„Předností souboru je, že se dokáže měnit na různě četná uskupení a představovat tak pestrou škálu komorního repertoáru.“

„Namísto klasických nástrojů zde zaznívají pikola, anglický roh a altový saxofon.“

„Zvuk se tedy nepojil tak, jak by bylo žádoucí.“

Festival Janáček Brno pokračuje a snaží se kromě hudby oživovat i tradice. Matiné, které se konalo 3. listopadu ve foyeru Mahenova divadla bylo za dob Janáčkových zvykem. Janáček Ensemble zde představil vedle Janáčkova dechového sextetu Mládí i skladby téměř neznámé: Dechový kvintet Jaroslava Ježka a Divertimento pro dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy Gideona Kleina. Bylo to koncertní setkání příjemné i překvapující. Dirigoval zakladatel souboru, klarinetista Vít Spilka.  

Komorní soubor Janáček Ensemble se soustředí na prezentaci komorních skladeb skladatelů převážně 20. století, zejména Leoše Janáčka a jeho brněnských žáků, a jejich kompozice dává do souvislostí se světovou tvorbou. Soubor koncertuje již jedenáct let a má už za sebou mnoho úspěšných vystoupení. Předností souboru je, že se dokáže měnit na různě četná uskupení a představovat tak publiku pestrou škálu komorního repertoáru.

Na matiné si připravil nejprve Dechový kvintet, který složil Jaroslav Ježek jako mladý autor na objednávku pro Pražské dechové kvinteto. Na tehdejší dobu to bylo dílo odvážné. 1. Andante – Allegro moderato je věta nostalgická, disharmonické postupy se prolínají v různých nástrojových kombinacích a postupně roste napětí. 2. Lento e religioso působí až impresivně a namísto klasických nástrojů zde zaznívají pikola, anglický roh a altový saxofon. 3. Allegro je v tanečních rytmech polky a tarantelly, krátké vstupy již opět klasických nástrojů znějí rozpustile, až přejdou do pomalého, naříkavého tempa, ale úsečného závěru.

Druhou skladbou, která zazněla, byl Dechový sextet, JW VII/10 „Mládí“ Leoše Janáčka. Skladba je na rozdíl od dvou ostatních velmi známá a její provedení už proto je pro všechny interprety oříškem. 1. Allegro, je bezstarostné líčení skladatelova dětství na Hukvaldech, je po janáčkovsku úsečné a hravé. Hoboj, který zřejmě personifikuje malého Leoše, je občas kantabilní, autoritu zde přesvědčivě prezentuje lesní roh, úderný a pevný v sólové frázi.  2. Andante sostenuto, zahájil měkký samet fagotu, v tématu pokračuje opět hoboj spolu s exponovaným lesním rohem. Nářek hoboje v závěru konejší nejen lesní roh, ale i hladivý basklarinet. Podle dobového sdělení skladatele v Kurýru ohledně obsahu skladby se jedná o obrázek loučení s matkou na brněnském nádraží. 3. Vivace obsahuje téma z „Pochodu modráčků“, neboť při obsazení Brna Prusy se všichni fundatisté vrátili domů. Až na Leoše Janáčka, který jediný v klášteře musel zůstat… Rozpustilý rytmus v melodii hoboje a pikoly střídá kantabilní sólo dominantního lesního rohu a větu uzavírá opět skotačivý rytmus. 4. Allegro animato je konečně „odvážný skok do života“, barevnost flétny klarinetu a fagotu doplňuje opět zpěvný lesní roh, který střídá emotivní sólo hoboje, po kterém skladba končí rychlým závěrem.

Obě skladby byly hrány v obsazení flétna a pikola Václav Kunt, Barbora Šteflová hoboj a anglický roh, Milan Polák klarinet, Karel Hofmann lesní roh, Roman Novozámský fagot a Vít Spilka altový saxofon a basklarinet. Všechny nástroje zněly sebejistě, plně a udivovaly dokonalou souhrou.  

Po přestávce zazněla skladba zcela neznámá, jejímž autorem je terezínský skladatel Gideon Klein. Fenomenální klavírista a skladatel byl pro svůj židovský původ odvlečen v roce 1941 do Terezína a poté do Osvětimi a Fürstengrube, kde v lednu 1945 zahynul. Na jeho Divertimentu pro dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty a dva lesní rohy (1940) je jasně znát skladatelova erudice, dravá muzikalita a smysl pro barevné kombinace nástrojů. Skladba je v neoklasicistní formě, ale je naplněná atonálními postupy, které autor prokládá moravskou lidovou melodikou a neobvyklými rytmicky nápaditými obraty. Inspirativní a svěží kus hýří barevností a optimismem. 

Soubor v této skladbě hrál v neobvyklém obsazení, dva hoboje zastaly Barbora Šteflová a Alexandra Bláhová, dva klarinety Milan Polák a Tomáš Kraus, dva lesní rohy Karel Hofmann a Arsenii Kharkivskyi a dva fagoty Roman Novozámský a Štěpán Vicenec. Šéf souboru Vít Spilka se ujal dirigování náročné skladby. Souhra byla opět dokonalá, jen vyváženost zvuku nástrojů byla poněkud diskutabilní, stejně jako i u předchozích dvou skladeb.

Za to ovšem nemohl soubor, ale neobvyklé rozmístění publika. V poměrně malém, ale dlouhém obdélníkovém prostoru foyeru Mahenova divadla byli hudebníci umístěni uprostřed a publikum sedělo ve dvou křídlech, napravo a nalevo od hudebníků. Každá strana sálu tedy měla jiný poslech, vnímala silněji nástroje, které měla před sebou, a méně instrumenty umístěné na druhé straně. Zvuk se tedy nepojil tak, jak by bylo žádoucí. Podle tradice se v tomto prostoru za dob Janáčka koncerty konaly, je však otázkou, zda v tomto posazení. V každém případě bude dobré pro příště zvážit, zda v tomto modu pokračovat, či zda se nevrátit k tradičnímu modelu sálu. I přes tento malý otazník bylo matiné velmi podařené a koncert interpretován s profesionální erudicí a nasazením. 

Foto: Janáček Brno / Marek Olbrzymek