„Jako začátek programu měla Hroznatovská předehra velký dramaturgický účinek.“

„Sólo měl mladoboleslavský odchovanec Jan Novák, dosud student Pražské konzervatoře ve třídě Jiřího Fišera.“

„Náročný úkol pojal Baborák odhodlaně a velmi zaujatě.“

Výstavní plocha se sérií originálních automobilů značky Škoda je v mladoboleslavském muzeu volně propojena s multifunkčním sálem Laurin & Klement Fórum. Ve středu 5. března tam koncertovala Česká sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem a houslistou Janem Novákem. Na programu koncertu, který se konal v cyklu Rok na čtyři doby, byly skladby Miloše Boka, Gioacchina Rossiniho, Maxe Brucha a Petra Iljiče Čajkovského.

V rámci koncertu se návštěvníkům dostalo dvojího kulturního zážitku – útěšné prohlídky strojů počínaje prvním automobilem Laurin & Klement Voiturette a samozřejmě též hudby. Cyklus Rok na čtyři doby pořádá spolek 4art, jemuž předsedá Iva Benešová a který úspěšně obohacuje koncertní život v Mladé Boleslavi a v okolí. Jeho dramaturgem a uměleckým garantem je renomovaný pianista Miroslav Sekera.

Program večera uvedla Hroznatovská předehra pro symfonický orchestr Miloše Boka, která zazněla jako vstupní fanfára před úvodním projevem. Přivítání byli primátor Jiří Bouška a pochopitelně publikum, poděkování za podporu bylo adresování generálnímu sponzoru firmě Škoda a sponzoru Projekt Ipos Liberec.

Hroznatovskou předehru pro symfonický orchestr provedl Radek Baborák s Českou sinfoniettou jako slavnostně impozantní kus s působivým dynamickým průběhem. Skladba je úpravou originální verze intrády k poctě blahoslaveného Hroznaty pro dechový ansámbl a oproti své předloze je v symfonické verzi nepatrně kratší. Tím se ale stala údernější a řekl bych i násobně přitažlivější. Než si posluchač uvědomil všechna kouzla dynamického průběhu s úvodní plnozvukovou fanfárou rytmizovanou tympány a jejím ztlumením, opakovaným forte s očekávanými, a přesto překvapivými činelovými výbuchy, byla předehra u konce. A zbyla ještě vzpomínka na pianové intermezzo zabarvené smyčci, které bylo vsazené do rámce hlomozu vítězných žesťů. Jako začátek programu měla Hroznatovská předehra velký dramaturgický účinek.

Na vhodné doznění dojmu z předehry zapůsobil i následný uvítací projev. Své slovo k hudbě programu pak pronesl Radek Baborák a poté uvedl Předehru k opeře Vilém Tell od Gioacchina Rossiniho. Hit světového operního a koncertního repertoáru vedl Baborák v citlivě zvoleném tempu a s důmyslně vypracovanou dynamikou. Ozdobou provedení byla sóla – violoncellové v úvodu předehry, následné flétnové extempore a zejména trumpety, které vtrhly do rytmicky vznícené závěrečné části předehry. Smyčcová sekce, která tvořila melodická kouzla vláčné, delší úvodní části skladby, byla skvělá v barevné podpoře závěru.

Po populárním kusu byla na programu další perla světové literatury, virtuózní Koncert pro housle a orchestr g moll č. 1, op. 26 Maxe Brucha, kterým si skladatel zajistil nehynoucí slávu. Sólo měl mladoboleslavský odchovanec Jan Novák, dosud student Pražské konzervatoře ve třídě Jiřího Fišera, talent, který je ověnčen cenami z domácích houslových soutěží. V roce 2024 získal druhé místo v Mezinárodní hudební soutěži Pražského jara a dalších šest (!) cen. Z toho tři ceny pro nejúspěšnějšího českého účastníka soutěže – od Českých center, Nadace Gideona Kleina a Společnosti Mercedes Benz. Dále cenu Olega Podgorného pro nejúspěšnějšího nejmladšího českého účastníka, Cenu Nadace Český hudební fond a Diváckou cenu.

Třívětý houslový koncert Maxe Brucha hrál Novák s entuziasmem, evidentní radostí a s přesvědčivou snahou po emocionálním vystižení partitury. Ve spodní poloze na struně G měly jeho housle romanticky plný tón s klasicky medovou barvou, aniž by sklouzl k sentimentu. V horním rejstříku byl jeho tón ve smyčcovém plénu méně vřelý, ale v celém průběhu skladby jasný a konkrétní i v dynamicky vypjatých pasážích. Po obrovských ovacích a několika „oponách“ nabídl Jan Novák svůj osvědčený přídavek, úpravu písně Carlose Gardela Por una cabeza v úpravě pro sólové housle od Augustina Hadelicha. Domácí publikum Jana Nováka bylo svým „krajanem“ skutečně nadšeno.

Po přestávce koncertu hrála Česká sinfonietta s dirigentem Radkem Baborákem Symfonii e moll č. 5, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského. Náročný úkol pojal Baborák odhodlaně a velmi zaujatě. První větu, která je nejdelší částí symfonie a má ve svém průběhu opravdu hodně obratů, řídil s přehledem. Tempové proměny hrál orchestr náladově a emotivně výstižné, dynamický průběh partitury byl působivý, zvláště v bouřlivých pasážích. Vlídnější pasáže zdobené pizzicaty měla katarzní charakter. Náladu hudby účinně charakterizovaly jednotlivé nástrojové skupiny – v úvodu byly klarinety naprosto výmluvné, rovněž tak i fagotové vstupy, pozoun, lesní rohy. V úvodu druhé věty se vrátila vážně nesená dumka, zde poněkud chmurná, kterou zjasnila melodie opět s působivými vstupy dřevěných dechových nástrojů. Smyčce opět příjemně prošly pizzicatem a rozvinuly se do velkolepě nesené orchestrální melodie. Finale řídil Baborák s neutuchající energií, s kterou orchestr do symfonie vstoupil. Střední část věty Allegro vivace vedl orchestr ve vzrušujícím tempu do majestátního závěru s charakterně kvapným finale.

Dramaturgicky přitažlivý koncert České sinfonietty s dirigentem Radkem Baborákem a sympatickým sólistou Janem Novákem sklidil zasloužené ovace a nepochybně zcela naplnil záměr pořadatele obohatit koncertní život Mladé Boleslavi a okolí.

Foto: Jiří Ulrych