„Laureátem Ceny ČSKH v roce 2022 se stal Belfiato Quintet.“

„Britský hudební časopis BBC Music Magazine zařadil Pavel Haas Quartet mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob!“

„Musím říci, že to, co v Schubertově triu B dur předvedli Jarůškovi a Boris Giltburg, byl výkon světové úrovně.“

Český spolek pro komorní hudbu je jednou z nejstarších hudebních institucí u nás. Ač v současné době součástí České filharmonie, je dokonce o dva roky starší než jeho současná mateřská instituce. Byl založen na podporu tehdy mladého, ale už úspěšného Českého kvarteta. Podpora mladých komorních souborů mu zůstala až do dneška. I když v koncertní řadě najdeme i zralé umělce, jako je například Ivan Klánský. A nebo – jako ve středu – Veronika a Peter Jarůškovi a Boris Giltburg. 

Koncert 12. října začal v Rudolfinu slavnostně. Na podium v doprovodu generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka přišel předseda Českého spolku pro komorní hudbu Pavel Kysilka a tajemník spolku Radek Křižanovský. Spolek se totiž po dvou letech, kdy kvůli pandemii neuděloval své ceny, rozhodl, že se k předávání už opět vrátí. Laureátem Ceny ČSKH za rok 2021 se tak stal soubor Belfiato Quintet. Kromě diplomů obdržel i obraz od Míly Fürstové, české malířky, ilustrátorky a grafičky, žijící trvale v Londýně. Součástí ceny je i vystoupení souboru, které bude zařazeno do koncertní řady v příští sezóně. Dechové kvinteto Belfiato Quintet tvoří absolventi Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze – Oto Reiprich, Jan Souček, Jiří Javůrek, Jan Hudeček a Kateřina Javůrková. Soubor má už tři alba u vydavatelství Supraphon a získal ocenění na mezinárodních interpretačních soutěžích, například na soutěži ARD v Mnichově, Pražském jaru a Concertinu Praga.

Po tomto slavnostním úvodu už přišli na pódium Veronika a Peter Jarůškovi a Boris Giltburg. Jarůškovy známe jako členy dnes už slavného Pavel Haas Quarteta, jehož byla Veronika dokonce zakladatelkou. Britský hudební časopis BBC Music Magazine zařadil Pavel Haas Quartet mezi deset nejlepších smyčcových kvartet všech dob! Jarůškovi by mohli být spokojeni. K jejich povaze ovšem patří i objevování nového. Poněvadž mezi jejich přátele patří i izraelský klavírista Boris Giltburg, začali se zabývat v posledních letech také skladbami pro klavírní trio. Vznikl tak soubor na té nejvyšší špičkové úrovni, který se už představil na festivalech ve Skotsku, Irsku nebo Rakousku a slyšeli jsme ho i na Dvořákově Praze.

Večer zahájilo Klavírní trio č. 1 B dur Franze Schuberta. Je to skladba plná radosti, která nás přímo zaplaví melodií. Od vzletného tématu v Allegro moderato až po ozvěny vídeňské lidové hudby v Allegro vivace si jednotlivé nástroje předávají témata překypující melodičností. Andante, to je krásná ukolébavka, kterou si předávají jednotlivé nástroje. Andante prochází řadou poetických melodických modulací (ne méně než čtyřmi), aby ve scherzu, hezkém valčíku, opět došlo na dialog jednotlivých nástrojů, živý až rozpustilý a mimořádně vtipný. Celé trio končí nádherně rustikální polonézou. Požadavky na hudebníky jsou enormní. Od každého hráče vyžadují technickou bravuru a absolutní soustředění. Musím říci, že to, co v Schubertově triu B dur předvedli Jarůškovi a Boris Giltburg, byl výkon světové úrovně.

Sergej Rachmaninov napsal své Elegické trio č. 1 g moll jako mladý student, bylo mu teprve devatenáct let. Velkým vzorem mu bylo Klavírní trio a moll Petra Iljiče Čajkovského. Proto hlavním tématem Rachmaninovova tria se stalo hlavní téma první věty tria Čajkovského. Na rozdíl od Čajkovského, Rachmaninovovo trio je jednověté, však je také napsal za pouhé čtyři dny. Jasně v něm lze vystopovat prvky ruské lidové hudby, kozácké veselí, ale i zádumčivou dumku. Ač celé trio je v mollové tónině, rozhodně to není pouhý žalozpěv, byť končí, stejně jako trio Čajkovského, smutečním pochodem, kde klavír hraje hlubokými tóny smuteční pochod a housle s violoncellem se vracejí k hlavnímu tématu. Je neuvěřitelné, jak až orchestrálně to zní, jakou zvukovou bouři dokáží vytvořit pouhé tři nástroje. A přitom na začátku i ke konci znějí jemná pianissima. Není divu, že dochází k pokusům o orchestraci. Ten, kdo slyšel středeční provedení, ví, že to není potřeba. Pouhé tři nástroje vytvořily zvukový obraz tak silný, že zaplnil každičké místečko Rudolfina. Obdivuhodná byla i souhra účinkujících, jako by snad spolu hráli odjakživa. Přidáme-li k tomu ještě skvělou techniku, pak výsledek byl opět oslňující.

Návštěvníci koncertu si rozhodně nemohli stěžovat na jednotvárnost. Po Schubertovi a Rachmaninovovi jsme slyšeli Klavírní trio a moll Maurice Ravela. Ravel se zabýval myšlenkou napsat klavírní trio několik let, ale nakonec se k tomu dostal až během roku 1914 v rodném Baskicku, kam se uchýlil před válkou. Je to dílo vrcholně impresionistické, smyslně barevné, plné disonancí. Je zajímavé, že Ravel sáhl po málo známých formách, jako je pantoum, což je malajská lidová básnická forma, kde jednotlivé verše se navzájem opakují podle velmi přesného předpisu a kterou Ravel převedl do hudebního tvaru ve druhé větě, nebo passacalle, španělská barokní forma ze 17. století s kontrapunktickými variacemi ve větě třetí. Celé trio je vystavěno na proměnlivém rytmu, Ravel zde poprvé experimentuje s polymetrikou a asymetrickým dělením rytmu. V podání Jarůškových a Giltburgově Ravelova hudba okouzlovala vzdušností a emotivností, francouzskou lehkostí, senzitivností. Závěry všech vět navíc překvapovaly svou intenzitou.

Jako přídavek jsme slyšeli Dumku č. VI Antonína Dvořáka, opět v perfektním provedení.

Středeční koncert byl jedním z těch, na které se nezapomíná. Nejen pro výtečnou dramaturgii večera a nádhernou hudbu, ale i pro mimořádný výkon Veroniky a Petera Jarůškových a Borise Giltburga.

Foto: Petra Hajská