„Už zkraje večera se ukázalo, jak náročné je v takovém obsazení udržet čistotu intonace.“

„Dvanáct nástrojů si rozdělilo čtyři vokální linky a zahrálo s pokorou a procítěně.“

„Další z vrcholů vystoupení, Clair de Lune Clauda Debussyho, přinesl poetický, lyrický, křišťálový zvuk s flažoletem jakožto jedním ze základních stavebních prvků.“

Panochovo kvarteto ve Španělském sále Pražského hradu převzalo už prestižní ocenění, byť udělované teprve od roku 2009 – Cenu Antonína Dvořáka. České smyčcové těleso má za sebou snad nepřekonatelnou padesátiletou koncertní kariéru v nezměněném složení a proklamovaný účel ceny vyzdvihnout umělecké subjekty zaslouživší se o celosvětové budování jména české klasické hudby jistě naplňuje; ocenění je tak už i fyzicky ve správných rukou. Potud žádný problém. Otázky však tanou při zamýšlení se nad vystoupením tělesa dvanácti violoncellistů Berlínských filharmoniků, které ceremonii dalo náležitý slavnostní ráz.

Úvodní obecné zamyšlení je nutné. První bod se musí týkat samotného konceptu tělesa složeného z dvanácti violoncell. Už zkraje večera se totiž ukázalo, jak náročné je v takovém obsazení udržet čistotu intonace, pokud existuje záměr expandovat mimo obvyklý rozsah nástroje. Nebýt to Berlíňané, dost možná by se hudba nedala poslouchat – jen technická vyspělost a individuální kvalita jednotlivých hráčů zajistila k danému luxusnímu pódiu přijatelnou míru falše. (Například nemůže být pochyb o tom, že smyčcový orchestr složený i jen z druhotřídního symfonického orchestru by v ohledu intonace vítězil.) Dvanáctka filharmoniků tedy přirozeně dospívá k nutnosti profilovat se jinak než pouze hraním repertoáru pro smyčcové orchestry; musí se vydat jinou hudební cestou, a tedy se děje, že necháva upravovat existující skladby či objednává nové na míru tělesa. Role aranžéra se dostává značně do popředí a ten se zase velmi plynule uchyluje k nápadům ve stylu perkusivních efektů luskání, pískání či dupání nebo dokonce humorným scénickým pokynům. A je pak otázkou, zda se takové konání hodí na den oslavy klasické, tzv. „vážné“ hudby.

Když spustí dvanáct cell v různých polohách najednou, skutečně je zvuk značně příbuzný zvuku smyčcového orchestru; hlavní rozdíl je temnější barva. Přirozeně se děje, že některé nástroje obhospodařují nejnižší frekvence, jiné se naopak věnují výškám a rozsahem se v tu chvíli vyskytují na minimálně violovém poli působnosti, leckdy i houslovém. Pokud samá violoncella zní podobně jako smyčcový orchestr, proč tedy „tlačit“ variantu jednoho nástroje dvanáctkrát? Odpovědí může být specifikum témbru jinde neslýchané a ještě spíše argument homogenity zvuku – tónové spektrum je shodností jednotlivých instrumentů poslechově obdivuhodně a příjemně scelené. Na druhou stranu bohatství barev je v pojednávaném obsazení omezené a možná i proto čistý čas vystoupení violoncellistů nepřekročil hodinu.

Pokud spočine myšlenka na repertoáru, který hudebníci představili, je potřeba zvýraznit fakt, že na slavnostním koncertu k předání Ceny Antonína Dvořáka, udělované Akademií klasické hudby osobnostem, kolektivům a institucím „za mimořádné umělecké počiny nebo významné zásluhy na propagaci a popularizaci české klasické hudby“, kvartetu, které dle slov primária mělo Dvořáka alespoň v menšině na téměř každém koncertním programu, zněla kromě dvou úvodních dvořákovských čísel (navíc přirozeně v aranžmá) hudba výhradně zahraniční. K tomu se leckdy prolamovala do hudby tzv. „nonartificiální“, čehož nechť jsou dokladem interpretované aranže jazzového standardu Caravan Duka Ellingtona či spirituálu Nobody Knows the Trouble I’ve Seen. Škoda bylo, že k představovaným skladbám i jejich autorům tvůrci programové brožury mlčí; že číslo Dvořák Swing složil člen ansámblu Stephan Koncz, se zase divák musel dovtípit.

Přese všechno koncert Dvanácti violoncellistů Berlínských filharmoniků (jaksi fádní název) zaujal. Paradoxně se však autorovi textu nejvíce zamlouvalo Ave Maria z pozdního vokálního cyklu Giuseppe Verdiho Quattro Pezzi Sacri. Šlo o jediné číslo klasika hudební literatury, které nepodlehlo procesu aranžování. Dvanáct nástrojů si zkrátka rozdělilo čtyři vokální linky a zahrálo s pokorou, procítěně i velmi čistě. V úpravě Sous les ponts de Paris Vincenta Scotta došlo i na legrácku v podobě záměrně rozostřených souzvuků na bázi malé sekundy, kdy jeden z členů ansámblu imitoval činnost flašinetáře, v danou chvíli adekvátním způsobem. Fleur de Paris Henriho Bourtayra potvrdilo domněnku, že úpravy děl se v pojednávaném nástrojovém obsazení často musí uchylovat k efektnosti či obecně vést jinudy než klasickou cestou. Clair de Lune Clauda Debussyho přineslo poetický, lyrický, křišťálový zvuk s flažoletem jakožto jedním ze základních stavebních prvků – další z vrcholů vystoupení. Caravan Duka Ellingtona bylo možná nejodvážnější číslo večera plné (záměrných) disonancí. Nijak neusilovalo o to zalíbit se divákovi, ale nakonec nekompromisně valící se interpretace rytmicky motorického díla ve vysokém tempu slavila úspěch. Naopak divácky přívětivá se ukázala být úprava Růžového pantera Henryho Manciniho, když zaznělo i známé hlavní téma. Aranžmá Fuga y misterio Ástora Piazzolly základní část večera uzavřelo poněkud nevýrazně. V této skladbě i mnohých dalších bylo nadužito ploch instrumentačně nekonkrétních, nenesoucích jasné sdělení, jaksi opomíjejících, že rozlišovací schopnost lidského sluchu je v přirozené poloze violoncella horší – celkově se ukázalo, že i aranžérství je svého druhu umění. Publikum však bylo na konci koncertu snímaného Českou televizí spokojeno a svou neodbytností si vyžádalo dva přídavky.

Foto: Petra Hajská