„Brahmsova hudba zní rozmáchleji a robustněji, ale i nesmírně lyricky, ta Dvořákova neméně lyricky, ale v rychlých tempech spontánněji, přímočařeji.“

„Krásně vyšla třetí ze čtyř vět Brahmsova koncertu. Na chvíli úplné zastavení času.“

„Dvořákova Osmá symfonie se ukázala být pro vídeňskou orchestrální brilanci mimořádně vhodným materiálem.“

Vídeňští filharmonikové nebývali v minulosti příliš častými hosty pražských koncertních pódií. Poslední dobou se to zlepšuje. Ve středu večer vystoupili na Dvořákově Praze. Poprvé v české metropoli s tuzemským dirigentem. Byl jím Jakub Hrůša. Dvořákova Anglická symfonie byla očekávaným trumfem – a ano, stala se jeho a jejich skutečným triumfem. Rekordních třiatřicet televizních stanic z Evropy, Afriky a Jižní Ameriky, přebírajících signál kamer z Rudolfina, bylo adekvátním počtem.

Sedmý večer letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha patřil 13. září v Rudolfinu Vídeňským filharmonikům. Hostování bylo o to víc očekávané, že s nimi jako dirigent současného evropského turné přijel Jakub Hrůša, který se tak stal prvním tuzemským dirigentem, který s nimi vystoupil u sebe doma, na českém území. Program nemohl být příznačnější: Brahms a Dvořák, kolegové a přátelé, občané Rakouska-Uherska, spříznění i uměleckými východisky. Byl to Brahms, kdo stál nezištnou pomocí u počátků pozdější Dvořákovy světové proslulosti. Kdo uznale oceňoval jeho invenci. A kdo, nicméně marně, vyzýval Dvořáka k přestěhování z Prahy do Vídně. Na festivalu nesoucím Dvořákovo jméno se Brahms letos objevuje častěji, připomíná se 190 let od jeho narození.

Koncertní vystoupení naštěstí dalo najevo, že přes jasnou příbuznost v naplňování klasicizujících, neprogramních hudebních forem uměřeně romantickým obsahem zní jejich hudba rozdílně. Ta Brahmsova rozmáchleji a robustněji, ale i nesmírně lyricky, ta Dvořákova neméně lyricky, ale v rychlých tempech spontánněji, přímočařeji.

Pro Druhý klavírní koncert Johannesa Brahmse získali Vídeňští filharmonikové jako sólistu Igora Levita, oslavovaného německého pianistu ruského původu. 

Orchestrální part měl vše, co ke stylu patří – hutnost, širokodechou rozvážnost, přesnost, laskavost i přísnost, širokou dynamickou paletu a kouzlo, pozorně ošetřené nuance i velkorysost. Pianista působil výstředněji a jeho pojetí mohlo být nakonec zajímavější, symfoničtější, méně rozeklané, místy i přesnější. Ale ani filharmonici nebyli bez vady. V dynamických vrcholech jim zněl Brahms v tomto případě už příliš hlasitě, ve smyčcích až vyostřeně, silácky. Krásně jim však společně vyšla třetí ze čtyř vět, ta pomalá, zaokrouhlená do nádherného violoncellového sóla, s dokonale ztišeným klarinetovým zvukem a jemnými pianissimy v partu klavíru. Na chvíli úplné zastavení času.

Dvořákova Osmá symfonie, premiérovaná v Praze, ale díky vydání tiskem v Londýně zvaná Anglická, se ukázala být pro vídeňskou orchestrální brilanci mimořádně vhodným materiálem. A to jak ve virtuózních tempech, tak ve frázování lyrických momentů, v souhře i v náladě. Pozorné nádechy, zvýrazněné kontrasty, ohromující tutti celého orchestru, měkký zvuk dřevěných dechových nástrojů a lesních rohů, výrazná violová sekce… to je jen několik postřehů z provedení, které oplývalo muzikalitou, zvukovostí a hráčskou svrchovaností, ale v nemenší míře také dirigentovým koncepčním nadhledem i náhlými energickými podněty, posunujícími hudební děj do nových emocí.

Symfonii, dirigované Jakubem Hrůšou zpaměti a s velkou autoritou i kultivovaností, se dostalo zřídka slýchané pozornosti: potěšila do nebývalých detailů vypracovanými plochami, kouzelnými vybočeními a nečekaně intenzivními návraty, muzikalitou, vyprecizováním zvukové struktury, hlubokou empatií, ochotou hráčů k absolutnímu nasazení oběma směry – do vrcholů i do ztišení. Finále bylo pak opravdovou exhibicí, až na hraně. Neslýchaně bravurní tempo, ještě stále však obsažné, „dvořákovské“, prověřilo všechny – nejen flétnistu s jeho sólem. Vystupňované závěrečné takty zvedly publikum ze sedadel.

Přídavkem se orchestr vrátil domů do Vídně, domů do svých nejtypičtějších a nedostižně nenapodobitelných repertoárových vod. Rychlá polka Mutig voran! Johanna Strausse syna. Ani v tomto okamžiku je dirigent nenechal hrát pouhým samospádem. Kolik let nás ještě asi dělí od další očekávatelné bezprecedentní události, totiž od Jakuba Hrůši jako prvního českého dirigenta jejich kultovního Novoročního koncertu…?

———–

Nedávný rozhovor s Jakubem Hrůšou čtěte pod titulkem Vídeňští filharmonikové jsou nezaměnitelní, naprosto neglobalizovaní.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská