„Mnohdy musíme vyčlenit místo, aby první řada nebyla zraněna smyčcem vášnivého hudebníka. Až takovéto extrémy v rámci festivalu máme.“

„Tam, kde komorní cykly přirozeným vývojem zanikají, to je vždy smutný pohled. Co kdyby v Poličce nebylo nic k připomenutí Bohuslava Martinů?“

„Koncert Joyce DiDonato je pro nás všechny velkou odměnou a oceněním, kam Lípa Musica došla.“

Jako o košatém stromu mluví Martin Prokeš, ředitel festivalu Lípa Musica a rovněž aktivní zpěvák, o akci, jejíž dvaadvacátý ročník začíná ihned po letních prázdninách 1. září vystoupením klavíristy Lukáše Vondráčka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se věnuje mimojiné svému vystoupení na festivalu, prý se od něj do značné míry umělecký příspěvek očekává. Přibližuje též dramatugircké úvahy i to, jak je festival velmi úzce partnersky provázaný, v této souvislosti používá slovo ‚rodina‘. Na závěr prozrazuje, čím je festival v českém prostředí unikátní.

Zahajovací koncert festivalu Lípa Musica nás čeká v září, už však za sebou máme prolog z 30. června ve formě vystoupení žesťového souboru Czech Brass. Říkám to správně?

Ano, je to tak, prolog se již uskutečnil.

A tedy v německém Oybinu na zřícenině gotického kostela? Podařila se realizace open-air?

Bohužel ne. Bylo špatné počasí, respektive takto: Ošklivo bylo přes celý den a ve chvíli, kdy jsme se museli definitivně rozhodnout, „lilo jak z konve“. Tak jsme se rozhodli pro přesun do vnitřních prostor a potom samozřejmě, jak už to tak bývá, sedmou hodinou déšť ustal a v devět hodin, kdy koncert začínal, už nepršelo. Bohužel jsme to tak museli vyhodnotit i z bezpečnostního hlediska. O ten venkovní půvab jsme přišli už poněkolikáté; už potřetí za sebou jsme se museli přesunout do Bergkirche, což je malebný kostel hned pod stolovou horou. Škoda. Samozřejmě, na hoře je na hoře…

Leckterý festival přináší prolog před zahájením či epilog po skončení. Jaká idea je za takovýmto rozšířením vlastního času festivalu, za pocitovou expanzí určených časových rámců? Co princip prologu či epilogu přináší za hodnotu?

V případě Oybinu či jiného místa, které bychom rádi našim posluchačům do budoucna představili, je hodnota už samotný open-air a ten to vlastně definuje. Pokud chceme dělat open-air až v září, tak riskujeme. Například právě návštěva bývalého kláštera na Oybinu je podle nás spojena spíše s letním obdobím. Jde o jedinečnou příležitost dát o sobě vědět s určitým časovým předstihem. Člověk, který přijde na prolog, dostane katalog a program celého festivalu, má ještě prázdniny na to se porozhlédnout, jestli ho něco neosloví. Taková upoutávka. Epilog je v podstatě stejný princip obráceně. V rámci festivalu se snažíme dlouhodobě spolupracovat se žáky základní umělecké školy v České Lípě a jakési ohlédnutí čili epilog se po celém festivalovém cyklu nabízí. Je na to čas, už není festivalový shon. Zároveň je prostor pracovat s dětmi a následně vystoupit. Pro děti to má velký význam, protože se na podiu objeví s někým z významných umělců. Tak jsme se naučili pracovat s tím, že prolog a epilog je součástí festivalu.

Tedy prolog byl 30. června, festival začíná 1. září, pokračuje do přibližně půlky října…

… 21. října je závěrečný koncert a epilog je 2. a 3. listopadu.

Vždycky mě zajímá motivace a málokdy je osvětlená. U leckteré hudební produkce si říkám: „Proč?“, organizátorům mnohdy stačí výročí skladatele, aby uvedli některou z jeho skladeb. (Neříkám, že je to málo.) Jak byste přiblížil dramaturgický záměr festivalu či jakési motto: „Klavír všemi smysly“?

Je to dáno osobou Jitky Čechové, přední českou klavíristkou, kterou jsme oslovili k umělecké garanci. Umělecký garant od nás dostává výsadní právo a pozici významně ovlivnit dramaturgii festivalu, ať už svými náměty, kterými přispěje do dramaturgie samotné, tak i nějakou vlastní aktivitou. Já to osobně vnímám jako naše ocenění. Interpreta si vážíme a dáme mu prostor, aby se představil v projektech, které jsou možná v kategorii přání, snů. Zatím je možná ani nevyslovil, až ve chvíli, kdy dostane možnost, o tom začít uvažovat, a zjistí, že tohle je věc, která by ho lákala, to je ten interpret, se kterým by se chtěl setkat na pódiu, to je ta aktivita, která se mu líbí. Dám příklad: Josef Špaček vyslovil, že by si rád vyzkoušel dirigovat orchestr, tak u nás měl tu možnost. A podobných situací se udá během uměleckých garancí několik a Jitka Čechová měla přání, aby motto festivalu bylo „klavír všemi smysly“. Možná na první pohled ne patrná, ale je to latentní nit, která se vine celou dramaturgií. Sice, člověk se podívá na program a vidí, že budou tři čtyři koncerty s klavírem, když se ale podívá pozorněji, zjistí, že klavír reálně skutečně dominuje, jen je občas trochu schován. Třeba na koncertě Escualo quintet, kde se představí argentinské tango, klavír také je. Nebo Janoška Ensemble – František Janoška je geniální klasický, ale i jazzový pianista. I v rámci tohoto projektu zazní skvostným způsobem klavír. Mahan Esfahani zahraje na cembalo. Samozřejmě, že ve všech čtyřech projektech, kde Jitka Čechová účinkuje, klavír figuruje. Poprvé je zařazen koncert mladého klavírního talentu, což bude Klára Gibišová, která v rámci epilogu vystoupí v samostatném koncertu. Když si to spočítáme, klavír se vyskytne v téměř polovině koncertů.

Existuje nějaký historický vztah mezi Jitkou Čechovou a Lípou Musicou? Jakým způsobem spolu souvisíte?

Já jsem Jitku Čechovou zaznamenal intenzivněji jako interpretku poprvé asi před pěti lety, kdy jsme ji na Lípa Musica pozvali na ryze smetanovský recitál. Byl jsem tehdy uchvácen. Jakým způsobem byla schopna pojmout recitál, který není z kategorie snadných. Poté jsem měl možnost ji a jejího manžela Jana Páleníčka poznat jako aktivní pořadatele, kdy jejich festivaly jsem navštívil se svým duem. Tak jsme se poznali trochu více. Když jsme hledali nového garanta s uměleckým směrem, kterým jsme se v rámci festivalu ještě neubírali, byla Jitka Čechová jasnou volbou. Ona je jedním z českých interpretů, který významným způsobem propaguje českou kulturu nejen u nás, skrze Smetanu práci, kterou pro něj udělala v rámci kompletních nahrávek jeho klavírního díla. Také renesančním přístupem, se kterým s manželem vstupují do konání menších, a přesto významných festivalů, jako jsou festivaly Tanvaldské hudební jaro, Bystřické zámecké slavnosti, Art salon v Českých Budějovicích či Malostranské komorní slavnosti. Je obdivuhodné, že přestože jsou velmi aktivní interpreti, zvládají navíc ještě toto obrovské penzum organizační práce. Jejich cílem a přáním je, aby nezanikla láska a kontinuita komořiny a muzicírování v Česku. Kruhy přátel hudby pomalu a postupně vymírají a je velmi důležité, když zde jsou lidé, kteří jsou ochotni věnovat kultuře energii a čas.

Říkáte snad, že pozorujete, že se láska k hudbě v Čechách vytrácí? Samozřejmě, vitalita kruhů přátel hudby a obliba hudby není nutně totéž…

Netroufl bych si říct, že se láska k hudbě vytrácí, rozhodně je ale potřeba o ni pečovat. Není možné pouze sledovat aktivní spolky či jednotlivce. Tam, kde komorní cykly přirozeným vývojem zanikají, to je vždy smutný pohled. Co kdyby v Poličce nebylo nic k připomenutí Bohuslava Martinů, co kdyby v Bystřici pod Hostýnem nebylo nic k připomenutí Josefa Páleníčka? Bylo by to nejen škoda, byl bych to těžký hřích! Vyzdvihuji, že jsou to lidé, kterým ty věci nejsou lhostejné a kteří opravdu investují, svůj čas a um. Kdo si nevyzkouší organizovat něco takového, neví, jak náročná disciplína to je.

Funkce garanta je u vás principiálně na jeden rok?

Ano, ze začátku to byly dva roky. Prvně byl dva roky Radek Baborák a pak také Josef Špaček. Zkušeností jsme vyhodnotili, že bude pestřejší i pro naše posluchače dát pozici garanta jednoletou, aby zkrátka dostali prostor i ostatní.

Reprezentantem letošního dramaturgického záměru je zejména vítěz prestižní bruselské Soutěže královny Alžběty, Lukáš Vondráček, který obstará zahajovací koncert festivalu. Co konkrétního si slibujete od jeho vystoupení?

Těší mě, že publikum našeho kraje bude mít konečně možnost slyšet Lukáše Vondráčka jako sólistu. Až se stydím, když to vyslovím, ale Lukáš Vondráček u nás na festivalu hrál zatím jedinkrát, a to v Dvořákově klavírním kvintetu s Pavel Haas Quartetem, a tehdy jsme si uvědomili, jak významná interpretační osobnost to je. Kontakt s ním byl milý, příjemný a lidsky nevšední. Hledali jsme příležitost a ta je teď v rámci garance Jitky Čechové jedinečná. Jedná se o propojení rachmaninovského výročí, jednoho z nejkrásnějších romantických klavírních koncertů, navíc Lukáš Vondráček vystoupí premiérově jako sólista a také pražští symfonikové pod vedením svého šéfdirigenta. Potěšení nám činí skutečnost, že je také čerstvě na světě jejich velmi zdařilá nahrávka, kompletní nahrávka Rachmaninovových koncertů. Pro nás je to svátek, že něco takového můžeme našim posluchačům zprostředkovat. Je potřeba si uvědomit, v jakém regionu působíme. My nemáme koncertní sály, nemáme kvalitní klavíry… To všechno je pro nás výzva a musíme pracovat s dispozicí, kterou máme.

Klavíru jako takového v rámci festivalu není až tak moc, byť mluvil jste o tom, že určitá latentní klavírní nitka se celým festivalem často nenápadně vine. Když to zkusím ještě obecněji: Je něco, co mají všechny koncerty společné?

To je zajímavá otázka (úsměv). O všech koncertech se dá říct, že několikrát prošly naším dramatugickým sítem. Víte, na začátku člověk svoje sny položí na stůl umělecké rady. Pak se to neustále rozebírá, snažíme se, aby se to uskutečnilo v místě, kde to nejlépe vyzní, aby to prostě dobře fungovalo. Obrazný trychtýř se zužuje a ve finále zjistíte, že máte počet nějakých dvaceti projektů a stoprocentně si za všemi stojíte, protože víte, že jsou promyšlené. Je to nádherná práce, zároveň ale alchymie. Těch aspektů… Akustika, prostor, přání spolupořadatele, na co lidi slyší, vhodnost hudby vzhledem k prostoru, jestli pan farář schválí program… Dále, festival už je deset let festivalem česko-německým a přestože je koncertů na české straně dominantně víc, neznamená to, že nejsme projekt, který je v pravém slova smyslu mezinárodní. My se skutečně snažíme našemu publiku představovat německé interprety a zároveň do Saska vyvážíme to, co si myslíme, že je dobrý reprezentant české kultury. Česko-německá nit je také velmi patrná a pro nás velmi důležitá.

Kromě toho, že jste ředitelem festivalu, jste i aktivním zpěvákem a během festivalu i vystoupíte s Jitkou Čechovou. Jak se cítíte ve společnosti Lukáše Vondráčka, Josefa Špačka, Tomáše Jamníka, Václava Lukse, Mahana Esfahaniho?

Cítím se velmi hezky, je to samozřejmě vybraná společnost. Zároveň je to pro mě velká výzva, víte, nejtěžší je vystupovat doma, tam „nejste nikdy prorokem“, jak se říká. Moje přednost je, že jsem aktivní muzikant. Dokážu tak na pořádání festivalu nahlédnout z obou směrů, z toho, co potřebuje interpret k tomu, aby se cítil hezky a podal co nejlepší výkon. Mám tam i pohled pořadatele, který se snaží pro muzikanta vytvořit co nejlepší zázemí. Jak se cítím? Inu… Člověk musí udělat všechno pro to, aby i ten váš projekt ve výčtu těchto významných jmen nebyl projektem, který tam nepatří, když to mám říct diplomaticky. Zrovna letos jsem si nadělil opravdu těžký úkol. Pouštím se do projektu, který je pro mě zcela nový, pracuji na něm s velkou pokorou, zároveň ale vnímám, že je mi velmi blízké si něco takového zkusit. Uvidíme, jak se nám to povede.

Asi není přímo tradice, že byste vystupoval každý rok na Lípě Musice?

Tradiční to není, na druhou stranu naši posluchači vědí, že jsem aktivní interpret. Trochu se ode mě očekává, že občas přinesu něco z vlastní kuchyně.

Jakým způsobem cítíte, že se od vás něco očekává? Jak je vám to dáno znát?

Je potřeba si uvědomit, že za ta léta máte vytvořenou nějakou posluchačskou rodinu, která s vámi ráda komunikuje. Se spoustou lidí se přátelíte, spousta lidí posílá vlastní reflexe či náměty na zlepšení. Jedna z věcí je, že jsem motivován dotazy, na co se můžeme těšit příště. Není pravidlem, že bych vystupoval každý rok, ale je to pro mě minimálně velká motivace více cvičit a třeba i významně přehodnotit různé dosavadní pěvecké návyky.

Už s paní Čechovou zkoušíte na svůj recitál?

V tuto chvíli je program nazkoušen a hotový a už třikrát provedený.

Už teď? Vždyť na festivalu zpíváte až sedmého října! Zodpovědné…

Čím byste řekl, že je festival v rámci „českého rybníčku“ unikátní? Cítím, že jakási pestrost jak míst konání, tak provozovaného repertoáru je jeho devizou. Jaká je podle vás hlavní přednost?

Já jsem festival zakládal z velké touhy, aby lidé, kteří žijí v regionu, ve kterém žiju i já, měli možnost ve svých městech navštívit špičkové umění. Například jít na Hanu Blažíkovou či Barboru Kabátkovou v ani ne tisícových Zahrádkách nebo slyšet vítěze metropolitní soutěže kontratenoristů v Kravařích… Přišlo mi neskutečné, že se něco takového daří. Zmínil jste pestrost. Naše velké téma je, aby dramaturgie byla namíchána tak, aby nebyla podbízivá a komerční, ale zároveň, aby dokázala potěšit a trochu vzdělat. Jsme odvážnější než před léty, už si můžeme dovolit nasadit interpreta, který není tak slavný, ale je vynikající. Lidé přijdou, protože důvěřují naší značce nebo tomu, co zprostředkováváme. Posluchači (někteří jezdí pravidelně i z Prahy) hodně vyzdvihují – to je myslím velmi charakteristické – neuvěřitelnou blízkost posluchače k interpretovi ve smyslu malých kostelíčků, prostorů, kde umělec není fyzicky vzdálen, jste téměř face-to-face s umělcem. Mnohdy musíme vyčlenit místo, aby první řada nebyla zraněna smyčcem vášnivého hudebníka. Až takovéto extrémy v rámci festivalu máme, protože pracujeme zejména s komorními prostory. V tom je to výjimečné: posluchač téměř vidí do kuchyně interpreta, prožívá s ním nádechy, vnímá nuance za normálních okolností velkých sálů nemožné zažít. Výjimečnost vidím v tom, že se to v našem regionu pořád daří posouvat ve smyslu interpretační úrovně či servisu pro posluchače.

Ještě jedna podstatná věc: Festival se nemůže pochlubit dvěma třemi významnými partnery, naši mozaiku tvoří celkem zhruba sto padesát firem a se všemi máme vytvořený vztah, jednou dvakrát za rok se se všemi potkávám. Nejsou to jen firmy a v nich osoby, které dávají peníze, aby utratily budget. Většinou to jsou menší firmy, které dobře rozmýšlí, jak svoje prostředky vynaloží. Přidávají je do celého balíčku peněz, na což jsou hrdí a zároveň jsou našimi diváky. V čase, kdy partnerům představíme program festivalu mají exkluzivní možnost vstupenky zakoupit dopředu, vstupenky kupují svým klientům, zaměstnancům. Čtvrtina vstupenek je pryč ještě dříve, než spustíme prodej vstupenek pro veřejnost. Vytváříme tak rodinu lidí, kteří si festival vzali za svůj. To je unikátní.

Veskrze rodinný ráz včetně komerčních partnerů…

Jednoznačně.

Ve festivalovém podcastu jste řekl – z mého pohledu malinko riskantně –, že festival už nebude růst. Že už je třeba o ten košatý strom pouze pečovat. Na festivalových stránkách ale ční jméno světové operní hvězdy, mezzosopranistky Joyce DiDonato. Vystoupí 9. března 2024, tedy mimo tradiční termín festivalu. Jak si mám vysvětlit její angažmá? Není důkazem faktického růstu vaší „Lípy“?

Naší ambicí skutečně není neustále růst co do počtu koncertů. Mnohem zásadnější pro nás je, zvyšovat uměleckou hodnotu festivalu a tu dosáhnete kvalitním obsahem, dobrými referencemi a recenzemi, ale hlavně skvělým posluchačským ohlasem. Náš festival se nemůže pochlubit geniem loci jednoho místa či města, ve kterém se odehrává většina projektů. Působíme ovšem v neobyčejně krásné krajině, která je dědictvím po našich předcích. Mé vyjádření, které jsem připodobnil košatému lipovému stromu jsem tedy mínil tak, že když je strom dospělý, může dále košatět, být pevný ve svém kmeni, ale záleží na nás lidech, jak o něj budeme dál pečovat. Jedním z plodů naší práce a naší cesty je zmíněný koncert americké zpěvačka Joyce DiDonato, která přiveze na Lípu Musicu Grammy oceněný projekt Songplay. Její angažmá je tady pro nás všechny velkou odměnou a oceněním, kam Lípa Musica došla.

Foto: Lípa Musica / Jasmína Živcová, Vít Černý, Martin Špelda, Lukáš Marhoul