„Těžko rozhodnout, jestli Giltburg zahrál Rachmaninovovu neklidnou, emotivní a virtuózní skladbu neslýchaně, nebo ideálně. Obojí je pravda.“

„Umělec plný velké vnitřní síly, napojený na orchestr, vyzařující pozitivní fluidum a šťastně, skoro plaše, se po výkonu usmívající.“

„Výrazně pomalá část díla končí abstraktní plochou, dovolující o to kontrastnější zaznění krásně kompozičně připravené skladatelovy Fanfáry pro obyčejného člověka, integrované do začátku finální věty i do jejího motivického materiálu.“

Koncert České filharmonie, dirigenta Tomáše Netopila a klavíristy Borise Giltburga na Dvořákově Praze měl v úterý dvě zcela rozdílné, a přece podobné poloviny. Třetí symfonii Aarona Coplanda a Třetí klavírní koncert Sergeje Rachmaninova propojila synergie síly autorského impulsu a intenzity interpretační reakce na něj. Dvojí zvýraznění muzikality. Strhující vybičované žesťové chóry typicky americké symfonické hudby a předtím před přestávkou obdivuhodná vzrušující energie pianisty, díky níž se publikum po doznění romanticky i virtuózně podmanivého díla kompletně zvedlo ze sedadel, málem jako někde na stadionu.

Izraelský pianista Boris Giltburg, moskevský rodák, není v Praze nováčkem. Jeho mimořádně inspirativní a muzikální spolupráce se členy tuzemského smyčcového kvarteta Pavel Haas Quartet už je nejen dostatečně známá, ale i pověstná – a za společné nahrávky navíc ověnčená mezinárodními cenami. Jako sólista 3. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova, ikonického díla pozdního romantismu, byl ovšem v úterý 19. září na Dvořákově Praze v Rudolfinu skutečným zjevením. Těžko rozhodnout, jestli zahrál neklidnou, emotivní a virtuózní skladbu neslýchaně, nebo ideálně. Obojí je pravda. Introvertní, ale místy překvapivě bouřící, dokonale vše artikulující, plný síly k neustálým nesčetným drobným i podstatnějším citovým výpadům, ke kontrolovaným zastavením i k úžasným gradacím, pokorně bezchybný v technice i v úhozu, se zaťatými lícními svaly, absolutně soustředěný… Takový byl tento nenápadný umělec, nevelký postavou, ale plný velké vnitřní síly, napojený na orchestr, vyzařující pozitivní fluidum a šťastně, skoro plaše, se po výkonu usmívající.

Skladbu plnou hudebního děje, husté sazby, citů a chytlavých témat zahrál tak, že ani jeden takt nebyl zběžný. Trvalé potřebné napětí, nesoucí proměnlivý výraz, fungovalo jako vzrušující. Provedení bylo doslova napínavé, nedalo vydechnout. A Česká filharmonie s Tomášem Netopilem byli sólistovi mimořádně přesným a empatickým partnerem.

Už první tóny skladby, známé zpěvné téma vyznívající jako vyprávění, daly tušit nevšednost konstelace, která na pódiu Dvořákovy síně nastává. Mimořádně jemná dynamika, vzájemná pozornost, dopodrobna vypracovaná agogika sólového i orchestrálního partu… Boris Giltburg začal hrát naprosto intimně a introvertně, ale i později, v důrazných vzedmutích a vlnách, vyznívalo jeho pojetí i ve velké dynamice neagresivně, bez známky siláctví či úpornosti. V rozsáhlé kadenci dospěl k úžasnému, strmě zahuštěnému vrcholu. Neodolatelně dokázal vykroužit přechody. Filharmonici ztišeně doprovázeli i bouřili a citlivě se zapojovali v epizodických sólech dechových nástrojů. Do druhé věty vnesl sólista ještě větší, až neuvěřitelně široké dynamické rozpětí a krásný úhoz včetně jemňoučkých pianissim v diskantu, do třetí věty perlivě drobné vyhrávky i robustní akordy, detailní hru s diminuendy a accelerandy, drobnokresbu i patos. Skladba vygradovala tak efektně, a přitom bez vnějškovosti, že celý sál, na pomezí vydechnutí a výkřiku, spontánně povstal.

Boris Giltburg během nekončících odchodů a příchodů na pódium oblažil bouřící obecenstvo ještě dvěma přídavky. Nejprve to byl Fritz Kreisler a jeho Liebesleid v klavírní úpravě Sergeje Rachmaninova, jehož slavné Preludium cis moll zahrál pak podobně jako předtím klavírní koncert: plasticky, detailně, neokázale procítěně, velmi privátně, s nádhernou úhozovou kulturou, s obrovskou, ale nezpatetizovanou gradací a kouzelným návratem téměř do ticha…

Třetí symfonie Aarona Coplanda, která vyplnila druhou polovinu večera, je díky své srozumitelnosti a invenční bohatosti označována za největší a asi i nejlepší americkou symfonii dvacátého století. Má však i vztah k naší metropoli – Leonard Bernstein ji v roce 1947 dirigoval v evropské premiéře na druhém ročníku Pražského jara. Jako žhavou novinku, rok po bostonské premiéře. I toto dílo, podobně jako třeba První symfonie Bohuslava Martinů, vzniklo z podnětu tamního šéfdirigenta Sergeje Kusevického a v zadání i ono mělo vzpomínku na jeho zesnulou ženu. První věta Coplandovy symfonie proto v pomalém, skoro statickém rozvíjení – přes hymnické názvuky a přes svou sváteční slavnostnost – překvapivě nakonec vyznívá téměř jako jakési nokturno. Tomáš Netopil s filharmoniky právě to podtrhl, stejně jako až idylické diatonické „americké“ idiomy, příbuzné těm z autorova baletu Apalačské jaro. Zato druhá věta je brilantním scherzem, pohybujícím se nejen ve virtuózním tempu s dalšími charakteristickými „americkými“ idiomy, ale často i v nejvyšších rejstřících smyčců, trubek, fléten a pikoly. Ty jsou pro celou skladbu charakteristické stejně jako častá průrazná a působivá unisona ve výrazných melodiích a výrazné užití bicích.

Ve třetí větě, převážně smyčcové s klavírem a harfami, se filharmonie blýskla pěknými party dřevěných nástrojů i viol a dalších hlubších smyčců. Tato výrazně pomalá část díla končí abstraktní plochou, dovolující o to kontrastnější zaznění krásně kompozičně připravené a napojené skladatelovy impozantní Fanfáry pro obyčejného člověka, integrované do začátku finální věty a pak i do jejího motivického materiálu. Právě vygradování celé symfonie tímto směrem svádí nakonec k pokušení nazvat ji neoficiálně „Žesťovou“. Tomáš Netopil vystavěl čtyřicetiminutové dílo, rozpjaté do krajností, k heroickému, strhujícímu, skoro ohlušujícímu vyvrcholení.

Coplandova symfonie zaznívá v tuzemsku naprosto vzácně. Z vystoupení České filharmonie se podle očekávání stal pravý festivalový koncert, interpretačně výjimečný a s jedinečnou atmosférou, koncert pozitivně nabíjející, nesnadno opakovatelný.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská