„Těleso hráčů předvedlo famózní interpretační výkon.“

„Jestliže se první polovina večera rozeznívala v duchu téměř laboratorní práce s nejrůznějšími rytmickými artikulacemi, druhá polovina využila sumy těchto Glassových experimentálních poznatků, aby je následně přelila do narativní formy operního žánru.“

„Doposud upozaděný sólový zpěv se vpasoval do pozice nositele obsahu skladby, čímž získal na potřebné dominanci, zatímco instrumentačně nápaditěji rozložený soubor hráčů pokračoval v rytmicky kaskádovité strukturaci banálních harmonických vzorců.“

Divadlo Archa přivítalo 12. října věhlasný americký soubor Philip Glass Ensemble, jenž náročnému a poučenému uchu posluchače nabídl bezmála devadesátiminutový program složený z raných děl klasika minimalistické kompozice Philipa Glasse. Špičkově obsazený ansámbl si s rytmicky exponovanými, na melodické ideje skoupými skladbami poradil s profesionálním nadhledem, podpořeným nevídaně samozřejmou souhrou. Představil reprezentativní ukázku děl z bezpochyby nejhodnotnější etapy skladatelovy tvůrčí kariéry.

Řekne-li se minimalismus, vybaví se většině ihned tři jména: Steve Reich, Terry Riley a Philip Glass. Tato trojice obohatila hudební dějiny svým radikálním nakládáním s rytmem, osekaným o všechny ostatní složky běžné pro klasickou kompozici. Melodický výrazový prostředek se v jejich skladbách ztratil coby zbytný element zatěžující plné rozvinutí temporálního rozměru skladby, témbr byl systematicky zužován jen na to nejnutnější a harmonie byla redukována na mechanické repetování základních vertikálních funkcí. Zatímco se Reich soustředil na strukturní promýšlení rozvrhu několika paralelních polyrytmických ploch a Riley experimentoval s různými podobami improvizace, přičemž zdaleka nezůstal na geografickém poli západní hudby, Glass zaciloval svou pozornost na lineární rozpracovávání rytmických artikulací jednoduchých, většinou tříakordových, formací. Bylo to pak především rané dílo, v němž Glass s úpěnlivou pečlivostí prozkoumával rytmický prostor vystavěný podle zákonu neustálého obměňování identického. A právě tento aspekt Glassovy tvorby měl posluchač možnost okusit na jedinečném koncertě v akusticky dobře fungujícím interiéru Divadla Archa.

Koncert otevřela glassovsky typicky experimentální skladba Rubric z cyklu Glassworks. Skladatel v ní využívá logiky prodlužování a zkracování rytmických hodnot, čímž dociluje výrazného efektu, v němž je posluchač vybízen k neustálému střídání dvou estetických perspektiv. První z nich je důkladné pátrání po drobných rytmických změnách dějících se v rámci monotónního opakování melodicky primitivní sekvence. Druhou perspektivou je potom zaujetí odstupu, ve kterém posluchač získává celostní pohled na skladbu, a vychutnává si tak tektonicky slabě diferencovaný tok rytmických pohybů. Dílo se tím stává tepajícím organismem, do kterého se člověk noří, zcela zapomínaje na svou osobu. Tyto posuny posluchačského vědomí mezi analytickou prací a takřka dionýským opojením podpořilo zejména skvěle fungující těleso hráčů, které tu předvedlo famózní interpretační výkon. Úctyhodným zvládnutím extrémně náročných pasáží tak soubor s řemeslnou neomylností předvedl svou světově proslulou schopnost kvalitativně vysokého rozeznění obtíženého glassovského repertoáru.

Druhým číslem programu byla skladba The Grid, která tvoří část soundtracku skvělého sociálně kritického filmu Godfrey Reggia Koyaanisqatsi z roku 1982. Glass zde opět důmyslně pracuje s jednoduchými rozklady akordů, jimž vkládá stále nové, plynule na sebe navazující, rytmické formy. Vokální složka tu kopíruje nervózní úprk dechů ve zběsilých tempech, odehrávající se na pevném podkladě bzučících kláves. Po hráčské stránce bylo dílo provedeno sjednoceně a zvukově vyrovnaně. Přes celkový pozitivní dojem z celé interpretace ovšem nelze nezmínit počáteční nejistotu v souhře mezi třemi klávesisty. Tento menší neduh se ale muzikantům brzy podařilo vyřešit, a přetavit tak Glassovu kompozici v další strhující zážitek.

Jako další kus zazněla výrazově skromnější a dynamicky jemnější skladba Facades, v níž dominovaly dva sopránové saxofony. Glass se zde více soustředil na melodickou práci, byť stále ve stylově silně minimalistickém modu. Obě saxofonové linie opanovávaly hudební prostor buď samostatně, nebo společně, charakterově však nijak nevybočovaly z harmonicky jednoduchého podkladu. Celá skladba se tím nesla obecně v klidném duchu. Přestože lze o výkonech hráčů zopakovat stejné pochvaly jako v minulém odstavci, je třeba vytknout místy intonačně roztřesenou hru jednoho ze saxofonistů, jež ztrpčovala dojem z celkově jinak bezproblémového výkonu celého tělesa.

Po přestávce, během které měli posluchači možnost dostatečně vstřebat glassovskou salvu rytmických invencí, se ke slovu dostala opera. Jestliže se první polovina večera rozeznívala v duchu téměř laboratorní práce s nejrůznějšími rytmickými artikulacemi, druhá polovina využila sumy těchto Glassových experimentálních poznatků, aby je následně přelila do narativní formy operního žánru. Dosavadní přehlídka nejširší zásobnice rytmických kliček se přetransformovala do pouhého prostředku dramaticky výrazového sdělení. Wagnerovo slavné motto „hudba jako prostředek, drama jako cíl“ soubor nejprve zvukově ztělesnil v kompozici Confrontation and Rescue, která je součástí Glassovy opery Satyagraha. Doposud upozaděný sólový zpěv, který jinak zastával toliko instrumentální roli, se nyní vpasoval do pozice nositele narativního obsahu skladby, čímž získal na potřebné dominanci, zatímco instrumentačně nápaditěji rozložený soubor hráčů, zvukově rozšířený o syntezátory imitované bicí, pokračoval v rytmicky kaskádovité strukturaci banálních harmonických vzorců. Dalším číslem byl Funeral of Amenthotep z opery Akhnaten. Skladatel se tu plně oddal poloze ryze dramatické. Posluchačsky nejzajímavěji zde vyzněly nečekané výstřely dechů, jež prostřednictvím arpeggiových oblouků prosvěcovaly temnou, nikdy zcela neutuchající, zvukovou masu. Výkon hráčů v obou skladbách vyzněl bezproblémově, po technické stránce na vysoké úrovni.

Závěr tohoto výjimečného koncertního večera byl věnován dvěma Glassovým operám: The Potographer a Einstein on the Beach. Tento po dramaturgické stránce velice dobrý tah posluchači zprostředkoval jeden z vrcholů Glassovy rozsáhlé operní tvorby.

Americký soubor si z první opery vybral třetí akt, jenž ve zhuštěné podobě prezentuje slavnostně zářivou expozici glassovského jedinečného stylu. Těleso se tohoto nápaditého díla ujalo s grácií: poučeně do popředí vynášelo podstatné složky kompozice, aniž by opomenulo její lineárně progresivní charakter tvořený vzájemně se implikujícími rytmickými variacemi. O kvalitativně vykrystalizovaný závěr se pak postarala hráčsky velice náročná část The Spaceship z nejslavnějšího a jistě nejlepšího Glassova jevištního díla Einstein on the Beach. Tento patrně nejprokomponovanější moment celé opery patří bez většího přehánění do pokladnice minimalistického hudebního snažení a je vrcholem Glassova tvůrčího úsilí. Dílo do sebe vpouští veškeré Glassovy dílčí rytmické poznatky, jež pak tvaruje do uceleného a nápady protkaného uměleckého artefaktu. Velkého uznání si zde zaslouží dechberoucí výkon všech muzikantů, kteří mistrně zvládali děsivá tempa chromatických běhů, jakož i nepravidelné kombinace lichých a sudých taktů.

Čtvrteční večer v Divadle Archa daroval posluchači hluboký prožitek, který jen tak z paměti nevymizí. Glassovo rané dílo není tím nejhranějším a nejznámějším, neboť obsahuje množství modernistických prvků, které neholdují dnešnímu konzumnímu nastavení společnosti. Z tohoto důvodu je zapotřebí tyto komplikované skladby čas od času koncertně provést, aby se zcela nevytratilo povědomí o jejich kvalitě. Sám Glass mnoho ze své dřívější invence ztratil a – jak dokazují jeho poslední skladby – pokorně poklekl před simplifikujícím diktátem kulturního průmyslu. Na místo dřívější touhy přinést hudebnímu vývoji inovativní rytmické postupy nyní nastoupilo toporné opakování hudebních klišé. I přes tuto skutečnost je však důležité neustále se k ranému Glassovi vracet a pokoušet se pochopit jeho nesmazatelný vklad do hudebních dějin. Myslím, že koncert v Divadle Archa toho byl dobrým důkazem.

******

Foto: Kubuthor pro Full Moon  a ilustrační – Facebook / divadlo Archa