„Zvědavost však budil především dirigent, jehož pověst a kariéra je úctyhodná – Švýcar Michel Tabachnik.“

„Houslový koncert D dur op. 61 spolu s orchestrem přednesl Josef Špaček, který byl devět let nejmladším koncertním mistrem České filharmonie.“

„Majestátnost dlouhých frází, které vytvářejí monumentální plochu hudby s postupně narůstajícím crescendem, je umocněna mohutným zvukem žesťů a dravostí tympánů.“

Besední dům je budova reprezentativní a noblesní, stvořená právě pro pěstování krásné hudby a pro společenský život v Brně. Za jeho vznikem stojí spolek Beseda brněnská a Leoš Janáček a architektem byl vídeňský mistr Theophil von Hansen, autor vídeňského Musikvereinu, který postavil o tři roky dříve a v Brně mu vytvořil krásnou novorenesanční miniaturu. Brněnské veřejnosti slouží od roku 1873 a filharmonie je tu doma od svého založení v roce 1956. Kde by se tedy umělci měli cítit lépe? Mají tu zázemí a zkouší zde, a provozování koncertů je tedy více než přirozené. Až do chvíle, kdy se má plně obsazený orchestr vejít na pódium, a pak přijde ještě ta chvíle, kdy se sál naplní posluchači. Třetí abonentní koncert, který se konal 13. a 14. ledna byl v obou termínech beznadějně vyprodaný a v sále se sotva dalo nadechnout. Tak tedy nasadit roušky a nesundávat a dýchat jen úsporně. A očekávat výjimečné zážitky.

Recenzovaný koncert v pátek 14. ledna předcházely zprávy z předešlého dne a o to větší bylo očekávání. Klasický program má publikum rádo, ví, co může očekávat, a hudba romantiků hladí po duši, i když jde o tak závažný repertoár. Zvědavost však budil především dirigent, jehož pověst a kariéra je úctyhodná. Švýcarský dirigent Michel Tabachnik, který má za sebou spolupráci s mnoha renomovanými orchestry, působil především jako šéfdirigent Bruselské filharmonie, ale také jako dirigent v mnoha evropských operních domech. Letos oslaví osmdesát let, je malé postavy a na první pohled poněkud upjatý, ale překvapil niternou energií, kterou věnuje orchestru, stejně jako soustředěním, se kterým graduje a propojuje velké hudební plochy a vytváří hutný a plnokrevný zvuk. Z orchestru se linula nejen krásná hudba, která objímala a rozechvívala duši, ale i radostnost, se kterou umělci pod jeho vedením muzicírovali.

Na úvod zazněl Egmont, předehra op. 84 Ludwiga van Beethovena. Už hutný vstup závažného motivu v úvodu dal najevo, že orchestr dá do provedení všechno. Něžná sóla dřev a energický motiv lesních rohů se střídal s mohutnou vlnou pléna a vytvářel dynamicky výrazný celek. To však byl jen úvod k další skladbě Ludwiga van Beethovena. Následoval Houslový koncert D dur op. 61, který spolu s orchestrem přednesl Josef Špaček. Třebíčský rodák, který vystudoval ve Filadelfii a v New Yorku a který byl devět let nejmladším koncertním mistrem České filharmonie, působí dnes jako houslista na „volné noze“ a koncertuje po celém světě. Do Brna se ale, dle vlastních slov, rád vrací. Že si s orchestrem brněnské filharmonie rozumí, bylo znát od prvních taktů první věty Allegro, ma non troppo, kdy vstupoval do toku hudby orchestru nenápadně a postupně přebíral melodii. Zvuk jeho houslí je jasný, pevný a zářivý, s kulatým podtónem, který hladí. Ve virtuózních částech se vypořádal se všemi technickými finesami, jako jsou variace, běhy, trylky, flažolety či nadpozemská piana, s nadhledem a lehkostí a zvládání krkolomné techniky mu dělalo viditelnou radost. Následovaly druhá věta Larghetto, a především třetí věta Rondo a Allegro, kde si užíval druhé téma, taneční, které podal s nadšením. Euforické a ohnivé variace v závěru dovedly dílo do dramatického finále. Obecenstvo bouřilo nadšením a následoval zákonitě přídavek, kterým byla Partita g moll BWV 1013 od Johanna Sebastiana Bacha, část Sarabanda. Vystoupení Josefa Špačka po čase v Brně byla událost, o které si milovníci houslové hry budou ještě dlouho vyprávět.

Závěr koncertu patřil Robertu Schumannovi a jeho poslední Symfonii č. 3 Es dur, op. 97, která je označená jako Rýnská, neboť ji skladatel komponoval v Düsseldorfu, kde působil jako hudební ředitel. Hrdinské téma v první větě Lebhaft střídá Scherzo druhé věty, pohrávající si s tanečností menuetu a ländleru, třetí věta konvenuje romantickému zasnění autora a přináší jímavé vstupy flétny Petra Pomkly a klarinetu Emila Drápely a měkké široké plochy. Čtvrtá věta Feierlich (quasi attacca) má slavnostní ráz a snad prý je architektura partitury evokována kolínskou katedrálou. Majestátnost dlouhých frází, které vytvářejí monumentální plochu hudby s postupně narůstajícím crescendem, je umocněna mohutným zvukem žesťů a dravostí tympánů. Poslední věta Lebhaft je vzdušná a svižná a spěje k vrcholu, který patří fanfárám žesťů, spolu s mohutností pléna, které přivádí proud hudby k závěru. Posluchači byli okouzleni a energie obsažená v hudbě se kumulovala v sále naplněném nadšenými diváky. Jen kdyby ten prostor byl větší a kdyby nemusely být roušky a kdyby…no přece, kdyby byl už konečně postavený kvalitní a důstojný koncertní sál, ve kterém by taková hudba zněla volněji a zvučněji. Snad se toho jak orchestr, tak posluchači někdy přece jen dočkají.

*******

Foto: z koncertu ze dne 13.01.22 – Jan Prokopius