Fabio Biondi: Zelenka patří k nejméně konvenčním skladatelům osmnáctého století
„Pro mě není rozdíl mezi ‚barokním‘ a ‚moderním‘ orchestrem.“
„Krása Zelenkovy hudby spočívá ve velkém harmonickém bohatství a neustále se měnící a nečekané struktuře.“
„Nová generace interpretů se vzdělává spíše na základě poslechu záznamů než na základě studia pramenů.“

Pro závěrečnou dvojici abonentních koncertů v letošním roce angažovala Filharmonie Brno italského houslistu a dirigenta Fabia Biondiho. Legendární osobnost na poli dobově poučené interpretace staré hudby se v Česku poprvé představí v roli dirigenta symfonického tělesa. S brněnským orchestrem Biondi nastuduje díla tří italských skladatelů od baroka po raný klasicismus. K nim na vlastní přání, jak sdělil v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz realizovaném krátce před příjezdem do Brna, přidá i jednu ze symfonií Jana Dismase Zelenky. České publikum však neochudí ani o své houslové umění.
Fabio Biondi je hudebník, kterého pohání hluboká kulturní zvědavost a hledání ničím neomezeného stylu. Jeho nakažlivý entuziasmus a odhodlání klást hudbu vždy na první místo ho charakterizují při hledání originálního jazyka, a to jak v celosvětově známých dílech, tak při zkoumání a objevování v archivech zapomenutých mistrovských děl. Důvody, proč se rodák z italského Palerma vydal na průkopnickou dráhou v oblasti autentické interpretace staré hudby, shrnuje Biondi pregnantně do tří bodů: „Velká láska, čistá vášeň při poslechu desek ze sedmdesátých let a průkopníci přede mnou.“
Pozoruhodným faktem zůstává, že až do svých jedenácti let nedržel Biondi housle v ruce. Pak ale nabraly události rychlý vývoj a už o rok později se představil jako sólista se Symfonickým orchestrem RAI a v šestnácti letech provedl Bachovy houslové koncerty ve vídeňském Musikvereinu. Poté se jeho kariéra naplno rozběhla a Biondi vystupoval s řadou souborů věnujících se převážně baroknímu repertoáru včetně Musica Antiqua Wien, La Chapelle Royale nebo Les Musiciens du Louvre. Zlom nastal v roce 1989, kdy se Fabio Biondi rozhodl založit si vlastní těleso. A tak se zrodila Europa Galante, která se záhy stala nejvýznamnějším italským dobovým souborem. Biondi a jeho soubor si získali pověst svěžích, živých interpretů a vdechli nový život baroknímu, klasicistnímu a raně romantickému repertoáru.

Svěžest v Biondiho podání souvisí s jeho neortodoxním a stále se vyvíjejícím přístupem k dobově poučené interpretaci: „Jediné, co je pro mě opravdu důležité, je znalost jazyka, artikulace, frazeologie, barva zvuku, rozdíly mezi jednotlivými školami, jeho použití za jakéhokoli stavu, především bez přesvědčení, že bez původních nástrojů nemůže být interpretace správná. S odstupem času přehodnocuji všechny detaily artikulací a hudebních frází jak v barokní, tak romantické hudbě. Každý den máme přístup k novým informacím, díky nimž si někdy uvědomíme, že předchozí jistoty jsou mylné.“
Fabia Biondiho mělo možnost české publikum poznat právě se souborem Europa Galante, s nímž se v Česku představil před třemi lety na Lednicko-valtickém festivalu. Ve dnech 19. a 20. prosince Biondi zamíří k Filharmonii Brno, což bude jeho historicky první kontakt s českým symfonickým tělesem, který italského houslistu a dirigenta podle jeho slov činí „šťastným a zvědavým.“

Spolupráce hudebníka spjatého se světem staré hudby s moderním symfonickým tělesem ovšem není nijak výjimečná. Biondi se soustavně snaží přinášet svůj autentický a poutavý přístup k tělesům hrajícím na moderní nástroje, které řídí od houslí. Svůj pohled na interpretaci již nabídl například Newyorské filharmonii, Orchestru národní akademie svaté Cecilie, Helsinské filharmonii, Finským rozhlasovým symfonikům, Bamberským symfonikům, Rozhlasovému symfonickému orchestru Berlín, Orchestru salcburského Mozartea nebo Hongkongské filharmonii a mnohým dalším. Nyní se tento úctyhodný výčet rozšíří o první české těleso, kterým bude Filharmonie Brno.
„Pro mě není rozdíl mezi ‚barokním‘ a ‚moderním‘ orchestrem. Samozřejmě, že barva starých nástrojů je specifická, ale pro účely interpretačního dobra není rozhodující,“ říká Biondi, který se i u brněnské filharmonie ocitne ve dvojroli houslista-dirigent. Ta je jistě v případě vlastního souboru přirozená, u velkého symfonického tělesa, které na takový formát spolupráce není zcela zvyklé, však může přinášet určitá úskalí a vyžadovat intenzivnější zkouškový proces. „Záleží na repertoáru, pokud jde o osmnácté století, je zcela přirozené dirigovat z pozice prvních houslí. To zahrnuje i zcela přirozenou reakci hudebníků. Pokud jde o devatenácté století, pozice dirigenta u prvních houslí se udržela přibližně do roku 1850, ale vyžaduje to mnohem hlubší práci a dlouhý proces učení orchestru,“ doplňuje Fabio Biondi.

V Brně se s místními filharmoniky pustí do skladeb od baroka po raný klasicismus a nabídne i české dílo, Simphonii à 8 concertanti od Jana Dismase Zelenky. „To byla moje iniciativa, Zelenka je velký skladatel osmnáctého století,“ říká Biondi, kterého k Zelenkovi pojí specifický vztah. „Krása jeho hudby spočívá ve velkém harmonickém bohatství a neustále se měnící a nečekané struktuře. Řekl bych, že patří k nejméně ‚konvenčním‘ skladatelům osmnáctého století.“
S Filharmonií Brno však Biondi nastuduje i další repertoár: „Chtěl jsem skladbu italské virtuózní houslové školy, a proto jsem si vybral koncert Pietra Nardiniho. A nemohl jsem vynechat svého velkého společníka na cestách, Antonia Vivaldiho.“ Zajímavým bodem programu je právě Nardini, který není na tuzemských pódiích nadužívaným autorem. „Pietro Nardini, o němž se Mozart zmiňuje jako o mimořádném interpretovi, byl nejvýznamnějším žákem Giuseppa Tartiniho, velkého evropského houslisty a učitele. Nardiniho hudba je umístěna do historického okamžiku přechodu mezi galantním a klasickým stylem. Po houslové stránce nám zanechává odkaz skladeb pro housle a orchestr, který v tomto období nebyl příliš plodný,“ přibližuje Biondi.
Velkou kapitolou Biondiho kariéry je rovněž neutuchající badatelská činnost, které se věnuje podle vlastních slov pořád a jejíž plody často představuje světu se svojí Europou Galante. Zdánlivě však jako by v poslední době dominovala Biondiho samostatná cesta nad prací s vlastním ansámblem. „Ne tak docela. Europa Galante pokračuje v produkci po celém světě… Ale bude záležet na tom, jak se bude vyvíjet hudební trh,“ kontruje Biondi. „V současné době jsem hrdý na naše nejnovější interpretace romantismu. Naše Mendelssohnovo album, stejně jako Verdiho Korzára a melodram Jeden den králem,“ zmiňuje nedávné úspěšné projekty souboru, kterých si cení více než kupříkladu ikonického nastudování Vivaldiho Čtvera ročních dob, s nímž získal bezpočet diskografických cen.
A jak se podle Biondiho vyvíjí svět staré hudby? „Myslím si, že ve vzdělávání nových generací chybí hluboké školení v interpretačním jazyce. Pozoruji vulgarizaci image a novou generaci interpretů, kteří se vzdělávají spíše na základě poslechu zvukových záznamů než na základě studia pramenů,“ posteskává si třiašedesátiletý hudebník, který je stále pověstný svou neutuchající zvědavostí a kreativitou. „Vzpomeňte si, kolik věcí je stále ukryto v knihovnách a čeká na své objevení. Skryté studny na poušti,“ dodává ke svému receptu, jak nepropadnout rutině. To v případě Biondiho nepřipadá v úvahu, vedle koncertní činnosti se věnuje i vedení vlastního festivalu Farnese zaměřeného na starou hudbu.
Další z mnoha jeho vášní je rovněž opera a i v této oblasti má četné zkušenosti, kdy spolupracoval s řadou předních evropských operních domů včetně Curychu, berlínské Státní opery Pod Lipami, Velkého divadla v Ženevě nebo Divadla na Vídeňce. Mezi lety 2015 až 2018 byl hudebním ředitelem valencijského Palau de les Arts Reina Sofia, kde dirigoval inscenace Donizettiho, Rossiniho, Haydna a Verdiho. Jako houslista je respektovaným virtuosem, který vystupuje na recitálech po celém světě včetně Carnegie Hall, Wigmore Hall, Auditorio Nacional de Música Madrid a Cité de la Musique. V letošní sezoně ho čekají koncerty v Lucemburské filharmonii, polské Národní opeře ve Varšavě, s Orchestre Métropolitain nebo s Národním symfonickým orchestrem ve Washingtonu.A na jaké plány se Biondi sám nejvíce těší? „Europa Galante uvede operu Giovanniho Marii Capelliho I fratelli riconosciuti jako novodobou premiéru, je to krásná hudba. Poté se vydáme na dlouhé turné do Jižní Ameriky, vystoupíme také v Berlíně, Valencii a v různých divadlech v Itálii. Nesmím zapomenout na oratorium mého milovaného Scarlattiho na festivalu v Halle. Jako dirigent budu po Maškarním plese opět řídit Verdiho Simona Boccanegru ve Varšavském divadle, mnoho krásných projektů uvedu také se symfonickými orchestry, mimo jiné s Národním symfonickým orchestrem ve Washingtonu, Montréalským orchestrem a Finským rozhlasovým orchestrem…“ A má i stále nesplněné sny, ale jak dodává: „Ty by se neměly odhalovat“.

Příspěvky od Lucie Johanovská
- Katarína Turnerová: Sólová kariéra je v našich podmínkách téměř nereálná
- Pavol Praženica: Baví mě pestrost
- Chen Reiss: Pro Mahlera mám slabost
- Barbare Tataradze: Zajímavý hudebník se vzdělává i v mimohudebních oborech
- Dorothy Khadem-Missagh: Máloco mě dojímá víc než hudba Dvořáka a Smetany
Více z této rubriky
- Katarína Turnerová: Sólová kariéra je v našich podmínkách téměř nereálná
- Petr Dvořák: Moravská filharmonie si musí udržet svou míru autonomie
- Ingeborg Radok Žádná: Snažím se o transparenci a férovost
- Olga Bezsmertna: Když zpívám Strausse, připadám si jako mezi nebem a zemí
- Štěpán Pácl: Činoherec také myslí hudebně, i když skrytě a možná nevědomě
- Lukáš Vasilek: Jana z Arku člověka chytne hned napoprvé
- Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Slávka Zámečníková: Pamina je překvapivě moderní postava. Rozumíme si teď mnohem více
- Natálie Romanová: Úspěch vyplyne z poctivosti
- Amartuvshin Enkhbat: Nejvyšší aspirací je pravda. Vnitřně rozporné Verdiho role jí jdou naproti