I když Praha ohňostroje na většině území města zakázala (mimochodem, naprosto chvalitebně), Václav Luks a Collegium 1704 se rozhodli toto nařízení porušit a k tomuto činu si přizvali komplice, izraelského sopranistu Maayana Lichta. Ve vršovickém Vzletu uspořádali ohňostroj barokní, nečekaný, neprobádaný, pro mnohé zcela neznámý, ale především naprosto úžasný!

Sopranista Maayan Licht v našem rozhovoru zmínil několik zásadních poznámek, které mi pomohly lépe porozumět úternímu večeru. Tou první – a zcela klíčovou – bylo, že během studií strávil celých pět let výhradně hlasovými cvičeními a teprve poté se pustil do budování repertoáru. Na jeho technice je to znát okamžitě: hlas má pod naprostou kontrolou, technicky dokonale zvládnutý, a právě skrze tuto jistotu dokáže předávat i mimořádně silnou emoční intenzitu.

Druhou informací bylo jeho přesvědčení, že barokní hudba je tou nejlepší vůbec – hudbou, kterou by měl každý poslouchat a milovat. Z každé fráze Lichtova projevu byla tato zamilovanost a oddanost baroknímu repertoáru zřetelně cítit.

Třetí poznámka byla neméně výmluvná: Licht sám sebe označil za extroverta, který neumí na pódiu nabídnout nic menšího než maximum. A právě maxima se publiku v úterý dostalo – možná až v míře, na kterou ani nebylo připraveno. Lichtův barokní afekt působí zcela organicky, jako by na scéně nic nehrál ani nepředstíral. Pokud to pro některé konzervativnější posluchače či inscenátory může být „za hranou“, je to spíše jejich ztráta.

V úterý žádné vnímání za hranou nebylo, ostatně už samotné přijetí Maayana Lichta na pódiu vršovického Vzletu bylo velkolepé: publikum bouřlivě jásalo snad podobně, jako když se na scéně kdysi objevoval Farinelli, za jehož moderní obdobu je Licht někdy považován. Je třeba připomenout, že šlo o jeho debut v našem hlavním městě a že značná část fanoušků dorazila z velké dálky, aby si jeho umění znovu vychutnala. O to silnější musel být zážitek pro ty, kteří jej slyšeli zpívat vůbec poprvé. Zde by bylo možné tuto reflexi klidně uzavřít – protože cokoliv dalšího by už snad bylo nadbytečné.

Václav Luks se svým Collegiem 1704 zahájili večer krátkou předehrou k Händelově Alcině, dílu, s nímž mají bohaté zkušenosti – uvedli je scénicky a s velkým úspěchem i u nás, v Národním divadle v Brně. Poslouchat jejich procítěnou, technicky vytříbenou hru bylo potěšením. Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že prostor Vzletu této hudbě přece jen zcela nesvědčí, respektive že akustika sálu není pro barokní zvukovou jemnost ideální. Tento pocit mě ostatně provázel po celý večer, byť jde spíše o drobnou výtku. Předehra však i tak zapůsobila jako energeticky vydatný předkrm k bohaté hudební hostině, která měla teprve následovat.

Maayan Licht se následně představil dlouhou lyrickou árií Nel già bramoso petto z opery Ifigenia in Aulide Nicoly Porpory (1686–1768). Jeho hlas není objemný, avšak už od prvních tónů z něj vyzařuje ušlechtilost, jemnost a technická virtuozita. Zní spíše jako jeden z nástrojů orchestru než jako sólista stojící proti němu – a právě tato organická soudržnost přinesla posluchačům mimořádně harmonický a kompaktní zážitek.

Jako druhou árii přednesl sopranista Gelosia, tu già rendi l’alma mia z Vivaldiho opery Ottone in Villa. Tolik barokních fines, tolik jemných ozdob a ve výškách tóny nesené na zdánlivě nekonečném dechu! A především: v Lichtově podání nemá posluchač pocit, že je svědkem něčeho nepřirozeného či manýristického. Jeho zpěv v souhře s orchestrem vyzníval naprosto, autenticky a samozřejmě.

Také v dalších áriích nás Licht potěšil svou muzikálností a oblíbenými trylky – tématem, jemuž se věnoval i ve své absolventské práci. V Händelově árii Un pensiero nemico di pace z oratoria Il trionfo del Tempo publiku servíroval jednu koloraturu za druhou v téměř děsivém tempu, přičemž mu zdatně sekundovaly „ďábelské“ smyčce orchestru. První část večera, věnovaná operním áriím, uzavřela skladba Son qual nave z Händelovy opery Artaserse, během níž ve Vzletu naplno propukly pravé barokní hudební bakchanálie.

Druhá část večera byla věnována hudbě sakrální. Nejprve zazněla Händelova Salve Regina, kterou bohužel publikum několikrát přerušilo potleskem – podobně jako i mezi větami orchestrálních skladeb: Vivaldiho Koncertu c moll pro smyčce a Sinfonia a quattro c moll od Františka Xavera Richtera – v obou dílech Collegium 1704 potvrdilo svou pověst předního evropského tělesa hrajícího na dobové nástroje. V Salve Regina Licht opět manifestoval svou dokonalou techniku a dlouhá, pečlivě vedená legata, přesto mi připadalo, že byl tentokrát o kapku méně přesvědčivý. Některé přechody mezi rejstříky mohly být kulatější a jako by mu scházela energie, kterou měl v jiných částech programu doslova na rozdávání. Zda šlo o volbu repertoáru, či spíše o nedostatek zkoušek, nedokážu posoudit. Na to, že v Praze zpíval v hlasové indispozici – k čemuž se opakovaně přiznal i na sociálních sítích –, šlo o výkon velmi úctyhodný. Hlavní část koncertu byla zakončena slavným Mozartovým motetem Exsultate, jubilate, které Licht zazpíval celé, nikoli pouze závěrečné Alleluia, jak bývá na koncertních pódiích častější.

Bouřící publikum umělci potěšili dvěma přídavky, opět z pera mistra Händela. Prvním byla árie Lascia ch’io pianga z opery Rinaldo, natolik známá, že posluchačům nabídla možnost srovnání na té nejvyšší úrovni. Sólista – po vzoru slavných mezzosopranistek – do ní přidal nepředepsané ozdoby a znovu prokázal, jak hbité a tvárné hlasové prostředky má. Druhým přídavkem byla árie Kleopatry z opery Giulio Cesare in Egitto (operu mimochodem uvedlo v loňské sezóně Národní divadlo moravskoslezské). Maayan Licht se svěřil, že by si tuto roli jednou rád zazpíval v plnohodnotné operní produkci, jako vyloženě travesti úlohu. Že by ji zvládl, přesvědčil publikum dokonale – a bez viditelné námahy. 

Během takových koncertů je třeba neustále připomínat, že umění kastrátů, jakkoliv obdivuhodné, bylo vykoupeno dvojím ohromným utrpením. Jednak kastrace chlapců představovala neobyčejně riskantní a složitý zákrok, který mnozí vůbec nepřežili. Druhým faktem je, že vedle několika legendárních jmen, jako byli Farinelli, Cusanino či Caffarelli, existovaly tisíce a tisíce provinčních kostelních pěvců se znetvořenými těly a životy poznamenanými nenapravitelným zásahem do přirozeného vývoje; nedostatek testosteronu mimo jiné vedl k nadměrnému růstu končetin a dalším fyzickým deformacím. Během 18. století bylo v Itálii takto zmrzačeno až půl milionu chlapců – jen proto, že církev považovala zpěv dívek během liturgie za nežádoucí. Z této premisy se pak zrodila fascinace mužskými vysokými hlasy, které s nadšením využívali téměř všichni skladatelé této doby.

Když svět na začátku 20. století začal znovu objevovat barokní operu, přirozeně chyběly hlasy, které by tento repertoár dokázaly autenticky interpretovat. Kastrátské role se zčásti z nutnosti přepisovaly pro barytony (snad aby muž zněl mužněji), většinou s rozpačitým výsledkem. Tato praxe se bohužel někdy uplatňuje dodnes. Až koncem 20. století se začali objevovat kontratenoristé, kteří se této hudbě věnovali s jistými limity danými samotnou povahou hlasu. Teprve s nástupem takzvaných sopranistů však získáváme konkrétnější představu, jak tyto party mohly znít v době svého vzniku.

Než jsem Maayana Lichta slyšel zpívat poprvé, domníval jsem se, že jeho raketový vzestup – na operní scéně se pohybuje teprve tři roky – je zčásti dílem sociálních sítí, kde má statisíce sledujících, a zčásti i tím, že v tomto oboru existuje jen minimální konkurence. Trocha pravdy na tom jistě bude, nicméně největší zásluhu na jeho renomé má především jeho mimořádná technika, disciplína, muzikálnost, obrovský talent a zjevná, hluboká láska k barokní opeře.

Foto: Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp