„Od potomků z hudebních rodin se automaticky očekává mnohem víc než v danou chvíli vykazují, nebo než v nich doopravdy je.“

„Po zážitku s panem Bělohlávkem jsem se rozhodl, že jestli mám k něčemu být, musím začít cvičit. Tak jsem se do toho obul a pod osm hodin denně jsem nešel.“

„Koncert se uskutečnil, ale jen dva dny před příchodem hurikánu, všichni tedy byli evakuovaní a do sálu pro osmnáct set lidí přišlo jen asi dvacet nejstatečnějších posluchačů.“

„Trio Bohémo hraje hudbu, kterou svět potřebuje.“ Tato slova doprovodila debut souboru ve Wigmore Hall, který byl součástí ceny pro vítěze v mezinárodní soutěži Parkhouse Award v Londýně z října roku 2021. Soubor v sestavě Matouš Pěruška (housle), Kristina Vocetková (violoncello) a Jan Vojtek (klavír) má od té doby za sebou vystoupení v mnoha slavných koncertních síních, např. ve Stoller Hall v Manchesteru nebo také ve vídeňském Musikvereinu a hrál na významných festivalech včetně Pražského jara. Rozhovor s houslistou souboru avizuje nejbližší vystoupení tria, které se uskuteční 23. srpna na Zámku Dobrohoř.

Matouši, vy pocházíte z hudebního prostředí a zdálo by se, že takový adept hudební kariéry má určitou výhodu. Zaznamenal jste nějaký takový ohlas mezi ostatními spolužáky přišedší z nehudebního světa? 

Já doufám, že to tak nikdo nikdy nevnímal, já sám určitě ne. Rozdíl byl snad jen v tom, že jsem díky rodičům vyrůstal v širším hudebním povědomí a znal díky tomu velké množství muzikantů. A protože jsme s bráchou Jendou všem hned tykali, všichni pro nás byli strýčkové a tety. Což nám u některých zůstalo dodnes. Na druhou stranu si myslím, že to někdy může být spíše naopak – tak trochu přítěž. Od potomků z hudebních rodin se automaticky očekává mnohem víc než v danou chvíli vykazují nebo než v nich doopravdy je. Nakonec ale všichni začínají na stejné startovní čáře a rodiče za ně nic nenacvičí.

Byl vám otec po ruce při učení, vedl vás? 

Nás vedli naši profesoři, taťka ani mamka se jim nikdy do výuky nevměšovali. Od malička nás učili respektu k druhým a toto byl jen další přirozený krok. Takže jestli se ptáte, zda s námi taťka cvičil, tak musím odpovědět, že toho „černého Petra“ si vytáhla mamka. Taťka byl často pryč se Stamicovým kvartetem, a když byl doma, nechtěl jí narušovat rytmus.

Zároveň taťka i mamka byli a jsou mými neustálými životními vzory. Ať už lidskými nebo hudebními. Když jsem udělal zkoušky na konzervatoř a chtěl jsem odejít z gymnázia (kde bych byl asi stejně brzy odejit, protože mi z matematiky vycházel průměr 4,6 – příslib, že mě paní profesorka matematiky už nikdy neuvidí a bonboniéra „Merci“ mi pak zajistily čtyřku bez zkoušení), tak si se mnou taťka sedl a řekl mi, že mě do studia konzervatoře nenutí, ani mi ho nemůže zakázat. Ale řekl mi, co musím vědět, že je to těžká řehole: „Každý den ráno musíš začít stupnicí a vždycky to tak bude. Já to takhle dělám čtyřicet let a pro tebe to bude úplně stejné. Jestli chceš hudbu dělat, musíš do té práce dát všechno.“ Dnes to mám stejně jako on. Mamky pokora a úsměv pro každého mě pak donutí k pousmání i během nejhoršího dne.

Prožíval jste dětství jen hudbou nebo jste měl čas i na klukovské radovánky? 

V dětství byla samozřejmě hudba neustále okolo mě, ale naštěstí jsem ty důležité dětské roky prožil venku se svými vrstevníky a kamarády. Nejvíce času jsme s bráchou Jendou trávili hraním fotbalu nebo pouličního hokeje na jednu branku. Hráli jsme s kamarády „boje o Stanley Cup“ na ulici před barákem a hru jsme zastavili, jen když jsme museli posunout branku kvůli projíždějícímu autu. Později jsem hrál fotbal za ČAFC Praha a to teprve bylo času na hřišti místo cvičení – ve starším dorostu jsem hrál zároveň za Muže „A“ a vypomáhal také v béčku. To jsem pak byl každý den na tréninku a k tomu každý víkend dva až tři zápasy. Housle byly jednoznačně na druhé koleji (a bylo to slyšet).

Zlom přišel až v maturitním ročníku konzervatoře, když jsme s orchestrem konzervatoře a pod vedením pana dirigenta Bělohlávka zahajovali Pražské jaro. Jeho přístup k nám studentům, kdy nás bral jako kolegy a zároveň skvěle ovládal techniku „povolíš a přitáhneš“ – přesně věděl, kdy je čas na humory a kdy je potřeba trošku přidat – mě přinutil k zamyšlení. Po tomto zážitku jsem se rozhodl, že jestli mám k něčemu být, musím začít cvičit. Tak jsem se do toho obul a pod osm hodin denně jsem nešel.

Jaké jste měl houslové pedagogy?  

Já musím říct, že jsem měl obrovské štěstí na profesory. Začínal jsem u Harbiho Shabua na ZUŠ Dunická (teď ZUŠ Vadima Petrova). Pan Shabu mě naučil lásku k řemeslu. Jeho specialitou bylo, že vždycky, když jsme přišli na hodinu, tak nás s bráchou nejdříve vzal do bufetu a koupil nám chlebíček nebo tatranku, až pak jsme šli hrát. Takže my jsme jako malí nechodili na hodiny, ale na chlebíček s tatrankou. 

V dalších letech jsem chodil k paní profesorce Ludmile Štětinové, u které jsem potom pokračoval až do absolutoria na konzervatoři. Ta mě naučila práci s detailem. Dbala na to, abych pracoval na každé notě a dával jí nějaký význam, přinejmenším, abych se o to snažil. K tomu neustále upozorňovala na správné postavení rukou a celkovou uvolněnost.

Na Akademii múzických umění v Praze mě učil pan profesor Leoš Čepický. Vystudoval jsem u něho bakaláře, magistra a vedl mě i v doktorandském studiu. Ten mi otevřel další dveře – jak se na základě toho detailu otevřít, vnímat skladby ve větším celku.

Další dva roky jsem studoval u pana profesora Jana Pospíchala ve Vídni na Universität für Musik und darstellende Kunst, kde jsem byl v rámci projektu Erasmus. Pan profesor Pospíchal byl několik desítek let koncertní mistr Vídeňských symfoniků, a měl tak z první židle úžasné zkušenosti s interpretací houslových skladeb světových sólistů. Ten mi ukázal, jak se řídit strukturou jednotlivých skladeb, vidět jejich architekturu a v neposlední řadě mě naučil hrát Mozarta.

Samozřejmě mě formovaly i další osobnosti, ke kterým jsem opakovaně jezdil v létě na kurzy nebo jsem s nimi přišel do kontaktu později s triem, například Hagai Shaham, Hatto Bayerle, Johannes Meissl, Peter Schuhmayer a mnoho dalších velkých jmen.

Po nějakém období sólové hry jste se rozhodl pro komorní soubor. Jak k tomu došlo?

Mým cílem bylo být hlavně univerzálním hráčem – tedy, že budu schopen zahrát sólově, být koncertním mistrem v symfonickém orchestru a k tomu být součástí nějakého komorního ansámblu. 

Asi přirozeně jsem začínal ve smyčcovém kvartetu na začátku svých studií na HAMU. Po necelých dvou letech jsem pokračoval s violoncellistkou Kristinou Vocetkovou jako duo. Nic nenapovídalo tomu, že bychom kdy založili klavírní trio, ani jeden z nás nebyl velkým fanouškem tohoto uskupení. Ale asi jsme jen čekali na Honzu Vojtka. Ten studoval v Budapešti, stejně jako Kristinka, na akademii Franze Liszta. V létě 2018 je škola vybrala, aby jeli společně hrát jako Češi na festival do Portugalska. V Portugalsku je organizátoři čtyři dny opíjeli červeným vínem, takže jsem jejich radostnou spolupráci bral s rezervou. Když jsem ale pak i já s Honzou vystoupil na jednom pódiu, bylo jasné, že to musíme zkusit všichni tři dohromady. A tak jsme na začátku roku 2019 založili Trio Bohémo.

Evidentně vám hraní v triu vychází. Dnes je to už šest let… 

My jsme si s Kristinkou a Honzou hlavně na začátku řekli, že jestli to má vyjít, tak do toho všichni půjdeme „all-in“. Tedy trio se stalo naší hlavní a jedinou prioritou. Sestěhovali jsme se spolu nejprve v Budapešti, za covidu pak u nás na chalupu v jižních Čechách. Zkoušeli jsme spolu prakticky dva roky v kuse, než jsme vyjeli na první soutěž. Samozřejmě to bylo asi trošku riskantní, ale nejmenujeme se Bohémo pro nic za nic. Také jsme hned na začátku vyhráli nějaké ceny, což nás povzbudilo. Ještě více nás pak posunuly prohry, kterých bylo samozřejmě víc než těch výher. Každá prohra paradoxně prohloubila naši vzájemnou důvěru a podporu, z čehož čerpáme do dneška.

No a pak je tu Kristinka, která je opravdu skvělá organizátorka, a není přehnané říct, že za to, kde dnes jsme, vděčíme jí a jejím schopnostem nejen jako cellistky, ale také někoho, kdo přemýšlí za roh. Když se nás lidé někdy ptají, co mají dělat, aby měli úspěšný komorní soubor, bez humoru s Honzou odpovídáme, aby si našli nějakou svoji Kristinku.

V neposlední řadě také velmi pomáhá to, že jsme všichni tři pohodáři, rádi se pobavíme i popijeme a každý náznak problému se snažíme vykomunikovat a zachovat tak v triu dobrou náladu. Protože to je nakonec naprosto zásadní. Když nejste na stejné lodi, je to slyšet.

Klavírní trio má bohatý domácí i světový repertoár. Máte se kdekoli čím prezentovat a současně propagujete českou hudbu v zahraničí, včetně nových skladeb soudobých skladatelů. Které skladby hrajete nejčastěji?

Jelikož hrajeme většinu koncertů v zahraničí, organizátoři po nás chtějí převážně českou hudbu. Dumky jsou určitě nejfrekventovanějším kusem, dále pak z našich Smetana a Martinů. V poslední době zařazujeme do programů koncertů čím dál častěji tria Antonína Rejchy, jehož komplet natáčíme pro Supraphon.

Dále pak často vozíme Schubertovo druhé trio, Brahmse, Haydnova tria a další. Snažíme se organizátorům nabídnout vždy alespoň dva různé programy. Když jsme například poprvé letěli do Ameriky, vymysleli jsme tři nebo čtyři rozdílné programy a v každém alespoň jednu českou skladbu. Nakonec si to organizátoři koncertů vymysleli po svém a my odehráli během deseti koncertů asi třiadvacet trií od Haydna přes Schuberta až po Martina Brunnera.

Jak do repertoáru zařazujete nové skladby?

Většina moderního repertoáru vzešla z nutnosti nebo povinnosti soutěžních podmínek. Ať už to byly skladby lepší nebo méně povedené. Dnes je naprosto přirozené, že se pro každou velkou mezinárodní soutěž vybírá skladatel, který napíše soudobou skladbu, kterou pak soubor provede poprvé právě během soutěžních dní. Musím říct, že některé opravdu moderní skladby, takové, kde se nehraje, ale nástroje se používají k tvoření specifické zvukové palety, mi docela chybí.

Poslední dobou nám přichází docela dost zpráv od soudobých skladatelů z Ameriky a Austrálie, kteří nám nabízejí své skladby k interpretaci. V posledních letech jsme sami iniciovali vznik několika skladeb u skladatelů, jejichž tvorba se nám líbí. Třeba skladba Moving Silhouettes od Martina Brunnera (Premiéra skladby na Festivalu Moravský podzim, Besední dům, Brno 17. října 2023 – pozn. red.). Martin je skvělý jazzový skladatel a klavírista, kamarád a my jsme ho požádali, aby pro nás napsal něco, co v triovém repertoáru chybí nebo je od klasických kusů odlišné. Marios Christou nám v roce 2022 napsal skladbu Dvořák na Kypru (Dvořák in Cyprus), která je u zahraničních pořadatelů nesmírně oblíbená a je to takový veselý závěr programu. Pan profesor Jan Vičar nám pak v roce 2024 upravil folklórní písně do cyklu s názvem Z Moravy. Tuto skladbu jsme původně chtěli jen pro koncerty v zahraničí – jednak proto, že českou hudbu všude milují, a druhak proto, že se na koncertech vždy objeví někdo, kdo se v Čechách narodil nebo má české kořeny. Pak jsem ale byli najednou na Moravě, v srdci folklóru, a hráli jsme a zpívali jsme a říkali jsme si, co jsme to udělali.

……………..

Trio Bohémo má na repertoáru také další skladbu od Mariose Christou zvanou Ozvěny řecké liturgie – V zahradě Arvo Pärta (Echoes of a Greek liturgy – In Arvo Pärt’s garden) – pro klavír 2020, verze pro klavírní trio 2023. A na svých webových stránkách nabízí nahrávku z alba Café Music od Paula Schoenfielda z roku 1996. Což je opět titul, který obvykle na klasickém triovém repertoáru nefiguruje, neboť jde hudbu kombinující prvky klasické hudby a jazzu.  

……………..

Kdy jste byli na turné v Americe?

Poprvé jsme byli v Americe na začátku října 2024. Zaskakovali jsme tehdy za jeden soubor, který nedostal včas pracovní povolení. O této cestě jsme se dozvěděli asi čtyři dny před koncem naší australské tour. Jak jsem před chvílí říkal, šli jsme do tria „all-in“, takže jsme dali naše poslední peníze do letenek z Brisbane na Floridu a letěli. Když jsme tam asi po dvaceti hodinách přistáli, přišla zpráva, že koncert v Severní Karolíně se musí přeložit, protože hurikán Helen tam způsobil velké škody a nebudou schopni ani zprovoznit dodávky elektřiny, natož uspořádat koncert. Upínali jsme se tedy na koncert na Floridě, kam ale mířil hurikán Milton. Koncert se sice nakonec uskutečnil, ale jen dva dny před příchodem hurikánu, všichni tedy byli evakuovaní a do sálu pro osmnáct set lidí přišlo jen asi dvacet nejstatečnějších posluchačů. Ale i ti, včetně nás, hned po koncertě nasedli do auta a odjížděli pryč.

Do Ameriky jsme se pak vrátili v listopadu 2024 na skoro celý měsíc a následně i v lednu 2025. Další naše americké tour jsou pak naplánované na srpen a listopad 2025 a březen 2026, kdy se také několikrát vydáme i do Kanady. V listopadu možná koncertně zavítáme i na Havaj.

Vy jste v jednom rozhovoru poznamenal, že se vám nejlíp hraje v sakrálním prostoru. To mě zaujalo, neboť je evidentní, že akustika těchto prostor je cílena na mluvené slovo a církev podle Tomáše Akvinského neužívá k Boží chvále hudební nástroje, kromě varhan. Po návštěvě koncertu v kostele sv. Anežky a patronů českých jsem si na vás vzpomněl a současně si uvědomil, že doznění hudebních nástrojů se chová specificky. Nicméně kostel je unikátní zasazením do prostoru zeleného parku Spořilova a svou historií.  

To, co jsem řekl, bylo asi myšleno spíše směrem k tomu duchovnu než k akustice. Samozřejmě hraní v kostelech je specifické, člověk k interpretaci musí přistupovat jinak, volit pomalejší tempa, dávat si víc času mezi frázemi. Jsem třeba toho názoru, že pro pochopení interpretace Bachových sonát a partit – mimo znalost architektury a vedení hlasů – by měl houslista hrát tyto kusy ve velkých akustikách kostelů, aby se naučil v jednotlivých větách dýchat, počkat si na ten správný moment, nechat hudbu „přijít“, netlačit na ni.

Kostel sv. Anežky je pro mě navíc domácí „hřiště“, chodím tam od mala do kostela, dodnes hraju a zpívám při mších (Tomáši Akvinskému navzdory) a docela často tu hrajeme i s triem. Pod kostelem je komorní sál, kde si vždy rádi obehrajeme nové kusy, zahrajeme benefiční koncert nebo čistě jen tak pro radost. Myslím, že když člověk dostal určitý dar, měl by ho využívat a vracet, aby bylo vše v rovnováze.

Co je ideálem hry Tria Bohémo? 

Hudba musí nás i posluchače bavit, musí naplňovat. Od začátku se snažíme k triu přistupovat jako ke kvartetu. Je to proto, že Kristinka studovala u profesora Jaroslava Kulhana, který s Panochovým kvartetem hrál přes veškerá úskalí více než půl století. Já jsem byl zase vychován denním poslechem Stamicova kvarteta. Morálka kvartet je brutální, každý den zkouší, ladí, hledají, udržují nebo vylepšují ten kvartetní zvuk. To nás naučilo důležitou věc – není frajeřina se sejít na zkoušku, když máte koncerty, ale naopak: sejít se, když nejsou. I přes to, že Honza bydlí v Budapešti, stejně zkoušíme minimálně čtrnáct dní v měsíci, spíš víc.

Jsem rád, když slyším hlasy, že máme s Kristinkou stejné vibrato nebo tahy smyčcem a podobné hráčské a výrazové techniky. Nebo když někdo ocení balanc, který také není samozřejmostí, když je na každém místě jiné piano. To vše nám pak navíc dodává na pódiu jistotu, že ať uděláme cokoliv, ten druhý to udělá stejně a možná ho to napadlo ještě trošku dřív.

……………

Po vítězství v Londýně bylo trio téhož roku 2021 vybráno do projektu Britten-Pears Young Artist Programme. Trio ale sbíralo úspěchy hned v roce 2019, v roce svého založení. Překvapilo v soutěži Gianni Bergamo Award ve švýcarském Luganu, kde získalo druhou cenu. Úspěch přivedl soubor do sítě Le Dimore del Quartetto, která mu následně přiznala cenu pro Soubor roku 2021. V létě téhož roku si přivezli ceny za nejlepší provedení Vídeňské klasiky, díla Bohuslava Martinů nebo české současné komorní hudby z festivalu ISA v Rakousku. A hned za několik dní získalo Trio Bohémo první cenu na International Filippo Nicosia Award v Itálii. V Rakousku se září téhož roku blýskl soubor na Mezinárodní soutěži Johannesa Brahmse, kde získal první cenu a cenu publika. V roce 2023 zase žeň v Rakousku. Získali první cenu, cenu za nejlepší interpretaci Josepha Haydna a cenu publika na Mezinárodní soutěži komorní hudby Josepha Haydna ve Vídni. V Austrálii získalo trio třetí cenu a cenu publika na Mezinárodní soutěži komorní hudby v Melbourne a také tři speciální ceny na Mezinárodní hudební soutěži ARD. Prestižní cenu udělila Triu Bohémo Česká společnost pro komorní hudbu.

Trio Bohémo bylo v letech 2020–2022 členem Evropské akademie komorní hudby. Debutový kompaktní disk s hudbou Smetany a Schuberta, který vydala společnost Supraphon 23. srpna 2024, přivítal britský deník Guardian jako „Klasické album týdne“. Stejný titul ohodnotil britský obchod s nahrávkami klasické a jazzové hudby Presto Music jako Nahrávku týdne a Debutové album roku 2024.

Facebook X E-mail WhatsApp