„Houslový part nechal Respighi v originální podobě a jeho skvělá interpretace Martinem Pavlíkem, jindy koncertním mistrem filharmonie, přinesla první obrovský aplaus.“

„Nezklamala ani Stravinského úprava Bachovy Chorální variace, která přinesla nový, modernizující pohled.“

„Součástí byl i dort à la Schnittke a čokoládový penízek s houslovým klíčem od hornisty Nikolase Pereze.“

Včetně přístavků a míst k stání. Ve zcela vyprodaném sále Besedního domu zahájila 21. listopadu Filharmonie Brno novou řadu abonentních koncertů s duchovním rozměrem. Koncert Schnittke & Bach se v počátku dramaturgicky vrátil k odkazu Johanna Sebastiana Bacha. Náročná díla skvěle provedli houslista Martin Pavlík, mezzosopranistka Hana Kopřivová Šumpíková, tenorista Pavel Valenta, Pěvecký sbor Gaudeamus Brno se sbormistryněmi Dašou Karasovou a Martinou Kirovou a Filharmonie Brno s dirigentem Robertem Kružíkem. Dramaturgické spojení Johanna Sebastiana Bacha s Ottorinem Respighim, Igorem Stravinským a Alfredem Schnittkem ukázalo, nakolik se chtěli tito velcí umělci svému vzoru přiblížit.

V aranžmá Ottorina Respighiho zněly Tři chorály pro orchestr a Houslová sonáta e moll. Následovala Bachova Chorální variace v aranžmá Igora Stravinského „Vom Himmel hoch da komm‘ ich her“ a závěrem zazněla Symfonie č. 4 Alfreda Schnittkeho pro sólisty, smíšený sbor a orchestr.

Bachovy Tři chorály pro orchestr v aranžmá Respighiho otevřely sice Bachovu dílu nové možnosti orchestrálního provedení v koncertních sálech, originál byl však stále cítit jako nedostižný vzor. Poněkud jiná je úprava Houslového koncertu e moll. Houslový part nechal Respighi v originální podobě a jeho skvělá interpretace Martinem Pavlíkem, jindy koncertním mistrem filharmonie, přinesla první obrovský aplaus. Svůj díl na něm měly i varhany Martina Jakubíčka, které ve zcela nenápadné podobě dodaly dílu ten nejautentičtější ráz. Nezklamala ani Stravinského úprava Bachovy Chorální variace, která přinesla nový, modernizující pohled. Přesto si mnozí i tady povzdechli: „Nedá se nic dělat, původní Bach je původní Bach.“

„Bach je pro mě nedostižným ideálem, který stojí v centru všeho. Je středem, sluncem, které svítí na všechny strany, ať se věnuji čemukoli,“ psal Alfred Schnittke. Jeho Čtvrtá symfonie je esencí všeho, co si lze v naší době představit u skladatele hledajícího pravdu a řád. Alfred Schnittke měl rusko-německo-židovské kořeny. Chtěl být po mamince upřímným katolíkem, ale uchvacovalo ho praktikující pravoslaví. Svým vzhledem se cítil být žid, ale prvky židovství v sobě nenalézal. Jazykem i myšlením byl Rus, ale ruskou krev v sobě neměl. Tatínek byl ateista, oba rodiče komunistického přesvědčení. V pohnutých dobách dvacátého století mohl mít leckdo s takovou osobností problém. Alfred v hudbě hledal dokonalý řád, jako mnoho skladatelů před ním i po něm. V Symfonii č. 4 hudebně zobrazil dokonalost každodenní katolické zbožnosti, ke které se rozhodl pro vyznání své matky. Inspiroval se růžencem a jeho několikastupňovým tajemstvím. Symfonii člení do tří základních celků po pěti variacích, na tajemství radostná, bolestná a slavná od Zvěstování po Vzkříšení a každé tajemství na pět dalších. 

Sál tajemně potemněl, jen hudebníci zůstali osvětleni. Blikavě se rozsvítila světélka ve výšce u varhan, u not sólistů a sboru. Do rozjímání se rozezněly zvonečky a zvonkohra, šelestivě vstoupily housle s ostatními smyčci a slavnostní fanfáry oznámily začátek dramatu ovlivňujícího celý náš novověk. Dirigent Robert Kružík bezpečně provedl orchestr, sbor i sólisty úskalími četných disonancí, pianissim i fortissim a cíleně uspořádaného chaosu. V něm dal vyniknout klavíru Kostiantyna Tyschka i cembalu Barbary Marie Willi a celestě Daši Karasové. Ozvala se také harfa a skvělá dechová sóla. Violoncella a kontrabasy ve složité struktuře udržovaly rytmus pizzicaty, trubky oznamovaly vždy výjimečnou událost. Zvonečky a zvony celou symfonii zahajovaly i končily. Za zvláštní pozornost stojí pěvecké výkony mezzosopranistky Hany Kopřivové a tenoristy Pavla Valenty. Každý z nich svým vstupem, sametovým až sonorním, přinášel projev plný citu a tajemství. Podobně působil i sbor, v závěru s latinským Ave Maria. Publikum v přeplněném sále zaburácelo a aplaus byl mohutný.

Za zmínku stojí pečlivý výklad dramaturga Vítězslava Mikeše pro zájemce před začátkem koncertu. Součástí byl i dort à la Schnittke a čokoládový penízek s houslovým klíčem od hornisty Nikolase Pereze. Shora byl dort bílý, sladce vanilkový, uvnitř čokoládový, neproniknutelně temný, podobně jako Schnittkeho hudba. Byl moc dobrý. Děkujeme.

Foto: Filharmonie Brno / Jakub Joch