„Vzhledem k množství hodin strávených společně na zkouškách je stejně důležité i lidské pochopení, velká míra tolerance a ideálně skutečná rovnoprávnost všech členů souboru.“

„Jsem přesvědčen, že mnoho inspirací Mahlerovy hudby pochází z Vysočiny a z okolí Jihlavy.“

„Možná, že je v tom něco symbolického, až prorockého, že tento svůj klavírní kvartet opustil.“

Festival Dny Bohuslava Martinů letos zahajuje 14. listopadu v Sále Martinů, a to ryze česky s tvorbou Martinů, Smetany a Mahlera. Ačkoliv… můžeme vlastně Gustava Mahlera považovat za českého skladatele? Jak vypadá jeho málo hraná raná tvorba? A co vše je zásadní pro fungování komorního souboru? Nejen tato témata portálu KlasikaPlus.cz poodkryli hlavní aktéři zmíněného koncertu, violista Jiří Kabát a za Dvořákovo trio houslista Jan Fišer.

Oba máte velké zkušenosti s komorní hrou. Jak moc hraje roli pro úspěch souboru sólová interpretační zdatnost jednotlivých členů a nakolik jejich schopnost vzájemné hráčské empatie? Je v tomto ohledu rozdíl mezi klavírním triem a smyčcovým kvartetem?

Jiří Kabát (JK): Smyčcové kvarteto je skutečně jako manželství ve čtyřech. Složitost kvartetního života částečně pramení i z komplikované souborové intonace, kde na rozdíl od klavírního tria chybí klavír jako intonačně určující nástroj. Je tedy nezbytná technická zdatnost jednotlivých členů, ale vzhledem k množství hodin strávených společně na zkouškách je stejně důležité i lidské pochopení, velká míra tolerance a ideálně skutečná rovnoprávnost všech členů souboru. 

Jak je tomu u klavírního tria?

Jan Fišer (JF): Klavírní trio je oproti smyčcovému kvartetu přece jen sólovější seskupení. Těžiště je pochopitelně v klavíru, a to nejen z důvodu temperovaného ladění, ale především kvůli jednotící faktuře většiny skladeb pro toto obsazení. V ansámblu se mohou setkat renomovaní sólisté, což mnohdy vidíme. Je ovšem výhodou, pokud spolu hráči častěji hrají, protože zde platí to, co je pro komorní hudbu zásadní, a to je vzájemné naslouchání a lety prověřená sehranost.

Jsou tyto zkušenosti s komorní hudbou přenositelné? Narážím teď na vaše působení v akademii MenArt.

JK: V MenArtu pracujeme s idylickým pojetím komorní hudby. Žáci základních uměleckých škol ještě neprožívají život profesionálních hudebníků – hrají spolu jen pro radost a proto, že jsou přátelé. Vzniká tak často krásná spolupráce, přesně jak by to v „komořině“ ideálně mělo být.

JF: Já k tomu ještě poznamenám, že komorní hudba je esencí veškeré provozované hudby. Zkušenosti z „komořiny” jsou zásadní i v orchestrální praxi, a to nejen u vedoucích hráčů jednotlivých nástrojových skupin.

Jinými slovy říkáte, že je třeba komorní hudbu u mladých podporovat… Jiří, zmiňujete hodnotu přátelství při fungování žákovských souborů. Jak je to u dospělých? Myslíte, že jsou pro přesvědčivou interpretaci a fungování komorního souboru dobré vztahy mezi jednotlivými členy zásadní?

JK: Jednoznačně ano, přestože je známo, že některé naše i světové legendární soubory vztahově zcela idylicky nefungovaly.

JF: Souhlasím s Jirkou, že dobré vztahy a atmosféra v ansámblu jsou důležité aspekty. Je to bezesporu výhoda, ale nikoliv vždy platné pravidlo. Můžete, a někdy dokonce i musíte, zahrát koncert, kdy zrovna neprožíváte ideální vzájemné rozpoložení. Pravdou je, že pokud to trvá delší dobu, často se to projeví i v koncertním projevu a to je potom dobré to řešit třeba i odchodem.

Jak je tomu ve Dvořákově triu?

JF: My se s Ivem Kahánkem a Tomášem Jamníkem známe už nějaký ten čas a shodou okolností je to letos dvacet let, co spolu hrajeme v triu. Máme toho společně dost odehráno i prožito a určitě se to vše zúročuje i v našich koncertech. 

Jak došlo na oslovení Jiřího Kabáta ke spolupráci?

JF: Jirku jsme oslovili z toho důvodu, že nás pořadatel požádal, zda bychom na koncertě nezahráli první větu z Mahlerova nedokončeného klavírního kvartetu. A Jirka je skvělý muzikant a zkušený komorní hráč, takže to byla celkem rychlá volba.

A prakticky, není pro zkoušky překážkou dojezdová vzdálenost Praha – Pardubice?

JK: V mém případě se jedná spíše o trasu Heřmanův Městec – Praha. Nicméně obě trasy (i ta z Pardubic) jsou díky železničnímu koridoru velmi dobře dostupné: do centra Prahy se dostanu v podstatě za stejnou dobu jako obyvatelé krajních pražských částí.

Za dva týdny vás čeká zahajovací koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů, který na sociálních sítích uvedl, že dramaturgie byla „ušitá festivalovému koncertu na míru“. Jak konkrétně a v čem je tato dramaturgie speciální?

JF: Nevím, jestli je něčím speciální, ale protože slavíme Rok české hudby, jsou na programu především čeští autoři.

Nemohla jsem si nevšimnout, že jste mezi české autory zařadili Gustava Mahlera. Sdílíte tedy s Davidem Marečkem myšlenku (který s ní zařadil Mahlera i na koncert v Carnegie Hall), že bychom Mahlera měli směle považovat za „svého“?

JF: Ano, sdílím. Gustav Mahler sice patřil k německy mluvícím obyvatelům nejprve Kališť a poté Jihlavy, ale i za dob svých studií ve Vídni se nejen do Jihlavy, ale i za přáteli pod Blaník vracel. Jsem přesvědčen, že mnoho inspirací jeho hudby pochází z Vysočiny a z okolí Jihlavy.

Z Mahlera budete hrát pouze první větu, nebo budete pokračovat některým dopracováním od jiných skladatelů? Asi nejznámější je dokomponování od Alfreda Schnittkeho, ale samozřejmě by nás všechny zajímalo, jak by se této úlohy zhostil též skladatel Jiří Kabát…

JK: Budeme hrát pouze jednu původní Mahlerovu větu a upřímně řečeno, jako skladatel bych si dokomponovat dílo takového velikána netroufl.

On však ještě nebyl světoznámý velikán, když psal svůj klavírní kvartet. Je vůbec možné toto dílo nějak zařadit do kontextu jeho pozdější symfonické tvorby?

JF: Mahlerovi bylo šestnáct let, když tuto větu napsal a s jeho symfonickými skladbami pozdějšího období nemá mnoho společného. Avšak jeho jazyk se už začíná projevovat.

JK: Ano, u Mahlera – stejně jako u některých například Dvořákových raných skladeb – již tímto opusem prosvítá jeho velikost a genialita.

… která se k nám ale z koncertních pódií line převážně prostřednictvím symfonických děl.

JF: Ano. Jak jsem již zmínil, Mahler byl symfonik tělem i duší. Vedle toho máme mnoho písňových cyklů, ale v ostatních oblastech od něj další skladby nemáme. Možná, že je v tom něco symbolického, až prorockého, že tento svůj klavírní kvartet opustil. Jako by skutečně čekal na svoji chvíli, až se dostane k symfonickému zvuku orchestru jako dirigent a bude moci rozvinout svoji skladatelskou invenci.

Právě Mahler je jedním z příkladů hudební historie, které dokazují, jak důležité někdy bývá si v hudebním světě vyzkoušet více rolí – skladatel a interpret dirigentství, dirigent naopak sólovou a komorní interpretaci… Souhlasíte s tím, že vyzkoušení si těchto příbuzných profesí může umělce v různých směrech obohatit? 

Jan Fišer: Pochopitelně, že mě takové propojování obohacuje. Ovšem musím říct, že moje dirigování bylo zatím takové letmé přičichnutí. Více koncertů než s taktovkou jsem ale odvedl jako umělecký vedoucí tzv. od židle, tedy z pozice koncertního mistra. To má s dirigováním mnoho společného. Musíte se naučit celou partituru, dát interpretaci formu a charakter, a ještě to celé řídit s nástrojem v ruce. Je to v podstatě samostatná disciplína, která mě baví, ale klade možná i vyšší nároky na ostatní členy orchestru, protože se musíme ještě více poslouchat a na podiu spolu hudebně komunikovat, čímž se obloukem vracíme ke komorní hudbě…

… a hudební komunikaci. Jak tuto otázku více rolí vnímáte vy, Jiří, jakožto violista, dirigent a skladatel?

JK: Toto je skutečně složitá otázka. Mě osobně všechny aspekty hudby, které mohu vykonávat, obohacují a vzájemně se ovlivňují. Vnímám jako velké požehnání, že můžu svůj hudební život prožívat takto pestře. Díky Božímu plánu se má koncentrace přesouvá (někdy velmi rychle, třeba i během jednoho dne) od jedné umělecké činnosti k druhé, aniž by kterákoli trpěla nedostatkem pozornosti mé či pozornosti pořadatelů a publika. Za to jsem nesmírně vděčný. Nedávno jsem si ale také uvědomil, že stoprocentní soustředění se na kariéru mi vlastně původně nebylo vůbec vlastní. Vždycky jsem věděl, že vrcholem mého snažení by měla být rodina. I tohoto požehnání se mi dostalo měrou vrchovatou.

Foto: Facebook Jiřího Kabáta, archiv Dvořákova tria, Zdeněk Chrapek, Vojtěch Havlík