„Na to, aby pojal až sto sedmdesát hudebníků, které sem letos náš první orchestr přivezl, ovšem technický i optický skvost Císařských lázní nemá.“ 

„Svou virtuozitou, lehkostí a radostným požitkem ze hry si publikum již od prvních tónů získal koncertní mistr orchestru Jan Mráček.“

„Plnokrevné, procítěné provedení všech účinkujících nadšené publikum ocenilo vřelým potleskem.“

Vždy koncem listopadu dostane modročervený název proslulého lázeňského města na lávce přes říčku Teplá, jeden z oblíbených fotomotivů turistů u ikonického Vřídla, červenou čepici s bambulí. Je to neklamný znak nejenom toho, že se nezadržitelně blíží advent a předvánoční trhy, ale již čtvrtým rokem také signál, že město čeká atraktivní nabídka filmu a hudby. Variace jsou společným dvoudenním projektem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a České filharmonie, která zavítala se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Navíc sem mohla letos úplně poprvé ve své historii přijet v plném počtu a ještě si s sebou vzít velký sbor a čtyři sólisty, čím se postarala o technický oříšek.

Klasicismus ve Sparkasse a demontáž v kinosálu

Variace si předsevzaly rozproudit kulturní dění ve městě v období, kdy se ztiší společně s přírodou. Ostatně i hostů u léčivých pramenů je o poznání méně. V poslední době přinesly kulturní oživení revitalizované Císařské lázně. Jejich do červena oděný koncertní sál ze studia Petr Hájek Architekti se čerstvě těší z České ceny za architekturu 2024 a jako domovská scéna Karlovarských symfoniků slouží také jiným žánrům: od koncertů přes divadelní představení až po filmové projekce. Ostatně v sobotu zde při Variacích promítnou tři zahraniční filmové novinky. Na to, aby variabilní sál pojal až sto sedmdesát hudebníků, které sem letos náš první orchestr přivezl, ovšem tento technický i optický skvost nemá a podobně je na tom nádherné Karlovarské městské divadlo, kde na předchozích Variacích filharmonici z Prahy vystoupili. Protože si ale v Roce české hudby přáli zahrát publiku Variací program, se kterým již za pár dní odletí do New Yorku a Toronta, tedy program, na kterém se zčásti podílí i početný Pražský filharmonický sbor a sólisté, v úvahu přicházelo pouze jediné místo. Ikonický Velký sál hotelu Thermal, který byl ovšem postaven pro filmové projekce.

Zatímco šikovné ruce techniků dokončovaly speciální úpravu prostoru pro koncert a demontovaly prvních pět řad měkkých červených sedadel, v páteční podvečer se už v secesním klenotu někdejší zrenovované Městské spořitelny z roku 1906 na Divadelním náměstí nesly tóny dvou mistrů klasicismu, kteří si svého času oblíbili tehdejší novinku, totiž klarinet. V podání Dechového okteta složeného z členů České filharmonie a Karlovarského symfonického orchestru pod uměleckým vedením sólohornisty Ondřeje Vrabce zazněl Oktet pro dechové nástroje č. 3 B dur Josefa Myslivečka a Serenáda pro dechové nástroje č. 12 c moll z pera Wolfganga Amadea Mozarta, kterému byl o devatenáct let starší Mysliveček vzorem i přítelem. Prvnímu koncertu Variací 2024 předcházel živý přenos pořadu Akcent Českého rozhlasu Vltava, ve kterém se generální ředitel České filharmonie David Mareček a Karel Och, umělecký ředitel MFF Karlovy Vary, zamýšleli nad tím, jakým způsobem se klasická hudba zrcadlí ve filmu.

Po modrém koberci

Za večerního drobného a zesilujícího sněžení se rozsvícená architektonická ikona Varů proměnila v úl hostů, kteří na rozdíl od letního filmového festivalu kráčeli nikoli po červeném, nýbrž modrém koberci, což je barva Variací. Modré bylo i pozadí Velkého sálu, což nechalo vyznít červené róbě s krajkou pěvkyně Lucie Hilscherové. Než ale sálem zazněl její medový mezzosoprán stejně jako skvělé výkony dalších sólistů, sopranistky Ljubov Petrové, tenoristy Aleše Brisceina a basisty Davida Leighe, v opulentní Glagolské mši ve druhé části večera, svou virtuozitou, lehkostí a radostním požitkem ze hry si publikum již od prvních tónů získal koncertní mistr Jan Mráček v Houslovém koncertu Antonína Dvořáka v tónině a moll. Jedno ze skladatelových nejslavnějších děl a jedno z nejoblíbenějších v houslovém repertoáru poprvé, nicméně nikoli veřejně znělo v listopadu 1882 s orchestrem Královské vysoké hudební školy v Berlíně. Oficiální premiéru mělo 14. října 1883 v Praze s orchestrem Národního divadla a dirigentem Mořicem Angerem a s houslistou Františkem Ondříčkem. Při pozorování hbitých prstů Jana Mráčka mi během jeho přídavku blesklo hlavou, co by na to asi řekl sám Antonín Dvořák, jehož jméno nesou sady (kde ho zvěčnil karlovarský sochař Karel Kuneš) před perlou brutalismu – jeho hudba přenesla snad všechny přítomné do jiné dimenze.

Z Velkého sálu za Velkou louži

Ve druhé části večera ovládla přestavěný Velký sál hotelu Thermal jedna z nejsilnějších duchovních skladeb vůbec. Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor a varhany na staroslověnský text, kterou Leoš Janáček, od jehož narození uplynulo letos sto sedmdesát let, složil v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. Opus, který naskicoval za tři týdny, dokončil v říjnu 1926. Poslední, zato zásadní změny udělal po premiéře díla 5. prosince 1927 v Brně.

Plnokrevné, procítěné provedení všech účinkujících nadšené publikum ocenilo vřelým potleskem. Silný zážitek byl nejspíš umocněn i skutečností, že jsme slyšeli a viděli program České filharmonie vytvořený pouze a speciálně pro newyorskou Carnegie Hall, kde orchestr i sbor vystoupí počátkem prosince.

Foto: Zita Senková