„Když mě v roce 2015 Pražákovci oslovili, zda bych s nimi nechtěla hrát, přišlo to v mém životě v pravý čas.“

„Paradoxně nám pomohla uplynulá sezona, kdy hudebníci nemohli vystupovat. Scházeli jsme se s novými kolegy, pravidelně každý měsíc jsme cvičili.“

„Navazujeme na tradici Pražákova kvarteta. Základem je česká tvorba.“

Houslistka Jana Vonášková, primárius Pražákova kvarteta, hovoří o svých dalších plánech v oblasti komorní hry, poté co bylo oznámeno, že 12. prosince 2021 se uskuteční poslední koncert Pražákova kvarteta.

Úplný konec tohoto souboru to však není. Vy a zakládající člen Pražákova kvarteta Josef Klusoň jste se rozhodli, že budete pokračovat dál. Jak to tedy s budoucností Pražákova kvarteta vypadá?

Tři moji kolegové se po zralé úvaze rozhodli, že po téměř padesátileté velmi úspěšné kariéře svou činnost ukončí. Mně to však bylo velmi líto. A tak jsem přišla za kolegy s prosbou, zda bych nemohla pokračovat dále. A jsem velmi vděčná Josefu Klusoňovi, že mě v té myšlence podpořil. A nejen to, jde do toho se mnou.

Pod jakým názvem bude kvarteto vystupovat?

Název zůstane zachován, jen zdůrazňujeme, že jsme nová generace Pražákova kvarteta. Tedy Pražákovo kvarteto 2020. Josef Klusoň zakládal kvarteto s Václavem Remešem v roce 1972. Období od založení do roku 2010, kdy Václav Remeš musel ze zdravotních důvodů ukončit kariéru, považuji za zlatou éru Pražákova kvarteta. My – členové nového souboru – samozřejmě nechceme těžit ze slávy kvarteta, kterou si jeho členové pracně vybudovali, ale chceme navazovat na jeho tradici. Na interpretační kvalitu, programovou filozofii a styl. Značka je velmi důležitá. Stále budeme vystupovat pod jménem Pražákovo kvarteto, protože zůstáváme dva členové ze stávajícího obsazení. Pražákovo kvarteto 2020.

Jak se s touhle situací vyrovnávají zahraniční agentury?

Samozřejmě se ví, že Pražákovo kvarteto končí. Ale když se venku dozvěděli, že hodláme pokračovat, přijali to s nadšením. Vítají, že kvarteto přijde v novém kabátu, s novou generací, ale hlavně že bude hrát dál.

Jaký byl váš vstup do Pražákova kvarteta?

Když mě v roce 2015 Pražákovci oslovili, zda bych s nimi nechtěla hrát, přišlo to v mém životě v pravý čas. Doma jsem měla už trochu odrostlé druhé dítě, které právě nastupovalo do školky, byla jsem volná. Ale bez kvartetních zkušeností. Velmi jsem si toho, že mě oslovili, vážila, jsou mými učiteli. Měla jsem sice zkušenosti s komorní hrou, hrála jsem léta ve Smetanově triu, ale nikoliv s kvartetem. Tak mě to hraní s mými kolegy pohltilo, že po těch pěti letech, co jsem s nimi hrála, jsem si neuměla představit, že bych nyní končila. A začalo se to ve mně prát. Protože vím, jak těžké je začínat znova od začátku…

… a neuplatnit zkušenosti, které jste získala.

Doslova za provozu jsem se naučila základní kvartetní repertoár, nejméně osmdesát děl, včetně kompletního Beethovena. Nyní si vůbec nedovedu představit svůj život bez kvarteta. To všechno mě vedlo k myšlence nevzdat to a pokračovat dál.

Bylo těžké skloubit kvartetní život – zkoušky, koncerty, turné – dohromady s tím, že vy žijete v Berlíně, zatímco ostatní členové souboru v Praze?

Do Berlína jsme se přestěhovali až tři roky poté, co jsem začala hrát v Pražákově kvartetu. Doba mého intenzivního studia kvartetní literatury se odehrávala ještě v Praze. Do Prahy dojíždím poslední tři roky a velmi si to pochvaluji. Obě města nejsou od sebe příliš vzdálená, je mezi nimi výborné vlakové nebo autobusové spojení.

Máte skvělé hudební vzdělání, úspěchy na soutěžích… Kdy jste se začala přiklánět ke komořině a odklánět od sólové dráhy?

V určitém věku jsou soutěže velmi důležité, ba rozhodující. Třeba díky soutěži Talent roku v roce 2000 jsem se dostala na Royal College of Music v Londýně. A díky soutěži Young Concert Artists Trust v Londýně jsem zase mohla sólově hrát, bylo o mě postaráno anglickou agenturou a hlavně jsem si mohla na svá studia v Londýně vydělat. Houslistů i klavíristů je velmi mnoho, získat jméno v soutěžích je pro budoucnost umělce nevyhnutelné. Postupem času jsem však pochopila, že největší radostí a potěšením je společné tvoření hudby s dalšími hráči, tedy komorní hra.

V roce 2003 vás oslovilo Smetanovo trio, kde jste působila devět let. A tohle vaše angažmá bylo zásadní pro vaši kvartetní budoucnost. V jakém smyslu?

Nahrávku Smetanova tria slyšel Josef Klusoň. Byl jí nadšený a zjistil si, kdo v triu hraje na housle. To bylo v době, kdy už jsem nebyla členkou tria a kdy Pražákovo kvarteto hledalo primária. Po Václavu Remešovi pak onemocněl i Pavel Hůla, a kvarteto bylo bez prvního houslisty. Takhle to krásně zapadlo.

Pojďme se ale vrátit k budování nového obsazení Pražákova kvarteta.

Paradoxně nám pomohla uplynulá sezona, kdy hudebníci nemohli vystupovat. Týkalo se to i Pražákova kvarteta. Scházeli jsme se proto s novými kolegy, pravidelně každý měsíc jsme cvičili, už rok budujeme repertoár… Kvůli covidu jsme měli čas, který by jinak nebyl. Už jsme také natočili první CD s posledními Haydnovými kvartety, které vyjde na konci srpna. A plánujeme další dvořákovské CD.

Kdy poprvé vystoupíte v novém složení? A které muzikanty jste oslovila?

Už jsme spolu veřejně vystoupili vloni v létě. Josefa Klusoně a mě doplní violoncellista Pavel Jonáš Krejčí. Je takřka symbolické, že jeho prvním pedagogem byl Josef Pražák. Navíc s Pražákovým kvartetem spolupracuje už od roku 1993. Doplňoval ho v kvintetech, sextetech, oktetech nebo když měl violoncellista Pražákova kvarteta Michal Kaňka jiné povinnosti. I já jsem se s ním tedy při hraní setkala a od začátku bylo jasné, že si hudebně velmi rozumíme.

To je velké štěstí, že existuje výborný violoncellista, který nasál duch Pražákova kvarteta.

Samozřejmě. Jonáš Krejčí se zná s Pražákovci mnohem déle než já. Byl dlouholetým členem Škampova kvarteta, hrál ve světoznámém Petersen Quartet, poté založil Schulhoff Quartet. Od roku 1998 působí jako koncertní mistr Wiener Kammerorchesteru. Navíc i v jeho případě sehrála roli náhoda, kdy hráč byl volný a hledal vhodný soubor, se kterým by si porozuměl.

Zbývá představit druhou houslistku.

Tou je Marie Fuxová. Jsme takřka stejně staré, známe se velmi dobře. Odmalička jsme se potkávaly na různých soutěžích. Ještě než mě oslovilo Pražákovo kvarteto, hrála jsem s Maruškou v souboru hobojisty Jana Adamuse, kde jsme se střídaly na postu prvních houslí. Podobně jako u Jonáše Krejčího mi od prvního koncertu bylo jasné, že Maruška je výborný parťák, který má úžasný cit pro komořinu. Má za sebou dva intenzivní roky v Pavel Haas Quartet, je velmi zkušená kvartetní hráčka. Když jsme nyní hledali houslistu, byla volbou číslo jedna. A i pro ni přišla tahle nabídka v době, kdy si přála znova hrát v komorním souboru, protože zjistila, jak moc jí to chybí. Tomu říkám Boží vedení.

Jaký budujete repertoár?

Navazujeme na tradici Pražákova kvarteta. Základem je česká tvorba. Všude ve světě chtějí slyšet minimálně jednoho českého autora. A popravdě řečeno, my českou hudbu milujeme. Moc rádi máme Antonína Dvořáka! Hrajeme i židovské autory – Ullmanna, Schulhoffa, Haase, Krásu. Kolega Krejčí působil, jak jsem už zmínila, v Schulhoff Quartet a hodně se Schulhoffovou tvorbou zabýval. On nás vlastně do této hudby uvádí. Pochopitelně se učíme i první a druhou vídeňskou školu, což je základ repertoáru Pražákova kvarteta.

Jak prožíváte vy osobně konec „starého“ Pražákova kvarteta?

Jak už jsem řekla, je mi to líto a sama rozhodně nechci končit. Moc ráda bych na tomto místě poděkovala svým kolegům, protože mě toho opravdu moc naučili – o komorní hře, o spolupráci, vůbec o čtení notového zápisu. A obrovským způsobem mě všichni psychicky podporovali. Jen díky nim jsem zvládla se všechno naučit a našla jsem odvahu vylézt na ta obrovská pódia. Nastoupit do takového prestižního souboru není jednoduché. Přijali mě, podporovali mě a já jsem jim za to velmi vděčná.

Napadá mě, že jako matka dvou malých dětí a manželka vytíženého člena Berlínských filharmoniků (fagotisty Václava Vonáška, pozn. red.) jste to vůbec neměla a nemáte jednoduché.

To máte pravdu. Jsem velice vděčná celé rodině. Mí rodiče i rodiče mého muže, kteří nám pomohli s dětmi, kdykoli bylo třeba, nám oběma umožnili jít za našimi sny a podporují nás v tom, abychom si je plnili i nadále.

Co vás čeká s novými kolegy v Pražákově kvartetu?

V červnu jsme měli koncerty v kostelích v Praze 5 a 6 a na začátku července jsme hráli ve Francii. Následují další koncerty ve Francii a ve Švýcarsku, v září se chystáme na natáčení dalšího cédéčka.

Koncem srpna vyjde vaše první CD s posledními třemi Haydnovými kvartety – opusy 77, č. 1 a 2, a op. 103, nedokončeným.

Haydn je kvartetní základ. Tam se nic neschová. I já když jsem přišla do Pražákova kvarteta, Haydn bylo to první, co jsme se společně učili. Opus 77 je mimořádně krásný, jednotlivé hlasy jsou mnohem více vyrovnané než u dřívějších opusů.

A nyní? Jak postupujete společně dál?

Poctivě cvičíme. Když jsem v Praze, tak opravdu denně. Minimálně půlku každého měsíce, bez ohledu na to, máme-li koncerty, nebo ne. Mám to zažité, protože Pražákovo kvarteto, pokud nebylo zrovna na zájezdě, se takhle poctivě připravovalo celou svou kariéru. A proto jsou tak dobří – je v tom obrovský kus poctivé práce.

V lety sehraném kvartetu pak už stačí na sebe mrknout, a všichni přesně vědí…

To se mi právě moc líbilo na Pražákově kvartetu. Když jsme se letos připravovali na koncert na Pražském jaru, nějakou dobu předtím jsme spolu kvůli pandemickým opatřením systematicky necvičili. Sešli jsme se po nějaké době, a bylo to tam. Pět let poctivé práce se nezapře.

————–

Jana Vonášková začala hrát na housle ve čtyřech letech u Miroslava Nováka, studovala na Pražské konzervatoři u Jindřicha Pazdery. Následovalo studium na londýnské Royal College of Music u Felixe Andrievského a magisterské studium na AMU u Václava Snítila. V roce 2000 zvítězila v soutěži Talent roku a získala 1. cenu na soutěži Wieniawského a Lipińského v polském Lublinu. Rok poté obdržela ve Štrasburku Evropskou cenu a v roce 2002 se stala jedním ze tří laureátů soutěže Young Concert Artists Trust v Londýně. Sólově hrála v prestižních světových sálech, jako sólistka vystupovala s předními orchestry jako PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražský komorní orchestr, Belgian National Orchestra, Nagoya Philharmonic Orchestra a dalšími. Již od dětství hraje v duu se svým bratrem, klavíristou Petrem Novákem. V letech 2003–2012 byla členkou Smetanova tria, s nímž vytvořila řadu oceňovaných nahrávek. Pro Supraphon natočila s klavíristkou Irinou Kondratěnko Brahmsovy sonáty (2014). Nahrávka se setkala s vřelým ohlasem kritiků, Luboš Stehlík ji označil za nejzajímavější českou houslistku její generace. Od roku 2015 je primáriem Pražákova kvarteta.

Foto: archiv souboru, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, Fb Musicales du Golfe