„Běžný čtenář by nabyl dojmu, že se v Atriu jedná o ideální prostředí, v němž se architekti ruku v ruce s odborníky na akustiku snažili věnovat našemu lázeňskému městu stánek, který svými kvalitami daleko předčí tamější koncertní síně.“

„Jako sólista vystoupil třináctiletý německý klavírista Justus Friedrich Eichhorn. Na svůj věk disponuje obdivuhodnou technikou, je muzikální, má sympatické vystupování. Bohužel vlivem akustiky působil Beethoven příliš hřmotně, až monstrózně.“

„Druhá půle patřila Symfonii č. 6 Antonína Dvořáka. Slovenský dirigent Košík má skladbu dobře zažitou, dirigoval ji zpaměti.“

Ve čtvrtek 14. září byl v Karlových Varech zahájen 65. ročník Dvořákova karlovarského podzimu. Pod taktovkou Mária Košíka a za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru (KSO) v něm jako sólista vystoupil mladý německý klavírista Justus Friedrich Eichhorn. Posluchači symfonické hudby se ocitli v Atriu zrenovovaných Císařských lázní, významné kulturní památky, kterou v 90. letech 19. století vystavěla vídeňská firma Ferdinand Fellner a Hermann Hellmer.

Nebývá zvykem psát o koncertě počínaje zmínkou o akustických podmínkách koncertní síně. V případě zahajovacího koncertu renomovaného festivalu však nelze jinak, neboť zcela nevhodná akustika Atria Císařských lázní, do jehož dvorany byla studiem Petr Hájek Architekti vestavěna multifunkční konstrukce s pódiovou i diváckou částí, neblaze ovlivnila výkony umělců, a tím i dojem z celého koncertu. V článku Elišky Nové (server CzechCrunch) se dočteme, že toto řešení připomíná transformera. Tento nový sál, jímž Karlovy Vary prý získají nový kulturní stánek, „bude sloužit všemu možnému, především ho ale bude pro svoje koncerty používat Karlovarský symfonický orchestr. (…) Sál má mít výbornou akustiku, jeviště je vybavené dokonce posuvnou akustickou stěnou doplněnou o polohovatelné otáčivé panely. Ty se dokážou přizpůsobit prostoru. Otočné trojúhelníky jsou ve stropě a každá strana má jinou funkci, jedna zvuk pohlcuje, druhá ho odráží a třetí rozptyluje.“

Běžný čtenář by tedy nabyl dojmu. že se jedná o ideální prostředí, v němž se architekti ruku v ruce s odborníky na akustiku snažili věnovat našemu lázeňskému městu stánek, který svými kvalitami daleko předčí tamější koncertní síně (v hotelu Ambassador, v Gardhotelu Pupp a Lázních III). Opak je však pravdou.

Tvůrci pro tuto konstrukci záměrně zvolili červenou barvu, která je podle Petra Hájka „archetypální s mnoha dalšími přesahy. Reprezentuje vzrušení a emoce, ale i strojovou estetiku konce devatenáctého století.“ Toto barevné řešení si netroufám hodnotit, i když pohled na osvětlené červené pódium zraku zrovna nelahodí. Co mne však kromě akustiky zarazilo, byla strmá elevace hlediště, do něhož se běžní posluchači, natož pacienti lázeňského města, mohou bez pomoci zábradlí jen stěží vyšplhat.

Koncert zahájila předehra ke Smetanově Prodané nevěstě, jedna z nejtěžších v operní literatuře. Souhra sekundů byla na počátku výtečná, postupným přidáváním ostatních skupin však struktura ztrácela na zřetelnosti. Kontrabasy se ztrácely, pikola sice podpořila jásavý charakter dřevěných nástrojů, její prosazení však bylo v tamější akustice předimenzované. Hráči KSO pod taktovkou Mária Košíka předehru udrželi v živém tempu, dojem však mohl být mnohem silnější.

Jako sólista vystoupil třináctiletý německý klavírista Justus Friedrich Eichhorn, student Univerzity Franze Liszta ve Výmaru. Na svůj věk disponuje obdivuhodnou technikou (skladatelova kadence v první větě byla provedena precizně), je muzikální, má sympatické vystupování. Bohužel vlivem akustiky působil Beethoven příliš hřmotně, až monstrózně.

Druhá půle patřila Symfonii č. 6 D dur, op. 60 Antonína Dvořáka. Slovenský dirigent Košík má skladbu dobře zažitou, dirigoval ji zpaměti. V nepříznivých akustických podmínkách vyzněla nejlépe druhá věta (Adagio), v níž Dvořák použil smyčce a dřevěné nástroje, ze žesťů pouze lesní roh. Sólo na tento nástroj bylo provedeno výtečně, v souladu s jímavou atmosférou části této symfonie. K jejím nejvýraznějším částem patří bezesporu Scherzo, které skladatel komponoval na rytmickém půdorysu českého lidového tance furiant.

Karlovarští odvedli svým zahajovacím koncertem výtečný výkon, jemuž by však příště mělo odpovídat i adekvátní architektonické a akustické řešení. Svému účelu nemusí dobře sloužit vše, co vypadá na pohled pěkně a efektně. Když jsem si přečetla festivalový program, Smetanovu Mou vlast (26. října) si v daných stávajících podmínkách dovedu věru jen stěží představit.

Foto: Jana Mensatorová