„Skutečným dramaturgickým objevem byla hudba Augusta Faucharda.“

„Improvizoval v neutuchajícím bravurním tempu v typicky francouzském katedrálním stylu plnou čtvrthodinu.“

„Přehledně modeloval průběh, kouzlil s rychlými crescendy a decrescendy a dalšími detaily, s jistotou budoval hudební architekturu a stupňoval účinek k očekávanému vrcholu.“

Druhým sólistou pražského Mezinárodního varhanního festivalu Audite Organum byl 8. srpna v bazilice sv. Jakuba Francouz Emmanuel Hocdé. Přivezl francouzskou hudbu a Bacha, překvapivě zařadil skladbu Čecha Stanislava Jelínka a impozantně improvizoval na melodii duchovní písně z pera Petra Ebena.

Od Johanna Sebastiana Bacha zazněla, poměrně objevně, zřetelně interpretem vyprofilovaná raná skladba Pièce d´orgue BWV 572 z autorova výmarského období. Fantazijní kompozice je výrazně rozčleněna na rychlejší rozsáhlý úvod tvořený akordickými rozklady, centrální závažnější pětihlasou kontrapunktickou část a třetí díl zaokrouhlující formu částečným návratem k úvodnímu charakteru. Netypický Bach, netypická položka programu, který byl takto – stranou těch nejběžnějších položek – zaměřen přinejmenším z poloviny. Pièce héroique Césara Francka, obdařený ten večer v první polovině mnoha nuancemi a neokázalými kouzly s registry, a přesto neodvratně směřující ke vznešenému vyvrcholení v plénu, je oproti tomu ovšem klasika.

Skutečným dramaturgickým přínosem, pro české publikum objevem, byla pak hudba Augusta Faucharda (1881−1957), varhaníka ve stejném chrámu v Laval v severozápadní Francii, v katedrále Nejsvětější Trojice, kde nyní působí i Emmanuel Hocdé. Od Faucharda, jehož díla host pražského festivalu hraje, vydává a natáčí, zazněly dvě části – Andante con moto Salve Regina a Chorál a fuga na Ave Maris Stella – z jeho Varhanní symfonie č. 3 Symphonie Mariale z roku 1941. Jemnější hudba se zřetelnými citacemi liturgických melodií, nijak modernistická, vycházející z těch nejlepších tradic francouzské varhanní tvorby. Však byl také Fauchard žákem a pokračovatelem Louise Vierna, Alexandra Guilmanta a Vincenta d’Indyho.

Improvizace na dané téma bývá plánovaným zlatým hřebem varhanních programů. Přesně tak ji pojal Emmanuel Hocde. Měl před sebou výraznou jednohlasou melodii duchovní písně Učiň mě, Pane, nástrojem, kterou lze v Česku nalézt jak v katolickém kancionálu, tak v evangelickém zpěvníku. Ke slovům Františka z Assisi ji složil v roce 1986 Petr Eben. Melodie posloužila sólistovi jako podklad pro rozsáhlé plochy, plné zvukových oblaků tvořených rychlými figuracemi v partu rukou, z nichž logicky, nápaditě a výrazně vystupovaly citace úvodního motivu i delších úseků cantu firmu, jednoznačně registrované a atraktivně umísťované do linek svěřených manuálům i pedálu. Interpretovi se dařilo vrstvit celé plochy, zahušťovat strukturu, stupňovat dynamiku a nechat narůstat zvukové masy, proměňovat barvy a naléhavost putováním po celém rozsahu. Registroval si zde sám, přidával další a další rejstříky „za jízdy“, aby je pak ve střední o něco klidnější části postupně ubíral a nakonec, pro efektní směřování k závěru opět vršil. Čím dál víc využíval jen hlavu tématu nebo jiné kratší úryvky, předloze se ve volném varírování a fantazírování jakoby vzdaloval a celou improvizovanou kompozici po dlouhém crescendu v impozantním zvuku – ve smršti rozkladů, figurací a hustých harmonií – uzavřel, aniž by se ještě vrátil k plné citaci písně.      

Emmanuel Hocdé improvizoval v neutuchajícím bravurním tempu v typicky francouzském monumentálním katedrálním stylu plnou čtvrthodinu. Po celou dobu udržel posluchačskou pozornost, ale přece jen by asi o trochu „méně“ bylo v tomto případě ono pověstné o trochu „více“. A vzhledem k textu písně, který je pokornou modlitbou, který však varhaník patrně nijak nereflektoval a neřešil, by se lépe hodil méně okázalý způsob. Nehledě na to, že sólista měl teoretickou možnost zůstat pro kontrast alespoň právě v tomto čísle, a to třeba i po celou dobu, v zóně ztišené registrace; tuto příležitost nicméně nevyužil.

Introdukce a Toccata z Hudby pro Altmünster od Stanislava Jelínka – málokdy hraného tuzemského hudebníka, jehož život se uzavřel v roce 2019 – nezapůsobila ničím pozoruhodným či charakteristickým: ani v poměrně neurčité formě, ani v netematizovaném, nepříliš vyprofilovaném hudebním obsahu. Posluchači zůstaly skryty důvody, proč právě toto dílo inspirované Rakouskem Francouz Hocdé zvolil; volbu nijak výrazně nezdůvodnilo ani samo provedení.

Zdařilou tečkou více než hodinového koncertu byly Westminsterské zvony (Carillon de Westminster) Luise Vierna, skvělého varhanního autora. Známá, dokonce se asi dá říci populární skladba z dvacátých let minulého století vychází z reálného zvuku čtyř tónů londýnské zvonohry. Má původ v improvizaci, je dílem šťastné inspirace, jisté a velké imaginace a zručné kompoziční techniky. Má výrazné, vděčně a chytlavé nedlouhé téma, při prvním zaznění atraktivně rozdělené mezi manuál a pedál, které se ve volných fantazijních variacích a v různých polohách stále zřetelně vrací, ať už jako motiv, nebo celý cantus firmus. Emmanuel Hocdé přehledně modeloval průběh, kouzlil s rychlými crescendy a decrescendy a dalšími detaily, s jistotou budoval hudební architekturu a stupňoval účinek k očekávanému vrcholu, při kterém se, jak je v tomto chrámu těsně před koncem koncertů zvykem, postupně rozsvěcovalo nasvícení bohatě malované klenby.

Jako vždy je nutné ocenit poučenou a bezchybnou hudebně-obrazovou režii snímání varhaníkovy hry, zvláště přesné prostřihy na pedály na relevantních místech skladeb. Promítání toho, co se děje u hracího stolu nahoře na kůru, na velkou obrazovku umístěnou v přední části chrámové lodi je dnes už téměř standardem, ale Audite Organum jednoznačně udává tón. Posluchač má příjemný pocit, že je opravdu při věci. Určitý klam je nicméně přítomen: nejenže zvuk ve skutečnosti přichází odjinud, než kde je obraz, ale překvapením může být i dotyk s realitou: totiž okamžik, kdy se přijde na závěr sólista děkovat dolů a vyklube se z něj skromně až plaše se chovající nevysoký a nenápadný muž, kterému by tolik energie, kolik před chvílí vydal a předal, na první pohled přisoudil asi málokdo.

Foto: Audite Organum, Zdeněk Chrapek, ČBK