„Režisér Stefan Herheim přistoupil k inscenaci s fantazií a s humorem, okořeněným poněkud absurdními špílci, které však nepřekročily rámec laskavého nadhledu.“

„Dirigovala Giedrė Šlekytė, potlačila janáčkovskou dravost a úsečnost, vyzvedla poetiku a lyričnost hudby a dala jí široké fráze a měkkost a současně hravost.“

„Hvězdami večera je liščí pár, Bystroušku zpívá Mélissa Petit, Lišáka Zlatohřbítka česká mezzosopranistka Jana Kurucová.“

Opera Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky je ve Vídni inscenována dost často. Z poslední doby připomeňme velkou pohádkovou inscenaci režiséra Otty Schenka, která se hrála ve Státní opeře v roce 2014. O tři roky později, v roce 2017, byla realizována umělecká instalace v Musikvereinu, kdy se za Cleveland Orchestra, který dirigoval Franz Welser-Möst, promítaly obrazy z přírody a Lišku zpívala Martina Janková. Nyní se Bystrouška prohání ve Vídni opět, tentokrát jde o inscenaci souboru Theater an der Wien. Kvůli rekonstrukci objektu divadla byla zvolena pro jejich provoz náhradní lokace, v hale E Museums Quartiere. Vzniklo tam pozoruhodné představení, oscilující mezi operou, loutkovým divadlem a muzikálem.

Jak se dělá opera v industriálním prostředí, to si nedávno vyzkoušela i Janáčkova opera v Brně, když musela ze stejného důvodu realizovat své inscenace v hale brněnského výstaviště. Proto mne atmosféra místa v Museums Quartier nepřekvapila, snad jen to, že prostor měl velmi dobrou akustiku a pěvce bylo dobře slyšet i přes orchestr, byť se srozumitelností to bylo různé. Jak by ne, v obsazení byly jen dvě Češky, pro ostatní byla čeština nejspíš noční můrou, přesto se s ní všichni vyrovnali se ctí. Premiéra představení byla 15. října a já jsem sledovala třetí reprízu, která byla uvedena v sobotu 22. října 2022.

Režisérem představení byl Stefan Herheim, norský operní režisér, který je od této sezóny rovněž intendantem operní scény Theater an der Wien. Odpověď na otázku, proč zvolil právě Janáčkovu operu Příhody Lišky Bystroušky (Das schlaue Füchslein), vyjádřil v programu k opeře: „Janáček přinesl světu panteistické dílo, ve kterém je smíření jednotlivce se sebou samým a se smrtí předpokladem pro vytvoření přátelského soužití. Jeho umění klade most mezi přírodu a kulturu a uvolňuje jejich antagonistické vztahy, které ničí naši civilizaci.“ Tento filosofický přístup režisérovi však nebránil v tom, aby přistoupil k inscenaci s fantazií a s humorem, okořeněným poněkud absurdními špílci, které však nepřekročily rámec laskavého nadhledu.

Pro ztvárnění prolínání světa zvířat i dětí zvolil jako nosnou linii práci s loutkou, i když jen s náznakem. Jednající zvířata i děti mají nasazené hlavy, případně ohony, což velmi zdařile, díky precizní práci herců s loutkou, ilustruje jednající faunu. Liščí hlavu drží Bystrouška v ruce a pracuje také s mohutným ohonem, následně odhalí celé tělo a je v liščím kožichu, s krásnými rusými vlasy. Lišák se naopak při námluvách představuje jako elegán ve světlém obleku, s kloboukem a cigaretou, odhaluje se pak a je ve stejném kožíšku jako Bystrouška. Příhody, které zažívá Bystrouška, běží na jevišti v rychlém sledu s humorným nadhledem, který se nevyhýbá naturalismu. Přiznání Bystroušky odhalí velké břicho, po efektní svatbě přichází porod před všemi, Lišák vytahuje z jejího těla liščata a hází je mezi přihlížející sbor a balet. Ten je pojat poněkud nepochopitelně, je to sbírka všech možných postav z oper a baletů, v nádherných kostýmech. Jago škrtí Desdemonu, vedle tančí umírající labuť a dál se vzájemně vraždí další operní postavy, které ale splývají, jestliže se divák soustředí na liščí dvojici. Snad je to připomenutí, že Bystrouška není nic jiného než další divadelní pohádka?

Povedený je už úvod, kdy před představením postává v hledišti menší chlapík v bílém obleku a slamáku s hůlkou, jako by vypadl z oka Leoši Janáčkovi. Je to komická, bojácná, mimická postava, která předčasně rozhrnuje oponu a vstupuje na jeviště do situace, kdy se všichni připravují a na jevišti je ještě pracovní zmatek. Pantomima, která se rozehrává, soubor versus Leoš Janáček, je ale poněkud nadbytečná. Postupně se rozehrávají situace, které jdou v rychlém sledu s lehkostí a pěvci si užívají hereckých akcí. „Dostaneme bóřku“ zpívá Revírník v podání Milana Siljanova sytým barytonem, z postavy Janáčka se stává v podání Ya-Chung Huanga Rechtor se znělým tenorem a je to i nadále spiritus agens celé inscenace. Převtěluje se dál a je z něho Lapák, Kohout, Komár i Datel. Poslední z trojice kumpánů, Farář a současně i Jezevec, zazněl v podání Levente Pálla, který vládne pohodovým basem a dokáže i dojmout publikum svým osudem. Hospodský Pásek je nestandardně mladý hoch Zacharias Galaviz a paní Páskovou, Revírníkovou, slepici Chocholku a současně i Sovu si s překvapivou skvělou komikou s chutí zahrála a zazpívala česká mezzosopranistka Alžběta Vomáčková. Zajímavou postavu stvořil představitel Harašty Marcell Bakonyi, je úlisný a vychytralý a rána z pušky pro Bystroušku mu vyjde jen náhodou, když se o ni tahá s Revírníkem. Hvězdami večera je liščí pár, Bystroušku zpívá francouzská pěvkyně Mélissa Petit, propůjčila jí zvonivý, jasný soprán a mladistvou hravost a liščí prohnanost. Lišáka Zlatohřbítka zpívala slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová a dala mu pevný a plný hlas a eleganci.

Inscenaci si užívali nejen pěvci, ale i ostatní inscenátoři. Vedle režiséra to byla zejména scénografka Silke Bauer. Připravila několik překvapivých artefaktů, které režisér rozehrál a někdy jimi i šokoval. Stavba obrovské modré vážky na scéně hned v úvodu byla jen na okraj. Kýčovitý srpek měsíce, který se vznášel nad jevištěm, to bylo pozorovací stanoviště nejprve Janáčka a poté i Bystroušky, která sledovala člověčí akce z výšky. Postavy z oper měly krásné klasické kostýmy, jejichž autorkou byla Doris Maria Aigner. Ty postavy se následně navzájem vraždily a jejich mrtvoly pokryly jeviště. Pak je přijel uklidit obrovský žací stroj, který řídil Janáček a jehož žací lišty byly tvořeny notovou osnovou s notami. Tento stroj později řídí i Bystrouška a najíždí s ním proti Haraštovi a Revírníkovi. Nejvíc kontroverzní byla pro mne figura lidské postavy stažená z kůže, kterou přivezl Harašta na vozíku tvaru rakve, a z kontextu to měl být zajíc – natažené. On a Revírník z něho oddělovali svaly, které později našel na zemi Janáček a mačkal z nich krev na svůj bílý oblek. Smysl tohoto počínání byl velmi diskutabilní.

Výtvarně dobře působil otevřený velký model srdce, který natírala Pásková a Rechtor (Janáček) se do něho posadil a ztratil se v něm. Poslední obraz, apoteózu Revírníka „Je to pohádka, či pravda?“, posunul režisér do jiné roviny, než se dosud hrál. Využil vzpomínku Revírníka na mládí, přivedl na jeviště i mladou paní Revírníkovou a udělal z nich mladou miliskující se dvojici. Žabáček sem proto přišel bez kontextu, ale čisťounkým a lehce se nesoucím hláskem zazpíval své „Toto jsem nebyl já, to byli dědóšek…“

Hudebně představení připravila a dirigovala Giedrė Šlekytė, mladá litevská dirigentka. Potlačila janáčkovskou dravost a úsečnost a vyzvedla poetiku a lyričnost hudby, dala jí široké fráze a měkkost a současně hravost, zejména v obrazech lesa či svatby. Inscenace tím dostala vzlet a tanečnost, což doplnilo režisérův inscenační záměr. V publiku se o přestávce ozývaly hlasy, zda jde ještě o operu, nebo jestli je to moderní muzikál. V každém případě to bylo hudebně dobře připravené i provedené představení a za inscenačním vizuálem hravých, ale i šokujících akcí se skrýval hluboký filosofický smysl o propojení člověka s přírodou a o jejich vzájemné nepostradatelnosti. Publikum evidentně záměr pochopilo a odměňovalo inscenátory nadšením a ovacemi. Liška Bystrouška zase jednou nad těmi lidmi zvítězila.

*******

Foto: Monika a Karl Forsterovi