„Koncert se konal 29. září, den po státním svátku sv. Václava, a kdo chtěl, mohl jej vnímat i jako pietu za patrona české země.“

„V nastupující části Tuba mirum stojí za zmínku náročné sólo pozounu mladého studenta konzervatoře v působivém duetu s hlubokým a temně zabarveným basem Jiřího Přibyla.“

„Se lkavou vroucností uvedly smyčce snad nejpůsobivější pasáž, Lacrimosa. Dle dochovaných pramenů právě tady, v jejím průběhu zapsal Mozart svou poslední notu.“

Na olomouckém Podzimním festivalu duchovní hudby zaznělo také Mozartovo Requiem v kostele sv. Mořice v Kroměříži. Spojení dvou věhlasem opředených hudebních těles, vysoce profesionálního komorního orchestru Czech Virtuosi s uměleckým vedoucím Karlem Procházkou a jednoho z nejstarších našich pěveckých sborů, Akademického sboru Žerotín pod vedením Pavla Koňárka, v nastudování i odvedení celého díla dirigentem Jaromírem M. Krygelem slibovalo samo o sobě skvostný zážitek, při kterém nelze pominout ani kouzlo Kroměříže. Koncert se navíc konal 29. září, den po státním svátku sv. Václava, a kdo chtěl, mohl jej vnímat i jako pietu za patrona české země. Uskutečnil se také na den přesně ke stému výročí úmrtí Antonína Cyrila Stojana, arcibiskupa olomouckého a metropolity moravského, jak připomněl v krátkém úvodním projevu arcibiskup Graubner.

Po jeho slovech a po lehkém nasazení smyčce koncertního mistra Pavla Wallingera, viol a celé smyčcové sekce, začal za tichého nástupu dechových nástrojů s výrazným suverénním vstupem pozounů běžet dramatický hudební děj plný dynamiky a elektrizujícího náboje, rozprostřený do sborem brilantně zazpívané fugy. Hrdinně pak nastoupily mužské hlasy a potom celý sbor v prosbě o věčný odpočinek a světlo až do zklidnění, po kterém ihned začínalo Kyrie, s chvějivou, důraznou, nekončící prosbou o smilování. Úderné, varovné a hněvivé zvolání Dies irae a opět naléhavé prosby sboru doprovázel rychlý pohyb smyčců.

V nastupující části Tuba mirum stojí za zmínku náročné sólo pozounu mladého studenta konzervatoře v působivém duetu s hlubokým a temně zabarveným basem Jiřího Přibyla. V kontrastu s ním se přímo rozzářilo tenorové sólo Tomáše Kořínka v dialogu se sametovým hlasem altistky Sylvy Čmugrové a křišťálovým sólem sopranistky Lucie Kaňkové v následné shodě a dokonalém souznění celého kvarteta sólových hlasů. Lehký podbarvující šepot houslí a viol posouval tuto dramaticky zjitřenou část do ustálení a klidu.

Následné Rex tremendae majestatis se zostřeným nástupem smyčců a zjitřeným, apelujícím hlasem sboru se z uklidnění plynule rozezpívalo do opětovné a vroucí prosby Salva me. Část Recordare působila jak dokonalý samostatný koncert všech čtyř sólových hlasů zušlechtěných do vyrovnaného melodického souznění plného pokání se zapojením sólistů i orchestru. Confutatis dal vyznít sborovému důrazu mužských hlasů v kontrastu se sametově něžnými hlasy ženskými a jejich následné harmonii. Se lkavou vroucností uvedly smyčce snad nejpůsobivější pasáž Lacrimosa. Dle dochovaných pramenů právě tady, v jejím průběhu zapsal Mozart svou poslední notu. Odtud už zní jeho Requiem také jemu, samotnému tvůrci a je v rukou nekončícího času a věčného osudu.

Offertorium s úvodní sborovou prosbou Domine Jesu s klidným souzvukem všech hlasů a dramatickým zvoláním tenorů se záhy proměnilo v krátký, ale melodicky bohatý výstup sólistů, aby opět vyústil v naléhavou prosbu o splnění daných příslibů, už v téměř tanečním rytmu plným naděje, až po pokojné a obětovné Hostias záhy změněné v apelaci na plnění oněch příslibů. Následné oslavné Sanctus se změnilo brzy v dynamickou sborovou fugu, lahodné Benedictus rozzářilo ve slib věrnosti a po výzvě pozounů v opětovné sborové nadšené Hosanna! Závěrečné sborové Agnus Dei vyústilo do radostné fugy plné oddanosti a naděje s prosbou o věčné světlo. Opět se vrací vroucí Benedictus, tentokrát ve čtyřzpěvu sólistů s brilantně vyrovnanými i barevně sladěnými hlasy, zakončené sborovým Hosanna a následovným Agnus Dei, proložené nádherným sopránovým sólem a po něm sborovou prosbou plnou proplétajících se všech hlasů až do Cum sanctis tui, projeveného jásavou fugou a jednotným závěrem všech hlasů. Za perfektní provedení, energii a citový náboj vděčí koncert i dirigentu Jaromíru M. Krygelovi, který jej nastudoval a oddirigoval celý zpaměti. Ze zcela zaplněného kostela s nádhernou vysokou klenbou a skvělou akustikou se po dlouhém potlesku posluchači rozcházeli s duší plnou doznívajících tónů, energie a snad i naděje.

Foto: Tereza Hrubá