasově přímočará, upřímná, nikoli éterická lesní bytost, ale dívka nečekaně tvrdě konfrontovaná s realitou. Inscenace se v tomto směru nerozchází nějak zásadně s předlohou, libretem a hudbou, jako se to stává některým svévolným režisérským přístupům; zůstává v mantinelech, které nepobuřují, ale akcentuje v příběhu přece jen víc některé věcnější, reálnější a současné momenty.

K nim patří i celé druhé dějství. Civilní prostředí, bezcitné. Podobenství o našem světě, o celé naší době. Žádné „…květiny bílé po cestě…“, ale sboristé v lesklých, jakoby módních společenských šatech a v tmavých brýlích coby ztělesnění arogantního, povýšeného a pohrdlivého pohledu na ty, kdo věří na lásku, krásu, na bezelstnou čistotu citů… Srážka dvou nekompatibilních světů. O tom je ostravská Rusalka hodně… Cizí kněžna, která prince provokuje jen proto, že ji to baví a že ji záhadná dívka čímsi dráždí, do toho zapadá, včetně bezcitného konce výstupu. Lucie Silkenová se zhostila nesympatické postavy vokálně průrazně, s propracovanou ženskostí, rázně, s jistotou.

Rusalka není víla, které Ježibaba kdovíproč odepřela dar lidské řeči a která je proto předem předurčena na světě k nezdaru; je obrazem čisté nevinné duše mezi lidmi bez původních citů, cizince v neúprosném, bohužel již odlidštěném světě. I tak se dá snad tomuto současnému výkladu klasické pohádkové opery rozumět.

Richard Samek jako princ vhodně splňuje tradiční představy o této roli, kterou režie příliš neřešila. Zpívá na hranici mezi ještě stále lyrickým a zároveň emocionálně už velkorysejším projevem, jeho příjemný témbr se ve vypjatějších polohách zužuje a ten nejvyšší potřebný tón nemá stoprocentně pod kontrolou, ale díky za takového tenoristu – jsou, jak známo, nedostatkovým zbožím.

Martin Gurbaľ nemá barvu hlasu patřící skutečnému basu; v některých místech – a není samozřejmě třeba hned myslet až na ikonického Eduarda Hakena – roli proto něco chybí. Vyvažuje to však lidskostí, kterou postavě otce (spíše než vodníka) dává. Typologicky přesně vystihuje Ježibabu Jana Sýkorová, zato dvojice Hajný – Kuchtík (zde Kuchtička) je dost posunuta. Jakub Kettner musí hrát a zpívat tuto úlohu nikoli jako komickou figurku, ale spíše jako rázného chochštaplera. A kuchtička – Ivana Ambrúsová – je jakousi módně oblečenou slečinkou.

Prvky současnosti jsou ve scénografii přítomny ve druhém dějství dost brutálně – scéně vévodí reklamní plakát, téměř popartový, na němž se vedle velké podobizny prince a jeho němé vyvolené sděluje, že „již brzy“. Ve třetím dějství je pak, zčásti stržen, symbolem zmaru. Měsíc se ztratí, ani velký ciferník už nemá žádný význam. Řešení vody a lesa je nápadité, plakát je ale kontroverzním prvkem…

Důležitou a charakteristickou součástí inscenace je přidaná němá role „malé rusalky“, dlouhovlasého děvčátka, alter ego. Prochází v důležitých okamžicích jevištěm a pomáhá příběh poetizovat, dává možnost naznačit vzpomínání na dětský věk, ať už vzpomíná sama Rusalka, nebo pak i Vodník. Závěr opery s Rusalkou jako bludičkou se světly na hlavě, které jsou součástí fantazijního kostýmu, je působivý, vyznění pohádky nepřeznačuje jinam. Princ umírá, bludička zůstává – ale oběť možná nebyla z hlediska věčnosti úplně marná.

Ostravské Divadlo Antonína Dvořáka není příliš velké, opera se hraje blízko publiku a i čistě zvukově je hudba, plynoucí vesměs v příjemně nevyhrocovaných tempech, přítomna značně kontaktně. Včetně toho, že by orchestr mohl ještě víc kouzlit s dynamikou. Divadelní iluzi se nepodařilo při prvním večeru vytvořit tak silnou, jak by Rusalka potřebovala. To, že postavy bez větší fantazie často jen stojí a civilně chodí, tomu moc nenapomáhá. Přesto jde v celkovém dojmu o hodnotný pokus vyrovnat se s klasikou – nově, osobitě.

(Novější reflexi po druhé premiéře čtěte ZDE.)

Foto: Martin Popelář / Archiv NDM