„Byl to vlastně takový malý hudební svátek. Nestává se totiž často, aby zavedené dílo tak významného autora jako Gustav Mahler, bylo někde v Evropě premiérováno po tak dlouhé době od jeho vzniku.“

„Orchestru se podařilo vytvořit pět samostatných světů, pečlivě odstíněných a vycizelovaných, které se díky poctivému provedení podařilo zasadit do jednoho funkčního celku, jednoho mnohovrstevnatého světa.“

„Je potřeba vyzdvihnout poctivou práci jednotlivých orchestrálních sekcí, ať to byly suverénní žestě a dřeva, přesné perkuse nebo barvité smyčce.“

Filharmonie Bohuslava Martinů v čele s šéfdirigentem Robertem Kružíkem připravila zlínskou premiéru Symfonie č. 7. e moll Gustava Mahlera. Dílo, jenž bylo uvedeno v roce 1908 v Praze, zaznělo v Baťově městě takřka po sto patnácti letech.

Abonentní koncert z hlavního sálu Kongresového centra ve Zlíně nabídl ve čtvrtek 2. února 2023 mimořádný a po hudební stránce povedený večer. Byl to vlastně takový malý hudební svátek. Nestává se totiž často, aby zavedené dílo tak významného autora jako je Gustav Mahler, bylo někde v Evropě premiérováno po tak dlouhé době od jeho vzniku. Navíc ještě u zavedeného symfonického orchestru, ačkoliv z evropského pohledu je přece jenom Filharmonie Bohuslava Martinů vnímaná jako těleso regionální. Nabízí však zcela profesionální zvuk, za který by se nemusel stydět žádný zavedený mahlerovský orchestr zvučného jména. Alespoň tedy dle recenzovaného večera, který nabídl první uvedení Sedmé ve Zlíně a současně i interpretačně zajímavý pohled do nitra hudby, která je pro orchestry a posluchače občas přece jen náročným světem, jenž mystifikuje a klade nejrůznější překážky.

Symfonie č. 7 e moll, jenž je u nás občas doplňována přízviskem „Pražská“ podle místa premiéry, si narozdíl od ostatních autorových děl hledala mezi posluchači a orchestry místo poměrně dlouho. Už uvedení v Praze v roce 1908 bylo sice úspěchem, ale podle pramenů to byl spíše úspěch „ze slušnosti“, jak naznačují i dobové kritiky. Opravdový Mahlerův „triumf“ s touto hudbou se uskutečnil před veřejnou premiérou, kdy ji uvedl v uzavřené společnosti jeho obdivovatelů a dalších mahleriánů té doby. Pokud ji postavíme mezi další Mahlerovy symfonie, především předchozí Šestou symfonii „Tragickou“ a Osmou „Tisíců“, Sedmá bez přívlastku jako by vedle nich dramaturgicky zapadala. A povrchně řečeno zapadá i mezi ostatními autorovými díly, které jsou jiné. Často zvukově mohutnější, delší nebo vyžadují větší obsazení. I programně je Sedmá na první pohled mnohem skromnější a nejasná, pokud ji porovnáváme s „tragičností“ již zmíněné Šesté nebo oslavou života u Páté Symfonie, či námětem vzkříšení u Druhé symfonie.

Mahler jako kdyby se zde pokoušel o jistou hudební objektivitu. Zvuk je mnohem koncentrovanější a onu patetičnost najdeme v Sedmé v menší míře než kdekoliv jinde u Mahlera. Šéfdirigent Robert Kružík se svým orchestrem jakoby přistoupil k partituře právě tímto způsobem. Vedl jednotlivé hlasy k průzračnosti a snad až k neoklasicistní čistotě. Nabídl díky tomu vhled do těch nejzáhadnějších zákoutí partitury, ať už to byly mahlerovské tance v první noční hudbě, podané s lehkostí a bez lstivé ironie, démonicky děsivé Scherzo, kde jsme slyšeli doslova každý hlas, nebo láskyplná intimita druhé noční hudby, doplněné mandolínou a sólem houslí. Interpretace se nevyhýbala ani tempovým změnám a dynamickým proměnám, především v exaltovaných místech. Jednotlivá tempová i dynamická odstínění ještě více zdůraznila dobrá akustika sálu, díky čemuž symfonie vyzněla často až „komorně“. To však nebránilo tomu, abychom v první a poslední větě slyšeli pořádnou porci zvuku, vystavěnou v protikladu k oběma nočním hudbám. Byl to protiklad jak zvukový, tak myšlenkový.

Orchestru se podařilo vytvořit pět samostatných světů, pečlivě odstíněných a vycizelovaných, které se díky poctivému provedení podařilo zasadit do jednoho funkčního celku, jednoho mnohovrstevnatého světa, světa Sedmé. Kružík, ačkoliv se nebránil vygradovaným důrazům, dal přece jenom prostor jistému odměřenému přístupu s důrazem na čitelnost a odlišnosti a odstíny jednotlivých částí, než aby na nás valil přehršel poetiky nebo přehnaně expresivity.

Je potřeba vyzdvihnout poctivou práci jednotlivých orchestrálních sekcí, ať už to byly suverénní žestě a dřeva, přesné perkuse nebo barvité smyčce. Přesto se v závěrečné větě stalo, že smyčce pod nánosem dalšího zvuku zbytečně zanikaly. I přesto byl zlínských Mahler velkým překvapením a jedna z nejlepších Sedmých symfonií, co jsem u nás slyšel. Výkon ocenilo i auditorium dlouhotrvajícím potleskem se závěrečným zaslouženým standing ovation. S trochou nadsázky lze na závěr napsat, že Mahlerova Sedmá byla ve Zlíně přijata více než ze slušnosti.

Foto: Dominik Bachůrek