„Do budoucna bych se určitě ráda věnovala autorům zahraničním.“

„Hudba by měla promlouvat a citlivě provádět světem, trochu vytrhávat z neúprosné reality.“

„Pražští komorní sólisté s Radkem Baborákem Honeggerovu symfonii, která není interpretačně úplně snadná, určitě zahrají na světové úrovni.“

Mezinárodně etablované klavírní Trio Bohémo, nedávno se navrátivší z turné po Spojených státech, tvoří houslista Matouš Pěruška, klavírista Jan Vojtek a violoncellistka Kristina Vocetková. Ta se v posledních měsících věnuje také nové a nečekané výzvě v podobě dramaturgických prací na festivalu Věčná naděje. Přehlídku představující zejména autory, kteří byli smutnou shodou okolností ve špatný čas na špatném místě, zahájí koncert Pražských komorních sólistů a dalších umělců 2. února ve smíchovské kapli Sacre Coeur.

Jste novou dramaturgyní už dobře zavedeného festivalu Věčná naděje, který nese podtitul Hudební festival nejen terezínských autorů. Tím „nejen“ se zde patrně myslí, že festival je věnován zejména židovským, ale i obecněji zkrátka jakkoli pronásledovaným tvůrcům. Jako první mě tedy napadá: Proč právě vy? Chápu, že je to docela osobní otázka na úvod, ale existuje nějaké spojení mezi vámi a perzerkvovanými umělci? Či šířeji, co bylo vaší motivací ujmout se zmíněné funkce?

Nabídka ke mně přišla úplně nečekaně a nejdříve mě trochu zaskočila. Moje dosavadní dramaturgické působení zahrnovalo pouze sestavování našich triových koncertních programů. Zvažovala jsem, zda se této funkce ujmout, ale protože mám výzvy ráda a také mě lákalo nakouknout do zákulisí festivalu, rozhodla jsem se nabídku přijmout. Velkým lákadlem pro mě bylo ono užší zaměření festivalu a s ním spojená tvorba autorů, které jsem do té doby neznala.

A je zde tedy pojítko mezi vámi a specifikací festivalu?

Pokud je, tak jsem ho ještě nerozkryla. (úsměv) Ale je pravda, že se mě hodně lidí ptá, jestli jsem Židovka.

Ano, na to narážím…

Nevím o žádných svých židovských předcích, sestavování rodokmenů a bádání v rodové linii se ve svém volném čase nevěnuju. (úsměv)

Můžete čtenáře provést svou myšlenkovou konstrukcí ohledně výstavby programu osmého ročníku festivalu? Proč padla volba zrovna na umělce, na které padla? Jaké jste si vytyčila dramaturgické cíle?

Je potřeba zmínit, že jsem do osmého ročníku naskočila, když už byly přípravy v plném proudu; spíše jsem dokončovala, co už bylo rozjednáno. V aktuálním ročníku jsem se realizovala převážně na zahajovacím koncertu. 

Do budoucna bych se ale určitě ráda věnovala autorům zahraničním, kteří byli popraveni v koncentračních táborech, případně byl jejich život jinak ovlivněn druhou světovou válkou – často u nás nejsou tak známí, jak by si zasloužili. U takzvaných „terezínských autorů“ už se festivalu podařilo velkou měrou přispět k popularizaci jejich tvorby a ráda bych, aby se nám podařilo přiblížit i momentálně méně známá jména skladatelského světa dvacátého století.

Jak jste dospěla k této právě zmíněné budoucí motivaci o zahraničních autorech?

Když jsem nabídku přijala, začala jsem trávit velké množství času vlastním bádáním. Nejdříve jsem se dívala, co už na festivalu zaznělo, a subjektivně jsem si vyhodnotila, kterým směrem bych se mohla vydat. Objevila jsem pak mnoho skladatelů, současníků terezínských autorů, které jsem vůbec neznala – jejich skladby mi mnohdy přijdou dojemné a zajímavé a ráda bych je publiku představila. Těchto tvůrců je poměrně velké množství a dají se sjednotit do jednotlivých zemí původu.

Čili dá se říct, že se jedná o autory, kteří na Věčné naději zatím tolik zastoupeni nebyli…

Přesně tak. Prakticky vůbec.

Zpět k dnešku. Zajímavý je také letošní výběr koncertních prostor, kdy co projekt, to jiné místo. Dá se formulovat nějaká jednotící idea zvolených míst konání?

Jednotící ideou je hlavně touha představit nejen pestrý výběr umělců a repertoáru, ale také méně známé a zajímavé prostory v Praze a okolí. S festivalovým týmem se pro každý koncert snažíme najít vhodné místo a často z toho vzejde něco netradičního. Je to také jeden z aspektů, jimiž se festival snaží být unikátní.

Tady můžeme hezky navázat na zahajovací koncert Věčné naděje, který je jistě tím nejzvučnějším a nejatraktivnějším. Do neobvyklých prostorů odsvěcené smíchovské kaple Sacre Coeur zavítá Radek Baborák se svými Pražskými komorními sólisty, klarinetistou Karlem Dohnalem a pěvci Tamarou Morozovou a Pavlem Kšicou. Kolik vlastně počítáte, že se do kaple vejde posluchačů?

Počítáme se zhruba sto osmdesáti až dvěma sty posluchači. Tento unikátní prostor se nám líbil především s ohledem na zvolený repertoár. Doufám, že kaple umocní spirituální zážitek, který si od koncertu slibuju.

Jakým způsobem jste se zasadila o podobu tohoto koncertu?

První zvolenou skladbou bylo Requiem Tigrana Mansuriana, což je poměrně rozsáhlé a nepříliš často hrané dílo, psané na památku arménské genocidy. Velmi krásné, ale trochu specifické. Přemýšlela jsem, co k Requiem zařadit, aby koncert nebyl monotónní, ale zároveň se nenarušila struktura. Vyšla mi z toho Smyčcová symfonie Arthura Honeggera i proto, že do Requiem je potřeba pouze komorní smyčcový orchestr – koukala jsem tedy na skladby pro toto obsazení. Doufala jsem, že nabídku přijmou Pražští komorní sólisté s Radkem Baborákem, protože mají v obsazení samé špičkové muzikanty. Jsem si tedy jistá, že i Honeggerovu symfonii, která není interpretačně vůbec snadná, zvládnou výborně. Je to mimochodem můj oblíbený kus. Autor ji psal, když nacisté vtrhli do Paříže. Dílo končí velice nadějeplně trubkovým sólem; myslím, že právě naději v dnešní době všichni potřebujeme.

Na programu koncertu je ještě Řecký památník současného tvůrce Mariose Christoua…

Přemýšlela jsem, co by se nám hodilo časově; minutáž není neomezená a nechceme diváky zahltit. Mariose a jeho tvorbu znám poměrně dobře a mám ji ráda; myslím si, že píše krásnou duchovní hudbu. Jeho Řecký památník Lidicím mi z toho všeho vyšel jako ideální kandidát.

Osobně se velice těším na koncert dechového kvinteta Belfiato – a duo violoncellisty Viléma Vlčka s klavíristou Markem Kozákem také budí zvědavost. Máte vy osobně nějakého tajného favorita či libůstku, na kterou se v průběhu festivalu těšíte?

Já se mimo jmenované těším na koncert Wiener Klavierquartett, což je špičkový soubor. Nemáme tu šanci je slyšet každý den a jsem ráda, že přijali pozvání. Pak se samozřejmě těším na zahajovací koncert. Myslím, že slibuje opravdu silný zážitek.

Příležitost našeho rozhovoru tady možná využiji k tomu, abych čtenáře vyzvala, že se do budoucna nemusejí bát méně známých autorů, které má například právě zahajovací koncert na programu. Hudba by měla promlouvat a citlivě provádět světem, trochu vytrhávat z neúprosné reality. Troufám si říct, že festivalové koncerty toto splňují bez ohledu na to, zda se jedná o známá jména skladatelského světa, nebo ne.

Já zas vaši myšlenku využiju k drobné odbočce. Čerstvá zpráva říká, že druhý ročník skladatelské soutěže Věčné naděje vyhrál mladý komponista Ondřej Zámečník. Chcete tady poskytnout nějaký komentář?

Ondřejova skladba je krásná, dojemná a velice nápaditá. Moc se těším, až ji uslyším naživo.

Doplním, že zazní na koncertu souboru Belfiato Quintet 4. února… Chcete k programu nadcházejícího festivalu ještě něco dodat? Máme tam ještě koncert Kühnova dětského sboru, Matyáš Novák v listopadu bude takový epilog…

Epilogem bych to úplně nenazývala. Máme ještě podzimní řadu festivalu, která zpravidla obnáší dva až tři koncerty. V tuto chvíli máme oznámený jenom koncert Matyáše Nováka… Je to rozhodně jeden z koncertů, na které se těším opravdu hodně už proto, že souhlasil, že zahraje suitu Rudolfa Frimla – ten je jedním z autorů, které jsem pro sebe nedávno objevila. Musím říct, že jeho klavírní tvorba je opravdu nádherná, a těším se, že ji budeme moct slyšet naživo.

Vy sama jste aktuálně* se svým komorním souborem Trio Bohémo ve Spojených státech na Floridě, tedy vřele gratuluju k vašim posledním koncertním úspěchům. Nabízí se otázka, jak je možné stíhat řešit brzy startující festival a zároveň pilně vystupovat daleko od domova. Nebo je to tak, že práce dramaturga už ve vlastním průběhu festivalu ustupuje do pozadí?

Především bych chtěla poděkovat celému festivalovému týmu, který má pro naše triové koncertní aktivity obrovské pochopení. Na začátku svojí triové kariéry jsme se s kolegy shodli, že chceme, aby mělo Trio Bohémo absolutní prioritu, a to už několik let dodržujeme. Věčná naděje toto chápe a respektuje; všichni jsou velmi flexibilní. Já to vnímám tak, že s dobrým time-managementem se dá stíhat hodně věcí, ale je otázka, zda by tak moje působení vyhodnotili i mí festivaloví kolegové. (úsměv) Faktem zůstává, že v průběhu festivalu jsem k ruce více méně jen na řešení momentálních situací; ve zbytku času obdivuju obrovské nasazení svých kolegů a snažím se přispět svou troškou. 

Otázka na závěr: Byla ve hře varianta, že Trio Bohémo vystoupí na Věčné naději? Nebo je to varianta do vzdálenějšího budoucna?

V dramaturgii bych se ráda zaměřovala nejdříve na výběr repertoáru a potom vybírala nejvhodnější interprety, ne naopak. Vzhledem k poměrně úzkému zaměření festivalu mi to přijde jako logický krok. Pokud se v budoucnu vyskytne repertoár, u kterého budu přesvědčená, že by pro něj bylo Trio Bohémo vhodným kandidátem, tak se vystoupení bránit nebudu. Nemyslím si ale, že bychom měli na festivalu vystupovat jen proto, že jsem jeho dramaturgyní. Do budoucna už mám navíc vybrané klavírní trio, které má na repertoáru skladby autorů, které bych na festivalu ráda představila. Toto trio tedy bude mít prioritu.

Předpokládám, že „předprozradit“ devátý ročník v tuto chvíli nelze…

Je pravda, že ho už máme v tuto chvíli více méně rozplánovaný, ale teď můžu říct pouze to, že máme vybraná velmi zajímavá interpretační jména nejen česká, ale i zahraniční, a také minimálně jednu nesmírně lákavou lokalitu. Zajímavý bude určitě i výběr repertoáru.

*rozhovor se uskutečnil 24. ledna