„Nezastírá, že Dvořák byl Evropan, ale i Čech, a že žil a tvořil ve stejné době jako Čajkovskij.“

„Chvílemi jako kdyby zněla symfonická báseň.“

„Podobnou interpretaci Violoncellového koncertu, lyrickou a jemnou, přesto znělou, jsme už dlouho neslyšeli.“

Festival Dvořákova Praha otevřela v pátek Česká filharmonie v Rudolfinu způsobem, který ani trochu nepřipomínal rutinu. Dvě nejznámější a nejoblíbenější koncertní díla ze skladatelova odkazu, Novosvětská a Koncert h moll, by ke snadnému odevzdání úkolu přitom mohla svádět. Semjon Byčkov však s partiturami dopodrobna pracoval a Václav Petr obdařil Violoncellový koncert mnoha neotřelými a krásnými hodnotami.

Před závorku se patří podotknout, že návštěva koncertu poznamenaného současnými hygienickými opatřeními, především nutností maskovat si obličej, není a nebude ani trochu normální a dá se snést jen s nadějí v co nejkratší přechodnost tohoto stavu. Uznání, že se festival přes všechna protivenství podařilo zorganizovat, radost z toho, že se vůbec lidé oproti jaru smějí takto scházet, a nakonec i potěšení ze slyšené hudby však přece jen musí při koncertě zvítězit. A Česká filharmonie se postarala o tak zajímavé provedení dvou nejoblíbenějších a celosvětově nejhranějších skladeb Antonína Dvořáka, že hudba podivné okolnosti přemohla.

Semjon Byčkov Dvořákovu hudbu vypráví. Vede a člení ji tak, že stále o něco jde, že tóny povídají, vzdychají. Je ve výkladu romantik a nezastírá, že Dvořák byl Evropan, ale i Čech, a že žil a tvořil ve stejné době jako Čajkovskij. Drobně vypracovává dynamiku i tempa, hudební tok je zvrásněný, ale ve větších celcích, nikoli přerývaně. Odděluje úseky, dává jedněm doznít a k těm dalším nechává orchestr nadechovat. Každý okamžik skladeb měl svůj kontext, význam a smysl. Chvílemi jako kdyby epičností šlo až o operu bez zpěvu, chvílemi a převážně jako kdyby zněla symfonická báseň. Škoda jen, že civilní pauzy mezi větami, a to i tam, kde se někdy pokračuje velmi záhy dál, nechávaly opadnout získanou atmosféru.

Václav Petr vstoupil do Koncertu h moll velmi, velmi pomalu a tiše, často takové polohy nacházel i v jeho průběhu a podobně ho také uzavřel. Jeho přístup je básnivý, neokázalý, zpěvný, tichý, měkký a klidný. Mimořádně ztišený byl i orchestr, krásná byla sóla dechových nástrojů nebo společná pasáž sólisty a koncertního mistra ve třetí větě. Skladba má před koncem dlouhé písňové intermezzo, jak známo, jde o vzpomínku na Josefinu, první lásku, ženu, která právě zemřela. Podařilo se ji tentokrát ztvárnit mimořádně působivě. A sólista se pak nádherně vyvaroval mnohdy zbytečně rapsodického zesilování svého vstupu do posledních taktů. Podobnou interpretaci Dvořákova Violoncellového koncertu, lyrickou a jemnou, přesto znělou, jsme už dlouho neslyšeli.

Novosvětská symfonie přinesla radu kouzelných výjevů, nezněla prázdně ani okázale, byla obsažná ryze hudebními prostředky, byla pozorně a nenahodile tvarovaná, stále nová a proměnlivá, byla hravá, zahraná s radostí a mistrovstvím. Pro Largo se sólem anglického rohu našel šéfdirigent trochu rychlejší tempo, pro další části a jiná místa naopak někdy neotřelá zpomalení. Zvýraznil lyrické zastavení před koncem závěrečné věty, skladatelem dobře načasované, v něčem podobné řešení Koncertu h moll, ale třeba také Smetanovu Blaníku… Bylo znát, že dirigent připravil provedení poctivě a s pokorou, že kontakty s českou hudbou nebere na lehkou váhu.

Zahájit festival Dvořákova Praha, navíc ve Dvořákově síni, jinak než Dvořákovou hudbou nelze. Nebezpečí, že vstupní program obsahující dvě notoricky známé skladby bude jen formálním holdem géniovi, pouhou společenskou záležitostí a v nejhorším případě i nikterak podnětným opakovaným zážitkem ze stokrát slyšeného, nemělo naštěstí šanci. Způsob, jakým filharmonici s Václavem Petrem a Semjonem Byčkovem hudbu přečetli a prožili a předali, ale právě jen a jen takový způsob, dává opětovnému uvedení osvědčených repertoárových stálic plný a naprostý smysl.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp