KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Madama Butterfly v rakouském Linci nezemře  english

„Brucknerův orchestr je pro mne vždy zárukou zážitku, jaký se v operních divadlech slýchá vzácně, slavné Intermezzo vyznělo výborně, plasticky ve frázování, s ohromnou šíří dynamiky. Bravi.“

„Takzvaná moderní režie to trochu přehnala. Chce příběh vyprávět z perspektivy titulní role, japonská exotika je odsunuta jako klišé, Cio-Cio-San nezemře. Vše je jednou poprvé…“

„Pěvecké obsazení přináší kvalitní výkony, Linec má dnes 18 interních sólistů čili obešel se ve druhém obsazení zcela bez hostů.“

Rakouské Musiktheater Linz uvedlo 7. prosince u příležitosti 100. výročí Giacoma Pucciniho nové nastudování jeho opery Madama Butterfly pod taktovkou dirigenta Patricka Langa, v režii Isabel Ostermann. Inscenace nezklame vynikajícím výkonem skvělého Brucknerova orchestru, výborným hudebním nastudováním dirigenta a velmi kvalitními pěveckými výkony. Otazníky ovšem vyvolává jevištní ztvárnění díla. Reflexe je psána z první reprízy 12. prosince.

Madamu Butterfly zajisté netřeba opernímu divákovi představovat. Tato světově proslulá opera patří, výstižným termínem německého muzikologa Kurta Honolky, mezi takzvané „trvalky“, tedy díla, která zůstávají téměř neustále v kmenovém repertoáru divadel. Počítáme jich zhruba třicet, přičemž právě Butterfly náleží k nejpřednějším. Dle statistik zaujímá mezi operami sedmé místo v hranosti na světě (tyto statistiky nemám rád, ale existují, tak sděluji jen pro úplnost).

Značnou zásluhu má na úspěchu díla hudebního veristy Giacoma Pucciniho také duo jeho kvalitních libretistů – Luigi Illica a Giuseppe Giocosa. Illica (1857–1919) zároveň načrtl půdorys scén, dal jim finální, vycizelovanou podobu. Puccini má tedy v ruce mistrovské libreto, avšak nezapomínejme, že na něm osobně intenzivně spolupracoval. Nebývale silná spolupráce mezi skladatelem a oběma libretisty zde dosahuje excelentní podoby. U Pucciniho ovšem vůbec nenarazíme na u oper často známý nepoměr mezi výtečnou hudbou a špatným libretem. 

Pucciniho postavy jsou životné, pohybují se po jevišti nenuceně, mají přirozené dialogy, jaké nenacházíme u řady oper jeho předchůdců. Pro českého diváka je zajisté zajímavým faktem, že právě Pucciniho opery pokládal Leoš Janáček pro sebe za vzor operního dramatu na jevišti. Butterfly obdobně jako Mascagniho Sedláka kavalíra oceňoval Janáček vysoko. Však lze také snadno vliv verismu v jeho operních dílech objevovat. 

Snad je dobré rovněž vzpomenout v záplavě letošních výročí, že si připomínáme 100 let od úmrtí Giacoma Pucciniho (1924), ale také 120 let od premiéry Madamy Butterfly (premiéru měla roku 1904). Náleží tedy již k hudbě 20. století.

Po mnoha zhlédnutých ztvárněních slavného díla jsem v rakouském Linci zaznamenal inscenaci Butterfly, která je vpravdě originální, jenomže ne zrovna v kladném smyslu slova. Moderní (spíše bych řekl módní) režie mne nepřesvědčila. A dle ohlasů na repríze 12. prosince nepřesvědčila příliš ani rakouské publikum. 

Německá režisérka Isabel Ostermann pojala populární dílo bez vymezení času, odmítá konkrétněji určit dobu děje. Chce příběh vyprávět z perspektivy titulní role Cio-Cio-San, japonskou exotiku odsunout, údajně coby klišé, čímž se ovšem Pucciniho hudba se všemi důslednými a perfektně propracovanými leitmotivy ocitá trochu ve vzduchoprázdnu. Na jevišti se nám objeví syn Butterfly, ovšem 14letý. Mezera tří let mezi dějstvími, vytčená libretem (Pinkerton má být v Americe tři roky), je podivuhodná – vždyť Cio-Cio-San bylo při svatbě 15 let, jak sama v textu oznamuje. Tento syn – již v pubertálních letech – ve finále odejme matce nůž, zabrání jí v sebevraždě, hlavní postava je tak odsouzena žít dál v obrovském životním traumatu.

Americký „yankee“ Pinkerton coby námořní důstojník postrádá v pojetí kostymérky Julie Burkhardt jakoukoliv obvyklou uniformu či její náznak, jeho jakýsi rekreační či sportovní oděv překvapí. Můžeme obdobné nosit všichni, dnes nebo před dvaceti lety. Sbor ve výstupu prvního dějství (poté už zpívá jen za scénou) zaujme oblečením snad z dvacátých let minulého století, ve stylu westernů. Působí však v dané situaci – vzhledem k charakteru Pucciniho hudby – spíše bizarně. Zvolenou barvou je zde červená, černá a bílá. Japonská exotika je opravdu opuštěna, jak ostatně režisérka avizovala. Goro je oblečen efektně, v západním střihu. Kdepak nějaký japonský dohazovač! Proč zrovna vždy reprezentativní konzul Sharpless chodí v tak nevzhledném oblečení, jímž pranic konzula nepřipomíná, toť otazník.

Scéna Sabine Mader nám představuje jeviště v minimalistické koncepci, prakticky holé, s bílými stěnami, inspirace japonskou exotikou vůbec žádná, zřetelně cílená. Scénografie vždy úzce spolupracuje s režisérem, to ani jinak nejde. Video na pozadí ukazuje mořské vlny, což je dobrý leitmotiv, ovšem ve velkém milostném duetu vidíme medúzy, v době slavného orchestrálního intermezza se zde myjí ruce a nohy. To je orchestrem skutečně nádherně zahrané, tak vnímám video v daný moment jen matně, spíše jako zbytečné. 

Ve druhém dějství se nám objevuje nebývale mnoho kancelářských lamp a stolních lampiček (mohu prakticky stejnou lampičku inscenaci darovat), to vše jsou eufemisticky řečeno „zajímavosti“, které ale s Pucciniho hudbou vůbec nekorespondují. 

Proti tomuto všemu byla linecká inscenace Verdiho Rigoletta z roku 2017 v pojetí režiséra Andrease Baeslera s Donaldem Trumpem, stylizovaným do role Vévody z Mantovy, odehrávající se v newyorské Trump Tower pouhou humornou idylkou… Tehdy byli rakouští kolegové režií s Trumpem dosti pobouřeni, já jsem ji ale toleroval, protože byl Vévoda zazpíván hostujícím pěvcem mimořádně znamenitě.   

Režie a scénografie není zjevně silnou stránkou nové inscenace Pucciniho slavné opery, naznačil jsem její problémy jen z části. Odstřihnout právě Butterfly zcela od Japonska, jeho exotiky a pevných dobových obyčejů, znamená odstřihnout se také od hudby, která byla Puccinim stvořena geniálně jako charakterizace prostředí. Pro mne osobně není po mnoha od dětství viděných Butterfly problém strávit jakoukoliv režii, ale co divák, jenž zhlédne titul poprvé a naposledy (což je i časté), jaký obraz o díle mu zůstane? V tom osobně vidím hlavní problém těchto experimentů.

Naštěstí hudební nastudování i pěvecké výkony přinášejí odlišný obraz. Dirigent Patrick Lange je umělcem s mezinárodním renomé. S titulem má zkušenosti, ostatně zrovna s Madamou Butterfly debutoval roku 2010 ve vídeňské opeře. Bruckner Orchester Linz je výtečné těleso, nikdy nezklame, stejně tomu bylo i na sledované repríze. Zvuková homogenita, přesnost v intonaci, jemnost zvuku smyčců, především houslových skupin, jejich plasticita frázování, k tomu plný a impozantní zvuk žesťů ve vrcholech – to vše působí působivým dojmem. Brucknerův orchestr je pro mne vždy zárukou zážitku, jaký se v operních divadlech slýchá vzácně, slavné Intermezzo vyznělo výborně, plasticky ve frázování, s ohromnou šíří dynamiky. Bravi. 

Dirigent začal hned od prvních taktů ve vzrušujícím, výrazově přesvědčivém tempu. Pohrával si zdařile s agogikou i dynamikou, jeho gesto je exaktní, pěvce vede s citem a snaží se jim přizpůsobit v tempech i dynamice. Snad jen ve velkém milostném duetu Vogliatemi bene ve finále prvního dějství mohl orchestr ještě více zvukově ztlumit ve spodních polohách obou zpívajících sólistů. Jejich lyrické hlasové fondy se v hlubších polohách přes orchestr prostorově méně prosazovaly. 

Zhlédnul jsem druhé pěvecké obsazení na první repríze 12. prosince, složené výhradně ze sólistů operního ansámblu v Linci, na premiéře dostali naopak přednost dva hosté v hlavních rolích, de facto jediní hostující pěvci v inscenaci (Joanna ZawartkoCarlos Cardoso). Na první repríze účinkovali domácí sólisté – sopranistka Carina Tybjerg Madsen a slovinský tenorista Matjaž Stopinšek, angažován v Linci v sezóně 2020/21. Oba jsou lyrické hlasy, u nichž zřetelně vyniká kultivovaně tvořená střední a vysoká hlasová poloha, měkce, plasticky vystavěné frázování i schopnost dynamiky v projevu. Carina Tybjerg Madsen vládne příjemně znějícím lyrickým, lehkým sopránem s příjemným témbrem, kulatě a nosně znějícími vyššími polohami hlasu. Výborně jí vyzněla slavná árie Un bel dì vedremo ve druhém dějství s pěkně vybudovanou tektonikou k přesvědčivému vrcholu na vysokém bé, Pucciniho zásadní „hit“ celého díla.

Matjaž Stopinšek mi nebyl neznámý, viděl jsem ho již v několika titulech. Jeho technicky bezvadně ovládaný lyrický tenor je krásně měkký v tónovém nasazení, libozvučný a ve výškách suverénní. Obvyklé vysoké cé ve finále milostného duetu však nezpíval, volil, zřejmě na přání dirigenta, nižší variantu, kterou Pucciniho partitura umožňuje. Všechna atraktivní vysoká bé zvládal výborně, ať již v dialogu s konzulem na začátku, nebo v árii v závěrečném výstupu. Lyrický charakter jeho hlasu je prostorově nosný přes orchestr v poloze střední a vysoké, ne vždy v polohách nižších.

Hlavní dvojici v opeře doplňuje barytonová postava konzula Sharplesse, Puccinim velmi pěkně polohově posazená, vděčná, herecky reprezentativní role. Adam Kim je výtečný barytonista, přivedl ho do Lince nový šéf Markus Poschner v roce 2017 a debutoval skvěle ve Straussově díle Žena beze stínu jako barvíř Barak. Nikdy nezapomenu na tento výrazný výkon. Režie v Butterfly ovšem konzula představuje naprosto netypicky, s přehnanými vráskami, nedbale oblečeného. Je zajímavé, jak to ochudí obvykle vnímanou atraktivitu této partie. Adam Kim ji zvládl pěvecky suverénně, zvláště ve vyšších polohách a v dynamických odstínech. Jeho hereckou kreaci ovlivnilo režijní pojetí.

Ačkoliv byl dohazovač Goro zbaven režií typičnosti role japonského dohazovače, zaujal mne výrazným pěveckým i hereckým projevem. Tenorista Christian Drescher přesvědčil barevným, temněji, závažněji znějícím tenorem, než se obvykle obsazuje do buffo partie Gora. Jeho průbojný hlas zněl až překvapivě nosně ve všech polohách, byl zvukově i zřetelnou výslovností suverénní. Výrazně interpretovaná figurka Gora mi hodně utkvěla v mysli. Komplexní divadelní výkon prostě zaujme.

Vděčnou mezzosopránovou roli Suzuki ztvárnila Manuela Leonhartsberger s vyrovnaným, kulatě znějícím a nosným hlasem, pěvecky i jevištně přesvědčivě. Zvučným hlasovým fondem i soustředěným výrazem přesvědčil Gregorio Čanghjun Jun v roli strýce Bonza. Epizodní, ale v kontextu vývoje děje důležitou roli Yamadoriho vytvořil Alexander York, v roli Kate Pinkerton se představila Tina Josephine Jaeger. 

Operní sbor pod vedením sbormistryně Eleny Pierini si vedl znamenitě, zněl vyrovnaně, kultivovaně, dokázal na malé ploše ukázat mnohostrannou dynamiku i plasticitu frází. 

Představení na repríze bylo plně navštívené, u publika v Rakousku se mi líbí dlouhodobě jeho diferenciace potlesku. Hudební a pěvecká složka byla přijata zjevně vřele, ale byl znát odstup publika k režijní transformaci díla. V Čechách se stal potlesk vestoje již jistým klišé, jakoby bontonem, často i u průměrných představení či koncertů. Toho jsem za deset let pozorování v Linci nebyl svědkem. Spontánní standing ovation si zřetelně pamatuji z vynikající inscenace Traviaty v roce 2015 a Ženy beze stínu z roku 2017. Samozřejmě reprízy ukáží vždy více reality v přijetí publikem než vyšňořené premiéry s řadou zvaných hostů v publiku. Hudební recenzenti si také obvykle všímají premiér, reprízy je už tolik nezajímají. 

Madama Butterfly v rakouském Linci nezklame vynikajícím výkonem skvělého Brucknerova orchestru, výborným hudebním nastudováním dirigenta Patricka Lange, velmi kvalitními pěveckými výkony. Otazníky vyvolává ovšem jevištní ztvárnění díla.

Musiktheater Linz disponuje moderní, akustickou budovou divadla s kapacitou přes tisíc míst. Prezentuje se jedenácti (!) premiérami v sezóně v nastudování operního souboru i koncertního Brucknerova orchestru, z toho tři jsou z oblasti klasické operety. Pracovní nasazení je obrovské, u orchestru až neuvěřitelné při jeho mnoha samostatných koncertech v sezóně a ceněné kvalitativní pozici v rámci Rakouska. 

Zajímavý je pro Česko rovněž vývoj počtu sólistů operního ansámblu. Když jsem začal nové divadlo v Linci před deseti lety pravidelně sledovat, bylo to podobné jako u českých divadel složených převážně z hostujících umělců. Dnes má ale linecký soubor již osmnáct pevně angažovaných sólistů, to se již blíží dobám ansámblových divadel. Vedle toho zaznamenává úspěch i založené Operní studio mladých, perspektivních absolventů škol, vybraných v konkurzu z celého světa, kteří jsou dále školeni a vhodně zařazováni do jednotlivých titulů. Možná to naznačuje nový trend operních divadel per futurum.

Foto: ze zkoušky - Landestheater Linz / Petra Moser

Jiří Fuchs

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD. Je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).



Příspěvky od Jiří Fuchs



Více z této rubriky