„Nepatřím k těm, co by se nyní nutně vrhali střemhlav na hudební pódia.“

„I když jsme povětšinou spíše solitéry, máme společné hudební smýšlení, jistou míru interpretační otevřenosti a snad i nadhledu.“

„Byť je občas pracovní tempo na hraně, málokdy se stane, že by si někdo z interpretů výrazněji stěžoval.“

V pondělí 7. června se uskuteční v Centru současného umění DOX v Praze koncert Essential Changes. Ivo Kahánek, Irena Troupová a Ostravská banda s hosty pod taktovkou Petra Kotíka rozeznějí ikonická díla hudební avantgardy 20. století. Na koncert je podle současných epidemických opatření jen omezený počet vstupenek, přesto může proběhnout za účasti diváků. Jedním z členů Ostravské bandy je také špičkový český klarinetista Irvin Venyš, kterého jsme před koncertem krátce vyzpovídali. V době našeho povídání formou e-mailové korespondence byl Irvin Venyš právě na cestě do Německa…

Předpokládám, že vás v Německu čeká nějaký koncert? O jakou produkci jde?

Těsně před Corona krizí jsme zahajovali turné s mezinárodním ansámblem v čele s výborným houslistou německého původu Niklasem Liepem. Stihli jsme Schubertův oktet, malý komorní koncert pro klarinet a 24 Paganiniho Capricií překomponovaných soudobými autory pro Niklase a ansámbl zahrát v krásné Elbphilharmonie v Hamburku. Měl následovat berlínský sál Filharmonie a Die Glocke v Brémách, ale ke koncertům již bohužel nedošlo. Koncert v moderním sále Tauberphilharmonie je symbolickou rozlučkou s tímto projektem.

Máte v této době překotného rozvolnění hodně hraní? Chybělo vám to, nebo jste se zařídil jinak a využil té pomlky produktivně?

Zvolna se začínám vracet k veřejným koncertům, ale nedá se říct, že bych v minulém, velmi neobvyklém období zahálel. Stihli jsme během všech omezení vymyslet a s Radkou Proškovou zprodukovat velký projekt Czechs Cross Over a vydat CD Komp(l)ot. V rámci projektu, kde Češi překračují nejen žánrové hranice, jsme s Epoque Quartet natočili devět nových skladeb sedmi českých skladatelů. Kuchyňskou revue Bohuslava Martinů následně s dalšími opravdu výjimečnými hudebníky. Vznikl animovaný klip ke skladbě Cimpoiasca, která je ve zmiňovaném Komp(l)otu – ten obsahuje další nově nahrané skladby, například vybrané tři Children Songs Chicka Corey na klarinet, basklarinet a soprán saxofon.

V pondělí vystoupíte v pražském Centru současného umění DOX jako člen Ostravské bandy. Hrajete s tímto ansámblem už dlouho? Co vás na tomto kolektivu a experimentální hudbě přitahuje?

V „bandě“ hraji určitě přes deset let. Abych pravdu řekl, nejsem si jist, ve kterém roce jsem s Ostravskou bandou začal hrát, ale při následujícím festivalu Ostravské dny nové hudby, který se koná v srpnu, to zkusím vypátrat. DOX je skvělým prostorem a myslím, že Praze sluší, stejně tak jako si vzájemně sluší „banda“ s DOX a DOX s „bandou“. Je to celkem prosté. V Ostravské bandě hrají skvělí hudebníci opravdu z celého světa. Co se týká hudby, i když jsme povětšinou spíše solitéry, máme společné hudební smýšlení a jistou míru interpretační otevřenosti a snad i nadhledu. I když hrajeme spoustu nové, tedy i experimentální hudby, rozhodně se ansámbl nevyhýbá i klasikům 20. a 21. století. Zároveň se, myslím, rádi vídáme jak hudebníci mezi sebou, tak i s realizačním týmem, který se nám opravdu snaží v mnohém vyjít vstříc, což, myslím, není vždy snadné.

Ostravské dny nové hudby letos mají dvacet let, Ostravská banda už oslavila patnáct let od založení. Jakých bylo vašich deset let s tímto orchestrem?

Určitě radostných, spalujících, zajímavých, rychlých, milých, přátelských, hudebních disonantních i konsonantních…

Je práce v Ostravské bandě specifická?

Práce v ansámblu je vysoce dynamická záležitost. Obzvláště na třítýdenním festivalu Ostravské dny nové hudby se denně hraje mnoho hodin v neuvěřitelně různorodých formacích. Byť je občas pracovní tempo na hraně, málokdy se stane, že by si někdo z interpretů výrazněji stěžoval. Kdyby náhodou, stačí se podívat na realizační tým, který začíná dlouho před námi muzikanty a končí dlouho po nás, nebo na Petra Kotíka, který nespí pravděpodobně vůbec.

Sedmého června zazní hudba Yoshiho Wady, Johna Cage, Petra Kotíka, La Monte Younga a Benjamina Pattersona. Máte jako interpret k nějakému autoru osobnější vztah, nebo to považujete za zbytečný přepych?

Z výše uvedených autorů mám osobní vztah samozřejmě k Petru Kotíkovi, zakladateli Ostravské bandy a duchovnímu otci celého Ostravského centra pro novou hudbu, a to nejen proto, že jej znám osobně. Osobní vztah ke skladatelům, které interpret zrovna hraje, považuji za skvělou věc i přepych, ale rozhodně ne zbytečný. K právě interpretovaným skladbám je velmi osobní vztah naopak nutností.

Co považujete na avantgardní a experimentální hudbě za přínosné?

Jako člověk žijící v jednadvacátém století necítím soudobou hudbu jako něco posvátného či zvláštního, ale ani banálního. Nová hudba mi přináší možnost komunikace se samotnými skladateli, což mnohdy není snadné ani pro jednu stranu, ale i jistý druh interpretační tvořivosti. Nedá se opomenout ani obrovsky rozšířené spektrum možností hry na nástroj, které se značně liší od klasického pojetí.

Každá mince má rub a líc. I experiment může být planý a nepodařený. Setkal jste se i se skladbami, které byly takzvaně „o ničem“?

Samozřejmě. Jako v každém oboru i v hudbě jsou díla více a méně zdařilá. Něco vytvořit nad čistým listem papíru považuji za tak náročný proces, že jsem velmi tolerantní i ke skladbám, o kterých si nemyslím to nejlepší. Zároveň jsem si vědom toho, že člověk je tvor subjektivní a nemusí vždy zcela porozumět všemu, co hraje či poslouchá. Spíše mě zaráží naivita, a hlavně řemeslný standard některých mainstreamových výtvorů a interpretů, i když kvalitní mainstream rád poslouchám. Na tento druh hudby jste se pravděpodobně ale neptal.

Neptal, předpokládám, že mainstream není v hledáčku Ostravské bandy… Co vás čeká během léta? Vypadá to, že mnoho lidí se snaží dohnat umělecké manko. Patříte k nim?

Nevím, zdali se dá umělecké manko vytvořit či dohnat. Počet koncertů se několikanásobně snížil, ale osobně nemám pocit, že bych byl horším, nebo snad kvalitnějším umělcem než před Corona krizí. Nepatřím k těm, co by se nyní nutně vrhali střemhlav na hudební pódia. Měl jsem velké štěstí v uplynulém období pracovat se skvělými kolegy alespoň v nahrávacím studiu. Zároveň jsem se, i když s některými omezeními, věnoval výuce na HAMU v Praze, kde máme velkou klarinetovou třídu a mnoho talentovaných studentů. Naplánované koncerty beru nyní s velkou rezervou, neb jsou to povětšinou akce již několikrát přeložené.

Foto: New Music Ostrava, Michael Romanovský