„Sopranistku se tak snažily pokořit nesčetné běhavé koloratury, veliké intervalové skoky, dlouhé legátové fráze a mnohé další nástrahy, kterým se však postavila tváří v tvář a nekompromisně je jednu po druhé zdolala.“

„Zpěvačka vynikala od počátku maximálně otevřeným ‚prostorem‘, který zaručoval kulatost tónu, proto ani ty nejvyšší tóny v tříčárkované oktávě nikdy nezněly ostře.“

„Vůči předešlé sonátě zvolil místy i robustnější styl úhozu, který se k napjatému výrazu hodil a podtrhnul tak charakter skladby. Běhy prolínající se do levé ruky zvládal bez tempového zaškobrtnutí.“

Prostory barokního zámku lázeňské obce Bludov nedaleko Šumperku rozezněly v sobotu 15. července melodie Mozartových operních árií a klavírních sonát. S náročným programem vystoupili v pořadí již na desátém koncertu Klášterních hudebních slavností sopranistka Olga Jelínková a klavírista Marcel Javorček. Navzdory vysokým letním teplotám se obecenstvu podařilo zaplnit sál a vytvořit tak účinkujícím tvořivou atmosféru, která je motivovala ke vskutku bravurním výkonům, jež v 18. století předváděla i hraběnka Hortensie von Zierotin, které byl koncert věnován.

Do programu koncertu s názvem Pocta Hortensii von Zierotin zařadila Olga Jelínková se svým klavírním partnerem Marcelem Javorčekem jedny z nejtěžších (ne-li ty nejtěžší) Mozartových operních árií pro soprán, jež komplexně prověří technickou zdatnost každé pěvkyně. Repertoár tedy obsahoval árie náročné jak na samotný hlasový rozsah, tak i na vedení dechu a propojení rejstříků, a to vše jak v pomalém, tak v rychlém tempu. Sopranistku se tak snažily pokořit nesčetné běhavé koloratury, veliké intervalové skoky, dlouhé legátové fráze a mnohé další nástrahy, kterým se však postavila tváří v tvář a nekompromisně je jednu po druhé zdolala. Nakonec úspěšně čelila i nárokům na výrazové a herecké ztvárnění jednotlivých čísel, neboť po sobě většinou následovaly dvě árie rozdílných postav, například Konstance a vzápětí Blondy z opery Únos ze serailu.

Se stejným úspěchem prováděla operní árie svého současníka v 18. století hraběnka Hortensie von Hatzfeld, rozená Zierotin. Důkazem jsou slova z dobových zdrojů v článku Vlasty Reittererové publikovaném v časopise Harmonie: „Tato dáma je zvláštní milovnice, znalkyně a ochránkyně umění, má jeden z nejsilnějších a nejjasnějších hrudních rejstříků, které existují; velkou zběhlost v pasážích, nádherné trylky a krásné způsoby a je vůbec velmi způsobilá pro ušlechtilý zpěv a bravurní árie. Její výkonné umění překračuje v mnohém směru obvyklou diletantskou způsobilost. Byla podle všech zpráv větší umělkyní než zpěvačky a klavíristky, které tehdy veřejně v hudebním světě vystupovaly.“ Navíc se předtím dovídáme, že byla žákyní tehdejších mistrů řemesla.

Posluchači nemuseli dlouho setrvávat v napětí, jaké výkony koncert nabídne. Olga Jelínková pozornost upoutala ihned v první árii „Marten aller Arten“ svým svěže znějícím hlasem, který vlastně zcela kopíroval její příjemnou mladistvou vizáž. To, že je árie plná koloratur, které se sbíhají zároveň s klavírem, ani jednoho z umělců zcela zjevně neodradilo od toho, aby tímto odvážným kouskem odstartovali koncert. Povedlo se jim to navíc přesvědčivě a bez zaváhání; nadšená reakce publika byla brzká. Zpěvačka vynikala od počátku maximálně otevřeným „prostorem“, který zaručoval kulatost tónu, proto ani ty nejvyšší tóny v tříčárkované oktávě nikdy nezněly ostře. Navíc jí tón stoprocentně „držel v jednom místě“, díky čemuž si s ním mohla libovolně pohrávat. Naprosto přesnou intonaci k tomu zajistila vycizelovaná dechová opora. Ze stejné opery Únos ze serailu vzápětí zazněla árie Konstanciny komorné Blondy „Welche Wonne, welche Lust“, do níž pěvkyně musela vložit poněkud jiný charakter, což se jí výtečně dařilo díky místy více parlandovému charakteru zpěvu. Ve svižném tempu klidně přidechovala a vzniklé minipauzy oddělující pěvecké fráze velice citlivě vyplnil svou hrou pianista, posluchač tak nabýval uspokojujícího pocitu neustále plynoucí hudby.

Po dvojici árií následovalo vždy krátké klavírní sólo v podobě prvních vět tří různých Mozartových sonát v podání Marcela Javorčeka, umělce, v jehož biografii na sebe upozorňují četné zahraniční a dokonce i mimoevropské koncertní zkušenosti. V Sonátě C dur, KV 330 prokázal především smysl pro celek, jednolité plynutí hudby ve stabilním tempu s pravidelnou pulzací. I proto se pravděpodobně rozhodl obecně méně oddělovat jednotlivé fráze. Kontrastní úseky tak však svůj náboj neztratily, pouze se jejich těžištěm stala dynamika. Důležitým faktorem kvality hry u klavíristů je vždy neodmyslitelně také nástroj a poté i čas, který měli před koncertem na seznámení se s ním. Javorček se s klavírem v sále seznámil evidentně minimálně uspokojivě, především s jeho mechanikou. Projevilo se to na úhozu, který dle charakteru hudby muzikálně střídal.

Po dramatickém recitativu přišla na řadu stejně oblíbená jako náročná árie hraběnky Rosiny z Figarovy svatby „Dove sono i bei momenti“. Pro první sebelítostivou část zvolili interpreti požadované klidné tempo, které však při druhém opakování nepatrně ztrácelo napětí, naštěstí jej ale záhy vystřídal hybný závěr. Kontrastem poté zazněla Zuzanina lišácky svůdná árie „Deh vieni, non tardar“, která představuje pro tak zkušenou pěvkyni, jakou je Olga Jelínková, vskutku oddechovou záležitost. Svůdně si pohrávala se zabarvením nízkých poloh, několikrát ozdobila melodii obalem a konce frází svým sympatickým muzikálním doposlechnutím žadonily o pozornost. Mezi Mozartovými klavírními sonátami nalezneme všehovšudy pouze dvě v mollové tónině. První větu jedné z nich, Sonáty a moll, KV 310, té, kterou Mozart napsal po smrti své matky, do programu zařadil Javorček. Působivě si hned v hlavním tématu vychutnal vzlykavé harmonie a perfektně tak navodil atmosféru celé skladby, kterou přednesl ve velmi rychlém tempu. Vůči předešlé sonátě zvolil místy i robustnější styl úhozu, který se k napjatému výrazu hodil a podtrhnul tak charakter skladby. Běhy prolínající se do levé ruky zvládal bez tempového zaškobrtnutí. Místy však již rychlost pokoušela jeho možnosti.

Již při vstupu do sálu se Jelínková octla v roli Elektry z opery Idomeneo. Árie „Mea culpa – Estinto e l’Idomeneo? … Tutto nel cor vi sento“ jí umožnila maximálně využít zvukový potenciál hlasu, oblíbený to princip leckteré sopranistky. Javorček její dramatizaci ještě umocnil a společně docílili efektního zakončení v podobě silného forte. V této skladbě se zpěvačka navíc vyznamenala opravdu precizně zvládnutými velkými intervalovými skoky.

Uvolnění přinesla Sonáta B dur, KV 333 s rozkošným hlavním tématem. Poté následovaly poslední dvě árie z Dona Giovanniho, a sice „Mi Tradi Quell’alma Ingrata“ Donny Elvíry a „Or sai chi l’onore“ Donny Anny. První z nich zaujala ryze romantickou interpretací úvodu. Při druhé z nich bylo zřejmé, že zpěvačce po hodinovém pění již docházejí síly – nebylo divu: náročný repertoár, horko a vydýchaný vzduch v sále… Zřejmě hněv a odhodlání, o kterých zpívala, jí dopomohly se vzepřít docházejícím silám a triumfální výkon dovést do zdárného konce.

Letošní sedmnáctý ročník Klášterních hudebních slavností neúnavně pokračuje v úspěšné přehlídce plejády nejen českých špičkových umělců, jakými jsou klarinetistka Anna Paulová, operní pěvec Adam Plachetka nebo dnes zmíněná Olga Jelínková a Marcel Javorček, ale i předních souborů, jako jsou PhilHarmonia Octet Prague nebo Czech Ensemble Baroque Orchestra. Mnozí další ještě vystoupí na zbývajících sedmi koncertech, nejdříve však 27. července v Jeseníku Doležalovo kvarteto se sólistkou Terezou Mátlovou.

Foto: Klášterní hudební slavnosti / Jiří Kučera