„Oslněn wagnerovskou estetikou, spoluzakládá Guido Adler v roce 1873 Wiener Akademischer Wagner-Verein, kde krátce na to pořádá cyklus přednášek o Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův.“

„Živý, neustále se proměňující organismus hudebních dějin se pro Adlera stává alfou a omegou jeho celoživotního odborného snažení.“

„Adler se spolu s Hugem Riemannem dostávají do školních učebnic jako zakladatelé muzikologie.“

Jméno Guida Adlera není v médiích či mezi milovníky vážné hudby skloňováno kdovíjak často. Přesto právě této vědecky agilní a analyticky prozíravé osobě vděčí nespočet skladatelů, hudebních vědců, ale i posluchačů za mnohé. Byl to totiž právě Guido Adler, kdo stál u samotného zrodu muzikologie coby vědní a univerzitně řádně vyučované disciplíny a kdo s neobyčejnou věcností a argumentační robustností kriticky prověřil nejednoho klasika hudební kompozice. O určité prolomení stěží pochopitelného nezájmu o tohoto muzikologa se můžeme pokusit dnes u příležitosti jeho výročí.

Guido Adler, rakouský muzikolog a hudební historik, se narodil 1. listopadu roku 1855 v moravském městečku Ivančice (německy Eibenschütz) ležícím nedaleko od rakouských hranic. Jeho dlouhá a spletitá životní cesta byla od samého počátku prostupována mnoha dramatickými zvraty a náhlými změnami bydlišť, které mu však s neomylnou pravidelností přihrávaly stále nové příležitosti ať už kariérního či osobnějšího rázu. Poté, co Guido sotva oslavil své první narozeniny, umírá jeho otec a rodina se krátce na to stěhuje do Jihlavy (Iglau). V tomto kulturně prosperujícím městě, spjatém i s Adlerovým souputníkem, budoucím přítelem a esem pozdního romantismu Gustavem Mahlerem (*1860), byl Guido zapsán do základní školy, přičemž začal docházet i na pravidelné lekce klavíru. Po ukončení základního vzdělání se mladý talentovaný klavírista uchýlil do Vídně, kde nastoupil na konzervatoř, v níž se téměř okamžitě stal chráněncem tehdy výsostných figur hudebního života: varhaníka a klavíristy Wilhelma Schennera, německého skladatele Felixe Otta Dessoffa a zejména pak Antona Brucknera, ctěného varhaníka a rozporně přijímaného komponisty. Tato trojice se postarala o vynikající Adlerovo vzdělání sahající od důkladné znalosti hudebních dějin až po obstojnou orientaci v hudební teorii. Během tohoto na teoretické poznatky a umělecké prožitky bohatého období Guido Adler rovněž navázal pevnější kontakty s širokou hudební veřejností – setkal se třeba s Franzem Lisztem – a hlouběji se seznámil s myšlenkami a hudebními dramaty Richarda Wagnera. Tento bojovník za hudbu budoucnosti a reformu harmonických pravidel na Adlera výrazně zapůsobil svým revolučním náhledem na operní žánr, jakož i svým tvůrčím novátorstvím, jež sahalo daleko za hranice rakouského, z Vídně prosazovaného konzervativního kánonu.  

Oslněn wagnerovskou estetikou, spoluzakládá Guido Adler v roce 1873 Wiener Akademischer Wagner-Verein, kde krátce na to pořádá cyklus přednášek o Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungův. Tímto se horlivý konzervatorista pomyslně připravuje na dráhu hudebního vědce, jenž bude věrně ctít nejen wagnerovský odkaz, ale i celou epochu německého romantismu. Hudební dějiny se tak postupně derou do popředí Adlerova zájmu a konstituují pozvolna se klubající předmět jeho budoucího vědeckého zájmu. Celý proces Adlerova intelektuálního zrání nabírá na hbitějších obrátkách v roce 1880, kdy na základě studie Základní historické třídy západní křesťanské hudby do roku 1600 získává doktorát na Vídeňské univerzitě. V této intelektuálně pokročilé, byť stále ještě školní práci, se objevují důležité charakteristické rysy, jež budou vyznačovat povahu Adlerových hudebně historických výzkumů. Ať už jde o samotný výběr tematické látky spisu nebo zvolenou metodu výzkumu, zůstává směrodatnou skutečností, že Adler se od této chvíle začíná orientovat výhradně na problematiku hudebních dějin. Živý, neustále se proměňující organismus hudebních dějin se tak pro Adlera stává alfou a omegou jeho celoživotního odborného snažení. 

Je příznačné, že po celou dobu vysokoškolského studia byl hlavním Adlerovým vyučujícím hudební kritik, estetik a pražský rodák Eduard Hanslick. (Článek o něm v rubrice Klasika v souvislostech čtěte ZDE.) Guida Adlera to k tomuto svéráznému publicistovi, jejž Giuseppe Verdi označil za „Bismarcka hudební kritiky“, netáhlo pouze z nějaké nostalgie po českomoravské krajině a kultuře, ale zejména z důvodu jeho pověstného zápalu pro vědecký výzkum historických reálií a v neposlední řadě díky jeho kontroverzním tezím o absolutní soběstačnosti hudebního krásna. Vzhledem k Adlerově pozdější muzikologické práci se lze domnívat, že Hanslick byl tím intelektuálním vzorem, jenž zapálenému studentovi vštípil představu o nutnosti přísného zkoumání díla jako takového, které se vyvaruje stylisticky vznešeného, avšak prázdného popisu posluchačových beztvarých emocí či o konkrétnost ochuzených nálad. Svou kariéru hudebního vědce Adler zpečeťuje v roce 1885, kdy je na základě své práce Studie k dějinám harmonie habilitován na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. V Praze setrvává až do roku 1898, kdy se jakožto nástupce Eduarda Hanslicka stává řádným profesorem pro dějiny a teorii hudby na své vídeňské alma mater. Zde se aktivně účastní hudebně kulturních událostí, publikuje v odborných časopisech a vydává množství důležitých muzikologicky a esteticky orientovaných knih. V neposlední řadě vypisuje hojně navštěvované přednášky, na nichž se objevují taková zvučná jména jako Anton Webern nebo Egon Wellesz. Jeho vědeckým majstrštykem, jenž má dalekosáhlé pozitivní dopady do dnešních dnů, je pak založení ediční řady Denkmäler der Tonkunst in Östereich (DTÖ), díky níž si právem vysluhuje věčnou pozici na hvězdné obloze světové muzikologie. 

Již během pražského období se Adler důkladně připravuje na svůj další, možná kariérně nejpodstatnější úkol, kterým postaví nepřehlédnutelný milník ve vývoji tzv. Geisteswissenschaften neboli humanitních věd. Když v roce 1885 zakládá Vierteljahrsschrift für Musikwissenschaft, věnuje první číslo tohoto odborného periodika programovému zpracování základů nové vědní disciplíny, totiž hudební vědy či muzikologie. Tímto aktem se tento rakouský vědec zařazuje po bok slavného německého hudebního teoretika Huga Riemanna, který o pár let později z filosoficky odlišných pozic rovněž formuluje teze k systému hudební vědy, a završuje tak legitimizační proces tohoto nového, univerzitně vyučovaného vědeckého oboru. Adler s Riemannem se díky tomu dostávají do školních učebnic jako zakladatelé muzikologie coby samostatné vědní disciplíny. 

Stať, již Adler zařazuje na první stránky svého časopisu, nese název Obsah, metoda a cíl hudební vědy. V tomto krátkém textu autor kromě stručné noticky o prehistorii hudební vědy představuje ústřední stavební kameny muzikologického studia. Jako výchozí moment muzikologie Adler klade pojem hudebního díla. Není třeba dalekosáhle vysvětlovat, že toto pro někoho možná neproblematické rozhodnutí vychází z tehdy nesamozřejmého, třebaže ze stran dobových filosofů a estetiků neúspěšně rozporovaného hanslickovského konceptu o primárním postavení hudebního krásna a hudební formy v hudebně estetickém výzkumu. Jak už bylo zdůrazněno, centrálním předmětem hudebně estetického poznání je pro Hanslicka vždy dílo samotné. Hudba není pouhým výrazem lidských citů a prožitků, ale samostatným objektem hudebního poslechu a studia. Badatel se proto musí zacílit v první řadě na to, co z ryze hudebního hlediska utváří hudební dílo; konkrétně jde o ryze hudební formu vyjadřující nikoli skladatelovy emoce, nýbrž melodické, harmonické a rytmické ideje. Adler podržuje tuto hanslickovskou myšlenku, avšak jde v tomto směru dál než jeho profesor. Hudební věda se podle něj má zaměřit na dvě velké, metodicky odlišné oblasti: systematickou a historickou. Jak zdůrazňuje česká muzikoložka a překladatelka Adlerova pojednání Jarmila Gabrielová, hlavním úkolem muzikologického výzkumu je v adlerovském uvažování bedlivé studium hudební historie. Systematika, do níž vedle nauky o melodických, harmonických a rytmických zákonitostech spadá i hudební estetika, pedagogika nebo srovnávací hudební věda (později etnomuzikologie), má být v Adlerově rozvrhu teprve odvozena z pramenného objevování hudebních epoch, škol a umělců. Na rozdíl od Hanslicka, jenž ve svém klíčovém spisu O hudebním krásnu trvá na pouhém výzkumu hudebním formy, tudíž Adler podtrhuje nutnost začlenění do muzikologické práce taktéž analýzu hudebního vývoje ve vztahu k národnímu, krajskému či městskému kulturnímu prostoru. Každý národ má svá specifika, jež hudební vědec musí přesně uchopit a popsat. Guido Adler tak tímto svým historickým zřetelem, který jde za hranice samotné partitury či znějícího díla, překračuje univerzalistický, stále ještě kantovsky formalistický stín svého univerzitního mentora.

Vedle úkolů a podob jednotlivých muzikologických subdisciplín Adler rovněž věnuje velkou pozornost účelu hudebněvědní praxe. Za pomoci stylisticky půvabných větných spojení vymykajících se dnešnímu pozitivistickému způsobu vyjadřování, v němž je chybně odtrhován údajně objektivní fakt od jeho interpretace, Adler píše, že jedním z nejkrásnějších úkolů muzikologa spočívá v tom, „aby udržel čerstvou půdu pro živoucí zahradu plnou květů, a probudil a povznesl nutný zájem“. Hudební díla jsou zde přirovnávána ke květům, hudební kultura k zahradě nabízející skladateli kyprou půdu pro svobodnou aktivitu vlastní tvůrčí imaginace. Hudební věda tudíž nemá dle Adlera pouze školometsky rozebírat hudební skladby na prvočinitele, ale má především usilovat o hudební kulturu a její nenucený dějinný vývoj. Podobně metaforicky se Adler zmiňuje o součinném vztahu vědce k umělci: „Jeho zkušenosti slouží jako rada mladému staviteli. Jestliže mladý stavitel odmítne z domýšlivosti tuto nezištnou pomoc, pak buď vůbec nedokáže dokončit a zastřešit svou stavbu, anebo se jeho stavba brzy zřítí, neboť nebude postavena na pevné půdě a nebude schopna vzdorovat rozmarům počasí.“ Muzikolog tedy podle Adlera nabízí skrze své teoretické a historické znalosti pomocnou ruku začínajícímu skladateli, který zpočátku tápe v katedrálních výšinách hudební harmonie a kontrapunktu nebo se ztrácí v nepřehledných zákrutách hudebních dějin. 

Na závěr ještě zmiňme velkorysou otevřenost v Adlerově náhledu na dynamiku hudebních dějin. Podle něj by hudební vědec měl sice důrazně trvat na dodržování harmonických či kontrapunktických pravidel, avšak jeho role „strážce“ hudební kultury by neměla vystupovat proti „pružným požadavkům života“. Tyto požadavky totiž nejsou v jeho rukách, nýbrž jsou odkázány na vnitřní proměny samotných hudebních dějin. Tento liberální pohled Adler potvrzuje v knize věnované své múzické lásce Richardu Wagnerovi, kdy při příležitosti dvacátého výročí mistrovy smrti ostentativně prohlašuje, že boj o Wagnerovo umění je u konce, neboť vyhrálo na celé čáře. Kromě dalšího explicitního úkroku od Hanslickovy anti-wagnerovské estetiky zde Guido Adler ukazuje, že hudební dějiny jsou pro něj především živoucím procesem, který určuje, kdo ze skladatelů si zaslouží své místo ve věčné paměti a jakými směry se hudební vývoj v budoucnu vyvine. O hudební dějiny tak není nutné jen pečovat za pomoci poznávání jejich vývojové dynamiky, ale také se někdy vyplatí je v jistém bodě nechat plynout. S odkazem na to, že spor o Wagnera a jeho bezprecedentní způsob zacházení s tonálními instrukcemi dopadl zcela v jeho prospěch, je třeba podle Adlera každého vymykajícího se skladatele vnímat s respektem a nechat mu volný tvůrčí prostor. Teprve tehdy totiž mohou jít věda a umění ruku v ruce. 

Guido Adler je velkou postavou dějin myšlení o hudbě. Jakkoli jeho činnost neměla bezprostřední dopad na konkrétní podobu tehdejší artificiální hudby, což ostatně zcela souzní s naznačenou Adlerovou vědeckou etikou, jeho výkon na poli hudební vědy a hudebního archivnictví měl a stále má zakladatelský význam. Adlerova schopnost porozumět mnohaúrovňové struktuře hudebního díla a historickému vývoji hudebních slohů, jakož i jeho vlohy pro rozpoznání estetické validity nových hudebních jazyků, z něj učinily dějinotvornou figuru, se kterou je třeba stále počítat a k níž je zapotřebí se navzdory nepříznivým intelektuálním či mediálním podmínkám nadále vztahovat.

Foto: Wikipedie / Georg Fayer - ÖNB, Bildarchiv Austria / volné dílo, archiv Klasiky+