„Oratorium Tobiášův návrat klasicistního skladatele Josepha Haydna patří ke skladatelovým raným pracím a v českých zemích to byla loni jeho premiéra. Libreto není příliš dramatické, přesto je lidsky nosné.“

„Dirigent Roman Válek dal do provedení maximální dynamické rozpětí a euforická tempa, zejména ke konci druhého jednání, které je zvukomalebné a využívá hojně hudebních efektů, včetně stroje na vítr.“

„Adam Plachetka a Lucie Kaňková byli hvězdami večera a po zásluze si užívali ovací nadšeného publika.“

Závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka provázely dramatické chvíle. Byl naplánován na 27. června do obory na Hukvaldy, nakonec ale zvítězila mokrá varianta. Dům kultury Poklad v Ostravě Porubě pojal jak orchestr a sbor Czech Ensemble Baroque, tak i pět pěveckých sólistů. Obecenstvo mohlo sledovat ohlášený oratorní večer Tobiášův návrat od Josepha Haydna v suchu a pohodlí. Tento komfort ocenili jak pěvci Adam Plachetka, Lucie Kaňková, Dagmar Šašková, Shira Patchornik a Theodore Browne, tak dirigent Roman Válek.

Koncertu musely předcházet hektické a složité logistické úkoly, neboť ne všichni návštěvníci se o změně včas dověděli. Na průběhu večera to ale nebylo znát a všichni podávali maximálně soustředěné výkony. Jen ohlášený moderátor večera Jiří Vejvoda pro nemoc odřekl a pohotově ho zastoupil ředitel festivalu Jaromír Javůrek.

Oratorium klasicistního autora Josepha Haydna Tobiášův návrat patří ke skladatelovým raným pracím a v českých zemích to byla při scénickém uvedení loni ve Znojmě jeho premiéra, nyní koncertní repríza. Libreto není příliš dramatické, přesto je lidsky nosné. Vychází ze židovské babylonské historie, je moralistní, přesto má v sobě napětí a za dramatičnost vděčí především hudebnímu zpracování. Jde o příběh bohaté rodiny, jejíž otec Tobit, kterého ztělesňuje Adam Plachetka, je slepý. Proto vede obchody jeho syn Tobia, jehož part zpívá tenorista Theodore Browne, který se dlouho nevrací z cest. Rodiče Tobit a Anna, jejíž úloha připadla mezzosopranistce Dagmar Šaškové, se o syna obávají, ten však má dobrého průvodce. Je jím mladý d´Azario, který nejenže dobře radí v obchodních jednáních, ale poradí také, jak získat lék na otcovu slepotu, i snoubenku Sáru, kterou ztělesnila sopranistka Shira Patchornik. Ve druhém dějství je sice otci navrácen zrak, ale ten nesnáší nenadálé světlo a chce se vrátit do slepoty. Ženy pečují o jeho zrak a postupně ho na světlo přivykají. Chtějí se revanšovat mladému obchodníkovi, ten však odmítá a prozrazuje svoji pravou totožnost. Je to archanděl Raffaelle a v závěru rodinu opouští. Jeho part zpívá sopranistka Lucie Kaňková.

Oratorium je velmi striktně členěno na recitativy, které jsou nositeli informací, a na árie, které popisují emoce a vztahy. Orchestr podkresluje zvukomalebně děj a dramaticky se projevuje zejména v mezihrách a v závěrečných pasážích. Děj komentuje sbor, který má náročné party, zejména v obou polyfonních finále. Dirigent Roman Válek dal do provedení maximální dynamické rozpětí a euforická tempa, zejména ke konci druhého jednání, které je zvukomalebné a využívá hojně hudebních efektů, zejména žesťových a tympánů, včetně stroje na vítr. Závěrečné odhalení archanděla Raffaella je charakterizováno varhanami a zvony, nechybí sladká piana i mohutná fortissima.

Pět sólových postav je charakterizováno typy hlasů, basbaryton Adama Plachetky převyšoval všechny jak kvalitou zpěvu, tak i mohutností tónu a hloubkou výrazu. Jeho manželku Annu zpívala mezzosopranistka Dagmar Šašková, která využila svých bohatých zkušeností a dala postavě hluboký vhled do charakteru postavy i s hutnost barevného hlasu. Syna Tobia zpíval britsko-německý tenorista Theodore Browne znělým, i když poněkud ostrým tenorem, s menším volumenem, ale velkým rozsahem. Postavu snoubenky Sáry ztělesnila Shira Patchornik, izraelská sopranistka, která vládne pevným a tmavším sopránem s jásavými výškami. Hvězdou večera byla Lucie Kaňková, která v roli archanděla Raffaella zářila třpytivým sopránem, s měkkými piany; rozvíjela je lehce v crescendu do měkkého a přitom silně znějícího forte. Pohrávala si s hlasem v lehkých koloraturách s odzbrojující samozřejmostí a v jiskřivém témbru. Byla dokonalým ztělesněním anděla, jehož hlas se vznášel prostorem. Koloratury jsou charakteristickým znakem díla a užívaly si je všechny postavy, obdivuhodně se s nimi potýkaly i hluboké hlasy Dagmar Šaškové a Adama Plachetky.

Dílo vyznělo v podmínkách divadelního sálu až překvapivě dobře. Přispělo k tomu postavení jednotlivých složek; nejlépe na tom byli sólisté, kteří stáli na předscéně nejblíž publiku a jejich hlasy se nesly přímo. Orchestr byl posazený na zakrytém orchestřišti a prosazoval se zvukově dobře, až na dřevěné nástroje. Nejvíc se potýkal se zvukem sbor, umístěný vzadu za orchestrem. Jeho hlasy se nesly do provaziště nad jevištěm. Stálá bolest všech divadelních sálů potrápila zpěváky sboru, přestože bylo zřejmé, že dávají do výkonu maximum, zejména hutné basy i nosné soprány. I přes akustické ztlumení výkonu sboru dokázal z nich dirigent vytáhnout maximum a docílit kvalitního zvukového výkonu.

Euforie účinkujících se přenesla rychle do publika, které hlasitými projevy vyjadřovalo svoje nadšení zejména po áriích barytonu a sopránu. Adam Plachetka a Lucie Kaňková byli hvězdami večera a po zásluze si užívali ovací nadšeného publika.

******

Foto: MHF Leoše Janáčka / Dalibor Válek