„Mé názory jsou idealistické. Ale proto se člověk stává muzikantem, že má nějaké ideály. Nechcete být muzikantem, abyste byl nejlepší, bohatý, slavný…“

„Nikdo v hudebním světě není autentičtější než Steven Isserlis. Je takový, jaký je, a hraje tak, jaký je. Je velmi inteligentní a tvůrčí.“

„Díky Danjulovi Ishizakovi se mi otevřely obzory do oblastí, kam jsem dřív vůbec neviděl.“

Violoncellistu Viléma Vlčka považuji za jednoho z našich nejzajímavějších mladých interpretů. Čtyřiadvacetiletý umělec vzbuzuje pozornost nejen svou hrou a svými názory, přitahuje i svou osobností. Je vnímavý, přemýšlivý, náročný k sobě a citlivý k druhým. Jeho slova o soutěživosti a autentičnosti v hudbě či souhře v kvartetu tuto jeho charakteristiku potvrzují.

Viléme, patříte k výrazným mladým violoncellistům. Jak vás formovala vaše velká rodina? Máte dva starší bratry a dvě mladší sestry a všichni jste muzikanti.

Ne profesionální, ale všichni jsme hráli na nějaký nástroj a všichni jsme studovali na Gymnáziu Jana Nerudy nebo na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Rodiče považovali za důležité, abychom si hrou na nástroj vytvořili jakousi pracovní etiku. Na počátku vůbec nestála ambice, aby se z nás stali profesionální muzikanti. Když jsem pak v pubertě za nimi přišel s myšlenkou, že bych se chtěl stát profesionálním muzikantem, myslím, že se až trochu lekli.

Váš starší bratr Josef je houslista. Kdo dál se z vaší rodiny věnuje hudbě profesionálně?

Nejmladší sestře je teprve patnáct, ta má na rozhodování ještě čas. Mé druhé sestře je dvacet, letos odmaturovala a míří do Hannoveru studovat klavír. Jestli z ní bude profesionální klavíristka, to se uvidí, ale zapálená je pro to velmi.

Vraťme se k vaší cestě. Zajímavé je, že po gymnáziu jste se nehlásil na HAMU, ale rovnou jste odešel studovat do zahraničí.

Studovat v zahraničí mě přitahovalo už dlouho předtím. Lákalo mě vyměnit prostředí a umět se přizpůsobit prostředí neznámému, kde si člověk musí od začátku znovu budovat svůj život. A taky mě to zajímalo po hudebnické stránce. Až do té doby jsem byl konfrontován jen s českou hudební tradicí, což je takový vágní pojem, který lze těžko definovat, ale rozhodně existuje. Chtěl jsem se seznámit s jinými vlivy, poznat jiné učitele, jinou kulturu. I to, jak lidi pracují, jak spolu navzájem komunikují.

Proč jste zvolil Švýcarsko?

V oktávě jsem už aktivně hledal, kde bych rád studoval. A shodou okolností jsem se v tom roce dostal na master class k Danjulovi Ishizakovi. Zpočátku jsem nebyl přesvědčený. Odehrála se typická situace: přijdete na master class, spousty lidí okolo, a vy čekáte, že přijde profesor a řekne něco, co vás osvítí, a bude to to moudro, které vám obrátí život. To se nestalo, a já jsem odjížděl s pocitem ok, bylo to dobrý, ale ne převratný. Ale doma jsem si vzal noty a začal jsem cvičit tak, jak mi řekl. A během tří hodin cvičení, kdy jsem zpracoval získanou informaci spočívající v řadě tvůrčích detailů, se mi otevřely obzory do oblastí, kam jsem dřív vůbec neviděl. Takže k Danjulovi Ishizakovi to byla láska na druhý pohled!

Zato dlouhotrvající, protože jste se rozhodl, že budete u tohoto profesora studovat.

V té době otevíral třídu na Musik Akademie v Basileji, kam jsem se přihlásil. Studuji u něj od začátku, nyní už pátým rokem. Je sice dobré poznat více učitelů, ale my jsme našli takovou speciální hudební symbiózu, kterou bych už jinde jen těžko hledal. Další podněty od jiných pedagogů si kompenzuji tím, že mám možnost hrát se spoustou zajímavých muzikantů a pravidelně navštěvuji mistrovské kurzy.

Však si také vybíráte inspirativní muzikanty. Kdo z nich vás hodně oslovil? Jak po profesionální, tak po lidské stránce.

Vyberu tři. Velkým zážitkem bylo setkání s violoncellistou Yo-Yo Ma a možnost pro něj hrát. Velmi živě si totiž pamatuji, jak jsem v deseti letech objevil nahrávku Elgarova violoncellového koncertu právě s tímhle interpretem. Vyposlechl jsem si ji a na konci, kdy se vrací téma z první věty, jsem zůstal úplně konsternovaný. To místo jsem poslouchal snad třicetkrát za sebou. Jen těch posledních čtyřicet sekund! To byl můj první hluboký hudební zážitek. Hodně významné pro mě bylo setkání se Stevenem Isserlisem. Málokterá osobnost v hudebním světě je tak jasně vyprofilovaná jako on. Tohle opravdu moc oceňuju, protože pro mě je hrozně důležitá autenticita. A nikdo v hudebním světě není autentičtější než Steven Isserlis. Je takový, jaký je, a hraje tak, jaký je. Je velmi inteligentní a tvůrčí. Měl jsem možnost s ním pracovat víckrát a pokaždé jsem si ověřil, že v autentičnosti je neuvěřitelná síla, kterou má v sobě každý hudebník, ale je velmi těžké se k ní dostat. A Steven vás může inspirovat, jak toho docílit.

A ta třetí osobnost?

To není cellista, ale houslista. Absolvoval jsem master class s Leonidem Kavakosem, kterého velmi obdivuju, pro mě je to jeden z nejlepších žijících houslistů. Fascinuje mě jeho neuvěřitelná hudební důslednost. Tím nemyslím jen racionální stránku věci, je to člověk, který má velké zkušenosti a obrovský cit pro hudbu, ale i to, jak krystalicky hudební informace podává. A to je podstatné. Aby se člověk oprostil od přemýšlení v rámci hudby a byl schopen hudbu vtáhnout do reálného kontextu svého emocionálního života. Abych to přiblížil, oprostit se od toho, zda hrajete forte či mezzoforte, ale způsobit, aby hudba rezonovala s člověkem.

Jak probíhá studium ve Švýcarsku?

Podstatně jinak než v Praze. Je to tím, že studenti, kteří nastoupí do prvního ročníku, za sebou obvykle nemají žádné formální hudební teoretické vzdělání. A rozložit tyhle znalosti do deseti let, jak je tomu u nás (na konzervatoři a na HAMU), na to není během tří let bakalářského studia čas. Proto je hudební teorie a její aplikace neobyčejně praktická. Absolvoval jsem všechny hudební teorie, hudební formy, velké množství sluchové výchovy, což je mimochodem velmi důležitý a těžký předmět. Nikdy předtím jsem moc nezpíval. Až v Basileji, kde tři hodiny týdně zpíváte, chodíte do sboru a zpíváte i na svých instrumentálních hodinách, mi to pomohlo najít přirozenou cestu ke zpěvu.

Kolik hodin týdně trávíte se svým profesorem?

Velmi málo. Padesát minut týdně. Ovšem navštěvujete nejen své hodiny, školní systém vám umožňuje chodit poslouchat i vaše spolužáky. A to je zcela zásadní. Během hodin s vaším učitelem se projevuje jistá míra stresu, napětí, kdy musíte podat určitý výkon a ukázat, co jste nacvičili. Kdežto když pozorujete interakci mezi vaším spolužákem a jeho učitelem, s klidnou hlavou můžete informace daleko víc nasávat. A další důležitá věc – v Basileji se učí studenti navzájem. Stává se mi často, že mě učí některý z mých spolužáků, často i z těch mladších. Toto není typické ani pro české, ani pro švýcarské školství. Odehrává se to v naší třídě a je to dáno osobností našeho profesora, který vyžaduje všechno, jen ne porovnávání. Spíše to podporuje vzájemné inspirování a pomáhá to překonávat rivalitu. Ta nás nespojuje. Spojuje nás společná práce a nadšení pro nástroj a pro hudbu. Člověk proti svým spolužákům nesoutěží.

Viléme, vy máte i osobité názory na hudební soutěže.

Viděno zeširoka – člověk nikdy nesoutěží s žádným jiným muzikantem, protože všichni máme společný cíl. Čím líp budeme svoji práci dělat, čím upřímněji se budeme věnovat hudbě, tím na tom všichni budeme líp. Neexistuje tu vítěz a poražený. V tom jsou soutěže velmi zavádějící. Tím, že budeme jako muzikanti dělat hudbu lépe, budeme schopni ji i lépe zprostředkovat publiku, kterého bude nepochybně přibývat. Je to situace, která má jen pozitivní výsledek.

To, o čem mluvíte, je zajímavé, ale také – promiňte – velmi idealistické. Dnešní hudební svět je svět byznysu, který je založen na soutěživosti.

Mé názory jsou idealistické. Ale proto se člověk stává muzikantem, že má nějaké ideály. Nechcete být muzikantem, abyste byl nejlepší, bohatý, slavný… Takhle to nefunguje. Práce muzikanta je nesmírně vyčerpávající, náročná. Zkombinovat ji s všednodenním životem je velice těžké. Vysiluje mentálně, fyzicky i sociálně. Trávíte spoustu času na cestách, jako sólista jste často sám. Proto si myslím, že jistá míra idealismu je na místě.

Letos jste získal významnou cenu Rahn Musikpreis. Soutěžím se tedy nevyhýbáte…

Jde o tříkolovou soutěž a pořádá ji jedna z největších švýcarských nadací. Zajímavé na ní je, že je to soutěž jednooborová, ale účastníky posuzuje multioborová porota. A její názor je vždycky odlišný od toho, když třeba houslisty posuzují jen houslisté, cellisty cellisté… Soutěž to byla opravdu náročná a myslím, že jsem měl velké štěstí v tom, že se porotci rozhodli, že nechtějí ve finále violoncell slyšet ty nejznámější koncerty jako Dvořáka, Elgara, Schumanna, Šostakoviče, Prokofjeva, ale na výběr jsme měli koncert Waltonův, Barberův a k mé velké radosti i koncert č. 1 Bohuslava Martinů.

To jste byl ovšem zvýhodněný…

Úplně, zcela a naprosto. A utvrzuje mě to v názoru, že soutěže jsou o štěstí. S hudbou Martinů jsem vyrostl, první skladba, kterou jsem hrál na veřejném koncertě, byla od Martinů. Je to hudba, která mi je nesmírně blízká. Z téhle stránky jsem byl naprosto zvýhodněn a bylo by iluzorní si nalhávat, že před vstupem do soutěže mají všichni stejné podmínky. Myslím si, že to je v pořádku, protože to nějakým způsobem reflektuje život. Občas máte štěstí, občas ne, a já jsem v tomhle případě měl velké štěstí.

Součástí ceny pro vítěze bylo i vystoupení v curyšské Tonhalle. Jak jste to prožíval?

Tonhalle Curych je jedním z nejprestižnějších sálů na světě. Hrát tam je pochopitelně velký zážitek. A navíc se špičkovým orchestrem! Hrál jsem se Sinfonieorchester Luzern a musím podotknout, že všechny švýcarské orchestry jsou na špičkové úrovni. Doma má člověk víc možností se prezentovat, ale vystoupit v zahraničí na tak prestižním místě, to je jedinečný zážitek. Mohl jsem si vybrat, co budu hrát, ale samozřejmě to byl Martinů.

Jak švýcarské publikum Bohuslava Martinů přijímá?

Nesmírně pozitivně. Protože Martinů ve Švýcarsku žil, je tam v povědomí posluchačů daleko hlouběji než třeba v Německu. Sice jeho skladby nejsou ani ve Švýcarsku obecně známé, ale jméno v posluchačském povědomí setrvává. Od téhle soutěže jsem neustále žádán, abych někde hrál Martinů. (smích)

Rok předtím jste vyhrál domácí Soutěž Nadace Bohuslava Martinů.

Soutěž Nadace Bohuslava Martinů jsem prožíval úplně jinak. Soutěžit doma je totiž pro mě mnohem obtížnější než soutěžit v zahraničí. Jednak je tu mnohem menší hudební komunita, jednak když studujete a žijete v zahraničí, jste v pozici „někoho zvenčí“. Není to otázka rivality – speciálně čeští cellisté jsou velmi přející, i ti o generaci starší jsou velmi otevření, velkorysí lidé, kteří byť jsou rozdílní, navzájem se tolerují. České cellové prostředí je velmi zdravé, myslím si, že nám ostatní nástroje mohou závidět. (smích) Ale po těch čtyřech letech, kdy jsem nebyl doma, musíte lidem, kteří vás velmi dobře znají, ukázat, co jste se venku naučil. Potom je i celá ta situace více stresující, než když soutěžíte v zahraničí, kde jste jeden z mnoha. Je to prostě moment „a teď se ukaž!“. Je to svazující. Jediné, co zbývá, je oprostit se od toho.

Umíte to?

Pracuju na tom. V Basileji máme profesora, který se zabývá hudební fyziologií a psychologií, další cestou je praxe a učení se od kolegů. Vím, každý jsme jiný, ale každý člověk má co sdělit. A vy pak jen musíte ty informace vstřebávat. Pro mě je velice důležité si uvědomit, že je v pořádku, když se moje hra nebude líbit každému. Kdyby tomu tak totiž bylo a líbil bych se všem, nemůže to fungovat, něco by bylo špatně. Jdu tedy na pódium s tím, že udělám, v co věřím, a nejlépe, jak mohu. A pokud se to nebude někomu líbit, je to v pořádku, protože jako interpret se nemůžete zavděčit všem.

Vy už letos budete v Basileji končit?

Ne, teď mě čeká sólistický diplom a po něm teprve přijde tradiční magistr. Takže ještě dva roky. Ale mě studium moc baví. Příležitosti potkávat velké hudební osobnosti, s nimiž můžete interagovat, vyměňovat si názory, jsou tak přínosné, že nechápu, proč by měl člověk končit svá studia dříve, než musí. Ale to je moje osobní nastavení.

Máte dostatek příležitosti k vystupování doma?

Díky těmto dvěma vítězstvím i díky mým dalším aktivitám mohu konečně zase začít hrát v Čechách více. Mě jsem unikátní možnost zahrát si letos na Dvořákově Praze na třech různých koncertech – komorně s Kukal Quartet i jako sólista. Proběhly i různé recitály po Čechách a připravuji se také na další soutěže, protože ty jsou pro mě důležitým motivátorem k precizní práci. V Praze vystoupím na Festivalu Bohuslava Martinů 10. prosince, poté 10. ledna v Sukově síni Rudolfina.

Jak vidíte svůj vývoj? Na co je třeba se soustředit?

Nevěřím příliš ve skokový vývoj, spíše v postupné budování dráhy. Mé osobnosti je bližší plynulejší, přirozený vývin jak po kariérní stránce, tak po té hudební. Myslím si, že každý má nějakou hudební cestu, a co já potřebuji, je čas.

Tohle by byla krásná tečka rozhovoru. Ale my přece ještě musíme zmínit Kukal Quartet, jehož jste byl do letošního října členem…

…a který je nedílnou součástí mého hudebního vývoje. Celý život jsem měl velké štěstí na lidi kolem sebe, ať to byla moje rodina, moji profesoři, spoluhráči… A v posledních dvou letech to byli právě moji spoluhráči z Kukal Quartet (Eliška Kukalová, Klára Lešková a Šimon Truszka). Všichni čtyři jsme výrazné osobnosti, a nejen po hudební stránce. Možnost navzájem se obrušovat v ansámblu i individuálně je nesmírně cenná. Za poslední rok a půl jsem se toho od nich strašně moc naučil. Jen ta možnost okamžité zpětné vazby od lidí, které hudebně naprosto respektujete, je neocenitelná. Toto najít v běžném hudebním provozu není vůbec snadné.

———–

Vilém Vlček začal hrát na violoncello v šesti letech u Martina Škampy na Hudební škole hlavního města Prahy. Ve studiích pokračoval na Hudebním gymnáziu ve třídě Martina a Mirko Škampových a od roku 2018 studuje na Musik Akademie Basel ve třídě Danjula Ishizaky. Jako sólista vystupoval už s řadou orchestrů, například s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Würtenberskou filharmonií nebo Kaunaskou filharmonií a představil se publiku ve třech desítkách států Evropy a Asie, Afriky a Ameriky. Do října 2022 byl členem Kukal Quartet, který je laureátem Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara 2021.

Foto: Priska Ketterer, Petra Hajská, Fb D. Ishizaky, Leonidas Kavakos Masterclass (facebook)