„Hned úvodními rozloženými souzvuky Zanon navodil napínavou atmosféru. Pohrál si s kytarovými rejstříky a dynamikou, přičemž volil spíše středová než vyzývavá tempa.“

„Neméně důležitý je osobní kontakt v kurzech, kde se vesměs ukázalo, že ti největší ‚velikáni‘ jsou nesmírně přátelští, vnímaví a citliví lidé, kteří se snaží mladším kytaristům pomoct na jejich cestě.“

„Festival má své okřídlené ‚duše‘, které se vracejí jako dobří holubi po celá desetiletí.“

Dvaatřicátý ročník Mezinárodního kytarového festivalu Brno je minulostí. Jeho posledním koncertem byl bezprostředně zahájen Brasil Fest Brno a společným jmenovatelem obou festivalů se stal Fabio Zanon. Jeden z nejskloňovanějších brazilských kytaristů zahrál sólový recitál v Červeném kostele a jeho koncert byl živelnou tečkou, ale i předehrou k ohnivým rytmům, karnevalu a tanci.

Jakousi definitivní ‚tečku po tečce‘ si však za kytarovým festivalem připsal Leonardo Lospalluti. Italský kytarista učí na hudebním lyceu v malebném jihoitalském městečku Aversa a do Brna přivezl své aktuální album Romancillo. Z něj Lospalluti zahrál několik ukázek včetně Andantina Fernanda Sora a náročné Sonáty pro kytaru Antonia Josého. Je to zvláštní, ale hudba se i v dobách streamů a downloadů stále vydává na fyzických platformách.

Vraťme se však k recitálu Fabia Zanona, který vystoupil v brněnském Červeném kostele. Jeden z nejrespektovanějších světových kytaristů je nástupcem nedávno zesnulé brazilské kytarové legendy jménem Carlos Barbosa-Lima. Zanon se v celosvětovém kontextu etabloval jako klasický kytarista s bohatou sólovou i komorní diskografií. V Brně představil převážně skladby inspirované španělským a brazilským folklorem. Svůj recitál stříbrovlasý elegán zahájil cyklem Piezas Caracteristicas Federica Morena Torroby. Hned úvodními rozloženými souzvuky Zanon navodil napínavou atmosféru. Pohrál si s kytarovými rejstříky a dynamikou, přičemž volil spíše středová než vyzývavá tempa. Mnohotvárné vibrato a hluboce procítěné fráze dodaly jeho interpretaci naléhavě intenzivní výraz. Ten ještě zesílil následujícím výběrem z Etud brazilského skladatele Francisca Mignona, které Zanon provedl obdivuhodně virtuozně.

Mírné rozpaky přinesla změna programu. Původně avizovanou světovou premiéru pěti brazilských skladeb Roberta Laidlowa kytarista s omluvou nahradil populární a poměrně snadnou Sonatinou Federica Morena Torroby. Zanon ji zahrál s poněkud menší koncentrací, možná pod vlivem nečekané změny. Pevnější půdu pod nohama kytarista našel hned vzápětí zdařilou kompilací brazilské hudby, která se víceméně inspirovala lidovými a tanečními prvky. Přitom stále šlo o sofistikovanou záležitost, jejíž provedení vyžaduje značnou technickou zdatnost a zkušenosti.

Skladby Paola Bellinatiho, Marca Pereiry a dalších autorů zasvítily jako zářivé lampiónky, plné živého reje a veselí. Zanon si ohlídal precizní rytmus a kantabilní melodii. Občasné méně zdařilé detaily v náročných bězích či akordických souzvucích jeho hře na kráse a atraktivitě nijak zásadně neubraly. Publikum si vyžádalo i přídavek, kterým je sympatický kytarista vzal opět na brazilskou pevninu. Chôro Hectora Villa-Lobose bylo bezprostředním pozváním k tanci a zábavě bez zábran, kterou za dveřmi kostela inicioval právě propuknuvší Brasil Fest Brno.

Fabio Zanon v Červeném kostele zahrál výborně a potvrdil své vysoké renomé, byť ne vždy vše vyznělo v ideálním rozpoložení. To se někdy přihodí a není třeba z toho dělat tragédii. Zanon vystupoval jako noblesní profesionál; navodil milou a kontaktní atmosféru a jeho průvodní slovo dokázalo nevtíravě pobavit. Je vždy příjemné, když se interpret během hry či potlesku usměje a dá najevo svou vděčnost. Velikost umělce se neměří chybami, ale laskavostí a lidskostí, která z něj během koncertu vyzařuje. Tyto atributy naplnil brazilský interpret bezezbytku.

Dvaatřicáté dějství Mezinárodního kytarového festivalu Brno je u konce. Festival navštívily desítky zájemců z několika zemí světa, kteří se zúčastnili mistrovských kurzů, hráli v kytarovém orchestru pod vedením Vladimíra Novotného, nebo zkusili štěstí v mezinárodní soutěži. Štěstí jak známo přeje připraveným. Polský kytarista Jakub Chachura zahrál Bachovo Preludium z loutnové suity BWV 1006a fenomenálním způsobem. Takový výkon není standardní ani u etablovaných dospělých interpretů. Chachura také po zásluze ve své kategorii získal první cenu a jeho další uměleckou cestu se vyplatí sledovat.

Na brněnském kytarovém festivalu se vítězí i jinak. Závěrečné udílení účastnických diplomů ukázalo, že být součástí komunity a mít rád lidi, je víc než sbírat první ceny. Umělecký šéf Vladislav Bláha spolu se svou manželkou Taťánou Bláhovou Drobysh jsou tělem i duší brněnské kytarové scény. Byli tam, kde bylo zapotřebí. Neustále připravení, ochotní a dobře naladění. Spolu s dokonale fungujícím festivalovým týmem zajistili všem účastníkům nádherné přijetí a vlídné zázemí. V podobné atmosféře vznikají nová přátelství, dochází k neopakovatelným zážitkům a stávají se věci, na které se vzpomíná po celý život.

Festival má i své okřídlené „duše“, které se vracejí jako dobří holubi po celá desetiletí. Jsou to ony, kdo dokážou stmelit kolektiv do smečky, která se domluví univerzálním jazykem. Osobnosti typu Pavla Štůly a Milana Kašuby jsou pro festival rovněž obrovským přínosem, protože vnáší do uměleckého ovzduší realitu obyčejného světa, který stojí na základech domluvy a komunikace. Neocenitelné zkušenosti získali účastníci pod vedením lektorů, kteří vystoupili v sólové či komorní roli na večerních koncertech.

Jedna věc je zažít mistry jako jsou Máximo Diego Pujol, Fabio Zanon, Eduardo Fernández, Giampaolo Bandini, Simone Iannarelli či Maurizio di Fulvio v akci a poznat, jak skvělí jsou skladatelé či interpreti. Neméně důležitý je osobní kontakt v kurzech, kde se vesměs ukázalo, že ti největší „velikáni“ jsou nesmírně přátelští, vnímaví a ohleduplní lidé, kteří se snaží mladším kytaristům pomoct na jejich cestě. Pocit, že se člověk v něčem posunul a našel nová přátelství, je největší odměnou.

Foto: Zbyněk Maděryč