„Dvořákův Houslový koncert zahrál Augustin Hadelich vzorově, nesmírně neokázale, poctivě.“

„Jsou koncerty, které člověka nabíjejí energií. Osmá Dvořákova symfonie tak bohužel nezapůsobila.“

„Dvořák a Čajkovskij mají něco společného, byli přátelé, ale jejich hudba by měla být vědomě mnohem víc odlišována.“

Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem otevřela koncertní sezónu dva dny po skončení festivalu Dvořákova Praha kompletně dvořákovským programem. S hvězdným houslistou Augustinem Hadelichem. A také v nemilosrdně se nabízejícím srovnání s pražským festivalovým provedením stejné symfonie, ze kterého vycházejí Vídeňští filharmonikové s Jakubem Hrůšou vítězně.

Na programu slavnostního zahajovacího koncertu 128. sezóny České filharmonie, přenášeného ve středu 27. září Českou televizí, byla tři díla Antonína Dvořáka: předehra V přírodě, Houslový koncert a Anglická symfonie. Koncertní událost ozdobil sólista. Devětatřicetiletý Augustin Hadelich je opředen legendami. Vyrůstal v německé rodině na farmě v Toskánsku, přežil její požár, byl zázračné dítě, vystudoval Juilliard School v New Yorku, usadil se v Americe a vyučuje na Yale School of Music. Hraje na vzácné housle z roku 1744 z dílny Bartolomea Giuseppe „del Gesù“ Guarneriho. Je držitelem ceny Grammy a nositelem dalších významných ocenění, je s různorodými tituly úspěšný na trhu s nahrávkami.

Dvořákův Koncert a moll zahrál vzorově, velmi dobře, krásným, pravidelně utvářeným tónem, nesmírně neokázale, poctivě. Zvuk jeho houslí se nesl přes menší obsazení orchestru moc pěkně. Provedení zanechalo díky jeho přístupu celkový dojem jako čisté, umělecky pokorné. Augustin Hadelich nepatří k sólistům, kteří na sebe, byť třeba i bezděky, strhávají pozornost. Vyzařuje z něj vnitřní klid, radost z hudby. V detailech ničím zvláštním nebo překvapivým nenadchl, vše bylo umírněně na svém místě, bez přehnané intenzity a bez velkých gest. Překvapilo proto, že se mu v nestřeženém okamžiku přesto podařilo špičkou smyčce zasáhnout nad ním zavěšený mikrofon…

Semjon Byčkov pojal orchestrální part Houslového koncertu ve velkých plochách, ať už robustně znějících, nebo zasněných. Podobně jako předtím koncertní předehru V přírodě, podchycenou v základním přístupu značně velkolepě a hlasitě, ale i tak s pěknými, trochu „rusalčími“ pozastaveními kolem sól dřevěných nástrojů. Dvořákova hudba by ale obecně snesla asi i víc lehkonohé hravosti. Platí to i Anglické symfonii, která program po přestávce završila. Na první pohled bylo vše v pořádku: intenzita Dvořákovy invence, romantické emoce, filharmonický zvuk… Stereotypní dirigentovy pohledy vlevo a vpravo, zatěžkané, nenápaditě pravidelné gesto a směřování k espressivu a závažně procítěným tempům však v detailnějším vhledu a empatickém poslechu nedostačovaly k parametrům jedinečnosti.

Ano, Dvořák a Čajkovskij mají něco společného, byli svým způsobem i přátelé, ale jejich hudba by měla být vědomě mnohem víc odlišována. U Dvořáka je na místě – a v české interpretační tradici bývá přítomno – mnohem méně subjektivnosti a privátní melancholie, než kolik jí tam tentokrát prosáklo, i mnohem méně patosu. Symfonie dokonce dostala dvě pomalé věty, když Allegretto grazioso, třetí věta myšlená a většinou interpretovaná jako lehce roztančené scherzo, měla až překvapivě unylé, nevýrazné tempo. Publikum bylo svědkem výrazně osobního dirigentova cítění, sugestivně přeneseného na orchestr, které se mohlo u někoho potkat se vstřícným naladěním, ale u někoho naopak mohlo stejně legitimně vzbuzovat neuspokojení a nelibost.

Jsou koncerty, které člověka nabíjejí energií, pro okamžiky poslechu i pro následující minuty a možná i dny. Osmá Dvořákova symfonie tak bohužel nezapůsobila. Zvláště pokud by vešla do konfrontace s výsledkem, který se podařil před dvěma týdny na festivalu Dvořákova Praha rakouským hostům s českým dirigentem a o kterém jsme psali pod titulkem Hrůšův pražský vídeňský triumf.

Vídeňští filharmonikové s Jakubem Hrůšou uhranuli muzikalitou, zvukovostí a hráčskou svrchovaností, ale v nemenší míře také dirigentovým koncepčním nadhledem i náhlými energickými podněty, posunujícími hudební děj do nových emocí. Anglická symfonie potěšila do nebývalých detailů vypracovanými plochami, kouzelnými vybočeními a nečekaně intenzivními návraty, vyprecizováním zvukové struktury, hlubokou empatií i brilancí a v neposlední řadě i neslýchaně bravurním tempem finále. Provedení tehdy spontánně zvedlo publikum ze sedadel… Semjon Byčkov šel a došel k Dvořákovi diametrálně odlišně, jinudy a jinak.

Jak ve středu řekl v úvodním nezbytném a nedlouhém proslovu ředitel David Mareček, Česká filharmonie se po dílčí covidové stagnaci dostává opět k původním číslům – počet 7400 abonentů je pro její tuzemské koncertování potěšitelně vysoký. A plánovaná zahraniční hostování od Asie přes Evropu po americké turné v závěru Roku české hudby 2024 tomu přidávají na prestiži, která tělesu přes výhrady, podobné těm aktuálním, právem náleží.

********

Foto: Petra Hajská