„Eleonora Buratto oslnila publikum technickou brilancí i emotivní hloubkou.“

„Jonathan Tetelman si posluchače získal výrazovou přesvědčivostí.“ 

„Nesmírně poutavá interpretace…“

Když se šéfdirigent a umělecký ředitel Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko před lety rozhodl provést s filharmoniky poprvé v historii tělesa nejslavnější veristickou operu Giacoma Pucciniho Madama Butterfly, postavil orchestrální hráče před náročnou výzvu. Dílo se totiž rozhodl provést nejdříve při operním představení v Baden-Badenu a až poté koncertně v Berlíně. Druhé zmíněné se uskutečnilo 25. a 27. dubna v domovském sále orchestru.

V německé metropoli neustále rezonuje téma konfliktu různých kultur, stejně jako společenská otázka lidského utrpení skrze nespravedlnost. Tato klíčová dramaturgická hlediska ve vztahu ke koncertnímu uvedení opery Madama Butterfly akcentovalo vedení Berlínských filharmoniků. Dlouholetý dramaturg Bavorské státní opery Malte Krasting, který již řadu let spolupracuje s šéfdirigentem Kirillem Petrenkem na přípravě hudebně dramatických projektů, vyzdvihl ve svém odborném textu i pozoruhodný Pucciniho pohled na japonskou hudbu, kterou se nechal italský skladatel inspirovat.

Operu Madama Butterfly uvedli Berlínští filharmonikové letos na jaře poprvé ve své historii, nejdříve u příležitosti slavnostního zahájení tradiční velikonoční přehlídky Osterfestspiele v Baden-Baden, kde se 12. dubna uskutečnila její premiéra. Dílo inscenoval italský režisér Davide Livermore, přičemž na inscenaci se podílel i Český filharmonický sbor Brno, který připravil sbormistr Joel Hána. V Berlíně zazněla Madama Butterfly ve Velkém sále berlínské Filharmonie koncertně ve dnech 25. a 27. dubna 2025 s přizvaným sborem Rundfunkchor Berlin vedeným nizozemským sbormistrem Gijsem Leenaarsem.  

Počátky třetí nejhranější Pucciniho opery se datují ke skladatelově návštěvě významné činoherní scény Duke of York‘s Theatre v Londýně, kde 21. června 1900 zhlédl jednoaktovou hru Madama Butterfly: A Tragedy of Japan amerického dramatika Davida Belasca. Jednalo se o adaptaci novely jeho krajana Johna Luthera Longa. Puccini se tehdy velice nadchl nad příběhem mladé gejši Cio-Cio-San, kterou v divadle ztvárnila Evelyn Millard. Vzápětí se rozhodl složit stejnojmenné hudebně dramatické dílo, k němuž libreto v italštině napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Světová premiéra opery Madama Butterfly se uskutečnila 17. února 1904 v Teatro alla Scala v Miláně, kde dílo nastudoval Cleofonte Campanini. Hlavní roli Cio-Cio-San ztvárnila tehdy sopranistka Rosina Storchio a Benjamina Franklina Pinkertona tenorista Giovanni Zenatello. Když na nedostatky opery o dvou jednáních upozornil po jejím nezdaru nakladatel Pucciniho děl Giulio Ricordi, skladatel se rozhodl kompozici revidovat a rozdělit na tři jednání. V novější podobě se premiéra uskutečnila 28. května 1904 v Teatro Grande v Brescii a tam už opera dosáhla velkého úspěchu.

Velké ovace sklidilo v německém hlavním městě 27. dubna 2025 i koncertní provedení opery v podání Berlínských filharmoniků, kdy šéfdirigent a umělecký ředitel světoznámého orchestru Kirill Petrenko dokázal vtisknout dílu velmi koncentrovanou a dramaticky mnohovrstevnatou koncepci. Interpretace opery byla nesmírně poutavá v proměnách své intenzity. Nejen v pěveckých výkonech představitelů rolí, ale i u maestra Petrenka a orchestru byl znát velký vklad předchozího uvedení díla v Baden-Baden za účelem uvedení na velikonočním festivalu. Triumfální úspěch si v Berlíně vydobyla představitelka Cio-Cio-San, vynikající italská sopranistka Eleonora Buratto, která Pucciniho roli mladé gejši nastudovala ve své kariéře již počtvrté, přičemž poprvé ji ztělesnila v Metropolitní opeře v New Yorku. Tragická opera, jejíž děj se odehrává na počátku 20. století v japonském městě Nagasaki, kde si důstojník amerického námořnictva Benjamin Franklin Pinkerton (Jonathan Tetelman) koupí od dohazovače Gora (Didier Pieri) za sto jenů gejšu Cio-Cio-San, zvanou Butterfly, jež se brzy do svůdného důstojníka zamiluje a nechá se s ním oddat, aniž by tušila, že pro svého nastávajícího znamená jen pouhé záletné a nezávazné dobrodružství, strhla posluchače v Berlíně obdivuhodnými výkony – nadhledem dirigenta, proměnami široké škály dynamiky i niterně hravým citem Kirilla Petrenka, orchestru i řady pěvců pro veristický styl.

Excelentní výkony podali vedle sopranistky Buratto i americký tenorista Jonathan Tetelman, řecký barytonista Tassis Christoyannis v roli konzula Sharplesse a italská mezzosopranistka Teresa Iervolino, která zpívala gejšinu služku Suzuki. Eleonora Buratto oslnila publikum technickou brilancí i emotivní hloubkou, Jonathan Tetelman si získal posluchače výrazovou přesvědčivostí, barvitým témbrem i pasážemi plnými lyrických odstínů. Christoyannis zaujal procítěným výkonem i proměnlivou barvou hlasu, Iervolino noblesou a elegantně kulatým, zvučným tónem. Ve fázi gradace příběhu si srdce návštěvníků našla i mladá moldavská mezzosopranistka Lilia Istratti zpívající Kate, novou Pinkertonovu manželku, s níž se důstojník vrátil po čase z USA do Nagasaki. Po jejich společném a pro Cio-Cio-San překvapivém návratu s požadavkem vzít si gejšino a Pinkertonovo dítě k výchově do Ameriky, vyzněl závěr se spácháním sebevraždy Cio-Cio-San způsobem seppuku symbolicky. Pozoruhodné byly v průběhu opery i herecky – vnitřně, v mimice i gestech – rozehrané kontrasty mezi japonskou a americkou mentalitou. Vedle inspiračního vlivu japonskou hudbou vyzněla půvabně i dramatičtěji mnohokrát obměňovaná citace hymny USA.

Maestro Petrenko kulminoval intenzitu tentokrát se zcela výjimečnou ostrostí znění pouze ve vrcholně bolestných momentech, které efektně ozvláštnil i prostřednictvím kratičkých pauz. Ostatně, čistě orchestrálních pasáží využíval Puccini výhradně k dosažení konkrétních nálad, jeho častým divadelním efektem pak byla náhlá – obrazná i hudební – změna situace. Kolorit Dálného východu zůstal k poslechu v náznaku, nenarušujícím osobitý Pucciniho styl – efektní je užití paralelních kvart a kvint, celotónových stupnic a alterovaných akordů. Příjemné bylo vnímat, jak skladatelovy melodické invence směřují ke svému vrcholu a jak se dílo ve své interpretaci organicky rodí.

Koncertní provedení opery ještě umocnilo dojem strhujícího komorního dramatu. Z pohledu posluchačů výrazně přispělo ke skvělé koncentraci i aranžmá všech pěveckých sólistů, zpívajících nejen před orchestrem, ale i z bočních stran nebo i za orchestrem, kde byl klasicky umístěn také sbor. Všichni pěvci byli přítomni na jevišti nejčastěji jen ve chvílích, kdy si kompozice vyžádala jejich účinkování v opeře.

Pucciniho bohatou melodičnost, detailně spjatou s dramatickým příběhem a psychologií postav, inspirovanou impresionismem a koloritem Dálného východu, akcentoval maestro i prostřednictvím výrazných leitmotivů, přičemž se soustředil nejen na vystižení detailů v orchestrálních sekcích, ale i niternou gradaci děje prokomponovaného hudebního dramatu. Krásné sólové výkony podali z obou přítomných koncertních mistrů orchestru zejména první z nich, houslový virtuos Noah Bendix-Balgley, a ze sekcí dechových nástrojů první flétnista Emmanuel Pahud a první hobojista Jonathan Kelly.

Foto: Bettina Stöß